Melodie - 25.díl

Anotace: *Uvadlé květiny

Sbírka: I. Melodie

Chvíli trvalo, než jsem se vzpamatovala a začala něco dělat.
„No tak, počkej přece!“ volala jsem za ní a vyběhla z pokoje. Myslela jsem, že už je pryč, ale pak se ze tmy ozvalo další vzlyknutí. Seděla na schodech.
„Alex, já tě nepoznávám!“ řekla jsem tiše a přisedla si k ní. Mlčela a z očí se jí při tom řinulo tisíce slz.
Vrátila jsem se zpátky do pokoje pro kapesníky. Vypadalo to na dlouhý večer.
„Na.“ Podala jsem jí krabici s bílými ubrousky.
„Dík!“ vzlykla a jeden si vytáhla.
Posadila jsem se vedle ní a snažila se prolnout do její mysli, abych pochopila tu zášť, kterou ke mně cítila. Stále jsem však nerozuměla její závisti. Nezdálo se mi, že bych měla něco víc, než ona. Ted byl opravdu skvělý a bylo to snad jediné štěstí, které mě potkalo, ale jinak nebylo nic. O to víc mě mrzelo, že mi to malé štěstí, které mě potkalo, záviděla. Nechtělo se mi věřit, že by byla tak moc nepřející. Přece byla mojí sestrou, v něčem jsme si museli být podobné, ale ona se chovala úplně jinak něž já i než Melisa. Proč?
„Proč, Alex?“ vyslovila jsem svoji myšlenku nahlas.
Tázavě se na mě podívala. „Proč co?“
„Říkala jsi přece, že chceš, abych byla šťastná a teď…“
„Ne Jol,“ zadržela moje další slova a plně se nadechla. „promiň!“
Vůbec jsem jí nerozuměla. Každé její další slovo si protiřečilo s tím předešlým. Nechápavě jsem na ni zírala a čekala na vysvětlení.
„Promiň Jol,“ opakovala. „nechtěla jsem, aby to vyznělo takhle. Já ti Teda vážně přeju, zasloužíš si být šťastná a v tom to je.“
„V čem to je?“ ptala jsem se okamžitě.
„V tom, že ty si to zasloužíš, já ne!“ řekla s nesmírnou bolestí, která jí roztřepávala hlas.
„To přece není pravda!“ namítala jsem. Někdy se sice nechová nejlíp, ale právě mi dokázala, že v jádru není špatný člověk.
„Jsi vtipná a zábavná, ve společnosti si ihned najdeš přátele a i když jsi svérázná a za tím co chceš, jdeš hlava nehlava, tak tě mám moc ráda!“ Usmála jsem se na ni a objala ji kolem třesoucích se ramen. Nic neříkala, jen se na mě podívala s jakýmsi překvapením.
„No tak, už nebreč, nic se přece nestalo!“ uklidňovala jsem ji.
„Jol, já tě nechápu. Jsem k tobě tak zlá a ty jsi přesto na mojí straně!“ Zakroutila nechápavě hlavou.
„Alex, já vím jaké to je, nemít někoho s kým se můžeš třeba právě držet za ruku!“
Najednou mi její chování přišlo pochopitelné. Kdo ví, jestli bych se v takové situaci nechovala stejně. Začínala jsem být téměř odhodlaná, že jí řeknu o Mattovi, ale najednou mi někdo silně vrazil do zad. Málem jsem vykřikla bolestí, ale než jsem stačila jakkoli zareagovat, slyšela jsem Melisin omluvný hlas. Otočila jsem se a zjistila, že to co mě bouchlo, bylo její koleno.
„Neviděla jsem vás, je tu hrozná tma!“ hájila se. „A co tu vůbec děláte?“
„Co by, sesterský dýchánek!“ Zasmála jsem se, když bolest odezněla.
„A co tu děláš ty? Nebyla jsi v kuchyni?“ ptala se jí Alex.
„Jo, ale trvalo ti to dlouho, tak jsem šla mezitím mrknout na mamku!“ vysvětlila.
Alex jen přikývla a silou se snažila zatlačit další slzy. Melisa si však ve tmě, jež nás obklopovala, ničeho nevšimla.
„Tak co tu probíráte?“ ptala se rozjařeně a v očích se jí blýsklo.
Raději jsem mlčela a nechala odpovědět Alex.
„Vlastně nic!“ Hřbetem ruky si otřela tvář a s úsměvem se otočila na Mel, která se mezitím uvelebila mezi námi.
„Nechceš mi to říct?“ ptala se Melisa sklesle a trochu znejistěla.
„Ne, opravdu jsme neřešily nic podstatného, viď?“ řekla Alex a mrkla na mě.
„Jasně!“ přitakala jsem a pomalinku se zvedla.
„Kam jdeš?“ zeptali se mě téměř zaráz.
„Jsem už unavená!“ řekla jsem pouze. Najednou jsem zatoužila po tom, být sama a tak jsem doufala, že nebudou vyžadovat další vysvětlení.
„Tak dobrou!“ popřála mi Melisa a Alex po mně střelila vyčítavým pohledem. Snad proto, že jsem ji nechávala o samotě s naší sestrou, která si dříve nebo později všimne, že něco není v pořádku. Já však neměla náladu na další přetvářky.
Zavřela jsem za sebou dveře a konečně vydechla po tom příšerném dni. Dříve jsem bývala téměř pořád sama. Měla jsem čas na úkoly do školy, na sebe i na své koníčky a pořád mi ho zbývalo dost i na sestry, mámu a později i Matta. Nyní jsem však nestíhala absolutně nic. Dny, jako by se zkrátily a já začínala mít pocit, že mi všechno uniká a že než se naději, o to všechno přijdu. Byl to strašný pocit. Beznaděj a nejistota sžírala celé mé tělo a především mysl. Nechtěla jsem si však připustit, že se něco takového stane a tak jsem myšlenku mermomocí potlačovala a snažila se usnout, ale nedařilo se mi to, právě kvůli hlavě plné myšlenek. Trvalo neskutečně dlouho, než jsem se dokázala uvolnit a uspat svůj mozek.

