Madeleine - 14.část

Madeleine - 14.část

Anotace: ...Madeleine si pomalu zvyká na nové prostředí, ale Erika doma opět čekají těžké chvíle......

Druhého dne se Madeleine probudila ještě za šera, v noci ji trápily podivné sny, asi to bylo tím novým prostředím, ve kterém se nyní ocitla. Vstala, rozsvítila lampu a v umyvadle se trochu opláchla. Uvažovala, co bude dělat….dopisy…napíše dopisy domů. Začala ve svých věcech rychle hledat vše potřebné. Musí napsat ze všeho nejdříve otci a Christině, pak Vivien, Meg…možná i Justinovi? Po všech se jí hrozně stýskalo.
Usmála se. Páni, tohle vše přece nemůžu teď ráno stihnout…pomyslela si. Dobrá, počkám, až budu mít vice zážitků a více času…zauvažovala.
Kamna byla již vyhaslá, vklouzla tedy ještě na chvíli pod teplou peřinu, v dlaních svírala malou fotografii v mahagonovém rámečku, na níž byla ona s Justinem a Audrey. Prstem několikrát jemně obkreslila obrys jeho tváře a vzpomínala na jeho měkkou náruč, něžné doteky a hebké rty. Povzdechla a přitiskla si obrázek na hruď. Hlavou jí začaly vířit střípky vzpomínek na to, co bylo dříve….jenže už nikdy nebude nic jako dříve…rána v srdci, kterou jí tam zanechal Nicolas, stále ještě bolela. V Justinově blízkosti to ale bylo mnohem snesitelnější, něžný a hluboký cit, který se mezi nimi zrodil, působil doslova zázračně, jako hojivá mast.
A zrovna, když to začínalo být nejkrásnější, museli se rozloučit. Byla však ráda, že nic neuspěchali, že jí poskytl prostor pro to, aby se nejdříve ze všeho dostala. Toužila po něm celým svým tělem dnem i nocí, ačkoliv její mysl se tomu bránila, nebyl to sen, ty pocity byly skutečné, vlastně docela přirozené…….. po chvíli se ani nenadála a znovu usnula.
Probral ji nějaký ženský hlas, trochu sebou leknutím trhla.
„ No tak, děvenko, probuďte se přece, dlouho jste spala, nemáme už moc času..je před Vámi první náročný den.“ usmála se na ni Anna. Madeleine vyskočila z postele a za chvíli již přiběhla do vedlejší místnosti, která byla příjemně vyhřátá.
Po snídani spolu vyrazily do divadla. Byla z toho dosti nervózní. Po vyřízení nezbytných formalit u ředitele divadla ji Anna zavedla do šaten, aby se převlékla do úboru.
Váhavě vešla do baletního sálu, šum utichl a všechny dívky se obrátily na ni, Anna ji krátce představila v jejich řeči. Po chvíli ji všechny se zvědavým štěbetání obklopily, vůbec jim nerozuměla, ale pochopila, že nesmírně obdivují její nový trikot a cvičky-piškoty. Fascinovala je jejich jemně perleťově růžová barva, stejně jako její vlasy a účes, připadala si docela jako nějaký exotický tvor. Nejhorší bude porozumět aspoň trochu této zvláštní řeči Ale několik základních slov již se stačila naučit.
Z jejich zajetí ji osvobodil až Alexandr.
„Dobrý den, vítám Vás, dnes zastupuji Annu, tak pojďte…ukážete nám, co umíte.“
Po zadání tématu a požadované sestavy figur začala hrát tichá hudba. Madeleine se do ní zcela ponořila a začala tančit. Nastalo neskutečné ticho, doprovázené jen kouzelnými tóny. Když skončila, po chvíli úžasu se ozval uznalý potlesk. Alexandr k ní přistoupil a vzal ji za ruku. Držel ji možná trochu déle, než jí bylo příjemné a ještě k tomu ucítila, že ji prstem jemně hladí na zápěstí….opatrně svou dlaň vytáhla z jeho sevření.
„Výborné, skvělé!….Váš talent je skutečně vyjímečný….vidím, že se mi s Vámi bude velmi dobře
pracovat, madmoseille….tak tedy, dáme se s chutí do toho,myslím že role Giselle bude pro Vás jako stvořená….“

Sézanne, o měsíc později…

„Pane Gaudiere!…ach tady jste…nerada Vás ruším, ale venku na Vás čeká nějaká dámská návštěva…volala na Erika ode dveří pokoje Claire. Ještě dopsal posledních pár not, pak se zvedl pomalu od stolu a vyšel před dům. Překvapeně zjistil, že to je Meg. Co ji sem přivádí?
„Dobrý den, Eriku…chtěla jsem za Vámi raději přijet osobně, psát mi přišlo zcela zbytečné…“
začala pomalu a váhavě. Mírně zvážněl.
„Copak, stalo se snad něco Madeleine, o čem bych sám nevěděl?“ zeptal se starostlivě.
„Ne, Madeleine se daří naštěstí dobře, o ní vím zrovna tolik co Vy….ale..“ ztěžka se nadechla.
„Je mi líto,že za Vámi přijíždím vždy se špatnými zprávami, ale s mou matkou je velmi zle.
Projevila se u ní nějaká skrytá srdeční choroba…předevčírem měla opět záchvat, nyní je v nemocnici,
ale zítra ji propouštějí do domácího ošetřování.“
Mírně si zakryla dlaněmi tvář a rozplakala se. Přistoupil k ní a prudce ji chytil za paži.
„Co je s Antoinette? Tak mluvte přece!“
„Hovořila jsem s lékařem, ona se odmítá léčit!….když to aspoň nezkusí, brzy zemře!“
Znovu se rozvzlykala. Pomalu ji pustil a na chvíli zavřel oči.
„Už nemáme příliš mnoho času, snad pár týdnů…možná byste ji chtěl ještě vidět. Pořád se po Vás ptá, a kdyby se Vám snad podařilo ji nějak přesvědčit…...“
Erik se zhluboka nadechl, v hrudi pocítil bodavou bolest…proč zrovna ona?
Nemohl tomu uvěřit a po chvíli řekl.
„Dobře, pojďte dál, poobědváte s námi, odpočinete si a řeknete mi o tom více. Pak Vás odvezu do vesnice, tam Vám objednám kočár na cestu domů. Přijedu za ní, jak jen to bude možné, uvidíme, co se dá dělat.“
Trochu se mu podařilo ji uklidnit.
„Ale mé dceři zatím nic nepište, zařídím to včas sám, velmi by ji to ranilo…“