Druhý den ráno

„Jol, vstávej, za čtyřicet minut tu bude Ted!“ slyšela jsem Melisin klidný hlas. Pomalu jsem otevřela oči a spatřila její tvář, která se ihned rozjasnila. „No hurá!“ zajásala a otevřela okno.
„Děláš, jako bys mě budila několik hodin!“ zaskřehotala jsem ospale.
„No skoro!“ přitakala a odcupitala z pokoje.
Chvíli jsem ještě ležela a nepřítomně hleděla do stropu. Byla jsem unavená a rozlámaná, po bezesné noci, kdy jsem sotva zamhouřila oko. Neměla jsem chuť ani sílu vstávat, ale jakmile jsem si vybavila Tedovu tvář, okamžitě jsem se na posteli posadila a znovu se podívala na hodinky – ukazovaly něco málo po sedmé hodině. Promnula jsem si oči, vyhrabala se z teplé postele a krokem – na němž byla poznat veškerá bolest, která mi svírala svalstvo – jsem se přesunula k oknu. Nahnula jsem se nad parapet a nasála čerstvý vzduch, provoněný stromy, jejichž vůně byla tady nahoře – kde se přede mnou rozprostíraly jejich koruny – ještě intenzivnější. Za kopečky v dálce se pak rýsovaly první sluneční paprsky.
Najednou jsem zatoužila jít ven a vnímat tu atmosféru celým svým tělem. Rychle jsem se tedy připravila a za pár minut už jsem seděla na dřevěné lavičce na verandě. Do pusy jsem si pomalinku vkládala lžičku s jahodovým jogurtem a užívala si tu ničím nerušenou pohodu, když v tom se otevřely dveře a ven vyšla Melisa s Alex v závěsu.
„Už jedete?“ zeptala jsem se.
„Jo, začínáme dnes trochu dřív, píšeme test!“ odpověděla mi Melisa.
„Aha!“ řekla jsem pouze.
„Tak ahoj!“ loučila se se mnou Alex a dokonce se na mě i usmála. Obě mi pak ještě zamávaly z auta a za chvíli zmizely někde za stromy.
Pozorovala jsem ptáčky, jak si staví nová hnízda a zachvíli na příjezdové cestě zastavil Ted.

Po škole

„Ahoj, jak bylo?“ ptal se mě Ted na parkovišti před školou a zároveň mi otevíral dveře spolujezdce u svého auta.
„Ahoj!“ opětovala jsem jeho pozdrav.
„Uff!“ vydechla jsem, jakmile jsem se posadila a z ramen svěsila ukrutně těžký batoh. „Nic moc, začíná se mi to pěkně kupit!“ řekla jsem upřímně.
Ted za mnou přibouchl dveře a rychle auto obešel.
„Mně taky!“ řekl, když si sedal vedle mě. „Je to taková daň za naše zimní prázdniny!“ Smutně se usmál a najednou jsme oba utichli.
Do myšlenek se mi vrátily pochybnosti, o kterých jsem přemýšlela včera před obchodem i nepříjemné tušení, jež mi na mysli vyvstalo včera v noci. Ani jsem si tedy nevšimla, že už jsme se objevili před naším domem.
„Konečná!“ Zasmál se Ted a probral mě tak ze spárů myšlenek, které se mě neustále ptaly, zda si Teda zasloužím a nebo vyhrožovaly tím, že ho ztratím.
„Nechceš zajít k nám? Mohli bychom se společně podívat na tu zameškanou látku!“ navrhla jsem. Napadlo mě to z ničeho nic. Snad jsem si jen přála mít ho ještě chvíli u sebe. Doufala jsem, že všechny mé obavy jsou mylné, ale stejně jsem se bála a chtěla zamezit tomu, že bych jednou mohla litovat, jak málo času jsem s ním strávila.
Usmál se a nabídku přijal.
Bok po boku jsme se tedy loudali k domovním dveřím, odkud se ozývalo hlasité škrábání.
„Co je to?“ ptal se mě Ted a pozvedl jedno obočí.
Pokrčila jsem rameny. „Nevím!“
Chytla jsem za kliku a dveře pomalu otevřela. Takže už holky musejí být doma – pomyslela jsem si a vešla dovnitř. Naproti mně seděl Poklad, v očích žal. Všechno mi to ihned došlo a chtěla jsem mu vynadat za to, že nám poškrábal dveře, ale když jsem viděla jeho ztrápený výraz, tak to prostě nešlo.
„Copak Poklade?“ ptala jsem se ho a klekla si k němu. Najednou byl zase veselý, v očích mu zajiskřilo a začal vrtět ocasem. Pohladila jsem ho a šla mu do kuchyně připravit jídlo.
„Můžeš jít zatím nahoru!“ volala jsem za Tedem.
„Počkám na tebe!“ řekl a s úsměvem se opřel o kuchyňská futra.
Rozpačitě jsem mu úsměv opětovala.
„Tak pojď ty trdlo!“ volala jsem na Poklad, který okamžitě přicupkal a s jazykem až za ušima vzhlížel k lince, kde jsem mu do granulí zamíchávala trochu paštiky. Jakmile jsem misky postavila na obvyklé místo do rohu kuchyně, okamžitě se pustil do jídla.
Vzala jsem Teda za ruku a vedla ho do svého pokoje.
„Počkáš chvíli tady? Podívám se ještě na…“ nedořekla jsem, uvědomila jsem si, že o mamince stále ještě neví a měla jsem pocit, že je to tak lepší.
„Hned jsem zpátky!“ řekla jsem rychle a vystřelila z pokoje do maminčiny ložnice. V celé místnosti byla hrozná tma a máma spala. Roztáhla jsem závěsy a pustila na její tvář sluníčko, pak jsem přistoupila k její posteli a pohladila ji po vlasech. Tolik mi chyběla. Potřebovala jsem její výchovné rady, které mi jindy lezly na nervy. Chybělo mi to, jak mě vždycky upozorňovala na překážky na silnici a neustále mi mluvila do řízení, i když si řidičák sama nikdy neudělala. Chyběly mi naše společné večeře, její palačinky a dokonce i její vyzvídání. Chyběla mi ona. Potřebovala jsem ji a nyní ležela přede mnou bez života a vše naznačovalo tomu, že to ona potřebuje nás. Musela jsem se ušklíbnout nad ironií osudu.
Znovu jsem přistoupila k oknu a shlédla dolů na náš dvůr. Zahrada byla zarostlá a zaplevelená. Ty krásné květiny, které jsem s láskou opečovávala uvadly, nebo je pohltil vysoký plevel a zahubilo horko. Do očí mi vhrkly slzy. Nedokázala jsem pochopit, že jsem na ně tak rychle zapomněla. Starala jsem se o ně, když jsem chtěla zapomenout na Teda a teď, když jsem byla zase s ním, nechala jsem je uvadnout. Možná má Alex pravdu – napadlo mě. Možná jsem stejně tak nechala uvadnout i mámu.
Slzy mi samovolně stékaly po tváři a vytvářely jakousi zamlženou šmouhu před očima. Najednou mě někdo chytil dlaněmi za ramena. Polekaně jsem sebou škubla, než mi došlo, že je to Ted.
„Neplač!“ řekl tiše. Skoro se zdálo, že mě o to prosí.
Nadechla jsem se a snažila se tak slzy zahnat. Bylo mi náhle o moc lépe, když u mě stál.
„Co je s ní?“ zeptal se, jakmile jsem se uklidnila.
„Nevím!“ Pokrčila jsem rameny. „Je hrozně slabá. Pořád jenom spí. Holky mi nechtějí říct, co jí je, pouze to, že má slabé srdce!“ řekla jsem už poměrně smířlivě a pak se mu podívala do očí. Byly tak něžné a plné pochopení. Vyvolávaly ve mně opojný pocit naděje a já pocítila nesmírnou touhu ho obejmout. Neváhala jsem a udělala to. Tím jsem spustila další pláč. Ted si mě k sobě silně přitiskl a trpělivě čekal, než se opět utiším.