Za tři dny se s chmurnou náladou vydal na cestu do Paříže. City, které choval k této vyjímečné ženě již od dětství, byly nepřekonatelné. Stala se tenkrát jeho jedinou nadějí, vždy tak rozhodná, přesvědčivá, pokaždé mu dokázala poradit či ho utěšit…naučila ho kdysi dávno najít v sobě samém ztracenou lidskou důstojnost... neúnavně jej ujišťovala o tom, že není netvor, ale lidská bytost, schopná vřelého citu a lásky…. nemohl pochopit, co ji vedlo k tomuto podle něj nesmyslnému rozhodnutí.
Když pak později vešel k ní do pokoje, se svíravým pocitem si uvědomil, kolikrát již ve svém životě takto přistupoval k posteli, na níž ležela v beznaději bytost mu velmi drahá… Pierre, Jeanette, Jean….a nyní to byla Antoinette Giryová. Přisedl si k ní a jemně ji vzal za ruku…. …probudila se.
„Eriku…to jsem ráda, že jsi přijel, jsem velmi šťastná, že tě vidím…hned se cítím mnohem lépe….“ Řekla tiše a ztěžka se nadechla.
Zadíval se na ni a snažil se překonat nesmírný smutek, který mu vháněl slzy do očí.
„Tak vidíte, došlo na má slova. Nevěřila jste mi, že jednou přijde čas, kdy se budu bát já o Vás..
Takže ihned musíte začít s léčbou…udělejte to prosím, kvůli mně…zaplatím Vám nejlepší léky a lékaře, uvidíte, spolu to zvládneme…..“
Zavřela oči a zavrtěla odmítavě hlavou.
„Obávám se, že tě nebudu moci poslechnout…nedovedeš si vůbec přestavit mé utrpení…na prsou neustále cítím nesnesitelný bolestivý tlak, nemohu chodit, dýchat, nemohu nic…a léčba není vůbec jistá, říkal to lékař. Nechci prodlužovat své trápení a ležet zde všem na obtíž, bezmocně jako hadrová panenka..snaž se mne prosím pochopit…“
„To bych rád, ale Vy zase chápejte mne…nechci ztratit osobu, která mi je tak velmi drahá….
Vzpomínáte si, vždy jste mi ve chvílích mé beznaděje říkala……Smrt bez boje není výhra,jen ten, kdo svou houževnatostí překoná nelítostný a krutý osud, je hoden toho, aby ochutnal sladké plody svého vítězství…“
Slabě se usmála, ale pak se její tvář na chvíli zkřivila bolestí a křečovitě stiskla jeho ruku.
„Vzpomínám, a těší mne, žes to nezapomněl a také jsi se tím celý svůj život řídil…má cesta však je již u konce, cítím to…musíš se s tím smířit, Eriku.
Vykonala jsem pro tebe mnoho dobrého, vždy tě chránila a snažila se pomoci, také jsem moc ráda, že jste s Christinou k sobě opět našli cestu..vidím že jsi šťastný, a to je má odměna.
Jen bych ještě chtěla naposledy vidět tvou dceru Madeleine…vždy jsem ji velmi zbožňovala, protože má tvé oči, srdce a také duši….snad to ještě stihnu….“
Přitiskl si její ruku vřele k ústům a bezbřehá bolest ovládla jeho city. Nemohl se již ubránit slzám,
které mu nezadržitelně stékaly po tvářích. Pochopil,že nemá smysl na ni naléhat. Ať už to bylo jakkoliv bolestné, byla rozhodnutá. Pohlédla na něj a opět se slabě usmála.
„….Ale pokud si vzpomínám, také jsem ti kdysi říkávala… chlapci přece nepláčou…“
Erikovi se podařilo usmát se.
„Já vím, ale občas musí, slzy jsou kořením života.
Mám Vás moc rád, vždy jsem měl, nikdy na Vás nezapomenu…“sklonil se k ní, políbil ji na tvář a slíbil, že dá Madeleine vědět, jak jen to bude možné, aby za ní mohla přijet.
Když Antoinette opět vysílením usnula, ještě dlouho pak u ní seděl. Rozhlížel se kolem sebe, vše zde mu bylo tak důvěrně známé, dojatě pozoroval její drahou, nyní utrápenou tvář, tvář ženy, která byla tak hluboce spjata s jeho životem, a snažil si zapamatovat každý vzácný okamžik této chvíle…snad jako by podvědomě tušil, že se již nikdy nebude opakovat….
Autor jammes, 08.02.2009
Přečteno 212x
Tipy 6
Poslední tipující: Aaadina, Smutná dáma s bílou růží, Xsa_ra, phaint
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí