V objetí zimy - 3. kapitola

Anotace: Princezna se probouzí, ale má dojem, že realita předčí i tu její nejhorší noční můru ...

Sbírka: V objetí zimy

Probudil mě tlak na prsou. Pokusila jsem se to shodit, ale bezúspěšně. Pootevřela jsem oči, abych zjistila, co to je. Kolem bylo pološero a na druhé straně pokoje jsem viděla problikávat žhavé uhlíky. A ve vzduchu bylo cítit vařené maso. Nelibě jsem svraštila obočí. Kdo si dovolil takhle mi zaneřádit ložnici? Zarazila jsem se. Tohle nebyly moje komnaty! Počkat, ale já jsem přece nebyla doma … Byla jsem někde jinde … Zamyslela jsem se. Jen pomalu jsem si vybavovala, co se stalo. Ano, byla jsem na návštěvě … u svého strýce! Jenže tohle kolem určitě nebyl jeho hrad! Tak kde to tedy jsem?! Vedle mě se ozvalo zachrápání a já si uvědomila, že v posteli nejsem sama! Ani na okamžik jsem nepochybovala o tom, že je to muž! Prudce jsem shodila jeho ruku a posadila se. „Chmm …“ zamumlal a zase se po mně začal sápat. „Nesahej na mě, chrapoune!“ vyjekla jsem a bez váhání mu vlepila facku. Ta ho okamžitě probrala. „Co blázníš, ženská?!“ vyjel na mě a zamračeně si mě prohlížel. Bezděky jsem si přitáhla deku pevněji a ke svému zděšení jsem zjistila, že jsem pod ní nahá. Úplně! Polilo mě horko. „Kde jsou moje šaty? A kde je moje komorná? Co jsi s ní udělal?! Neslyšels?! Tak mluv, chlape! Bratr tě nechá zmrskat a pak …“ Plesk! Vyjekla jsem a přitiskla si dlaň na zasaženou tvář. „Tohle mi zaplatíš! Shniješ v bratrově vězení …“ Bez varování mě povalil zpět na lůžko a nalehl na mě. „Tak to bych si měl užít, když už jsi mi za to slíbila trest, ne?“ Zoufale jsem se zmítala, ale jediné, čeho jsem dosáhla, bylo to, že se mi pokrývka shrnula skoro až k pasu. Zůstala jsem pod ním ležet bez pohybu. Svíral moje zápěstí, držel mi je za hlavou, a volnou rukou mi přejížděl po těle. „Jsem princezna, ne nějaká cuchta z kuchyně, které můžeš zvednout sukni, kdykoliv se ti zachce!“ snažila jsem se znít pevně, ale byla ve mně malá dušička. Díky špatnému světlu jsem z něho moc neviděla, ale i z toho mála šel strach. Byl mohutný a těžký. Měl dlouhé tmavé vlasy a neholenou tvář. „Mám pro tebe špatnou zprávu, jasnosti! Nemáš tady svoje služky ani strážné! Jsme tu jen ty a já! Jen muž a žena!“ rukou sjel níž a mě vyhrkly slzy do očí. „Neopovažuj se mě dotknout! Bratr tě …“ Drsně mě uchopil za bradu a bolestivě ji stiskl. „Tak dost, jasnosti! Bráška tady není, takže máš smůlu!“ pustil mě a zase sjel rukou dolů. Bylo mi jasné proč. Vzlykla jsem. Tohle nemohla být pravda. Tohle se nemohlo dít … mně ne! Cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy. Otočila jsem hlavu na stranu a zavřela oči. Nechtěla jsem se na něj při tom dívat. „Ale možná když poprosíš, pěkně poprosíš, tak se slituju!“ nabídl mi posměšně. Chtěla jsem ho poslat ke všem čertům, ale měl mě v hrsti! Neměla jsem jinou možnost, tedy pokud jsem nechtěla, aby do mě vrazil tu tvrdou věc, co měl ve spodkách! A to jsem rozhodně nechtěla! Tohle snad ani nemohl být normální chlap! „Prosím!“ procedila jsem skrz zaťaté zuby. „Řekl jsem pěkně, jasnosti! A když se na mě hezky usměješ, tak to bude ještě lepší!“ Nenávistně jsem se na něho podívala. „Prosím …“ ukázala jsem zuby v parodii na úsměv. „Určitě to umíš i líp!“ Polkla jsem. „Prosím, nedělej to! Moc prosím …“ hlesla jsem zahanbeně. Raději jsem opět zavřela oči … Najednou jeho váha ze mě zmizela. Nevěřícně jsem k němu vzhlédla. Stál jen kousek ode mě, ruce založené na prsou. Hodnou chvíli si mě mlčky prohlížel. Chtěla jsem se zahalit, ale netroufala jsem se pohnout. Netušila jsem, co má v plánu, ale nechtěla jsem ho nijak provokovat. „Věru, pěkně odplácíš dobro, jasnosti! Nebýt mě, tak bys tam zmrzla a místo díků mi hrozíš vězením!“ znechuceně si odplivl. „A ty ses mě na oplátku pokusil znásilnit!“ vylétlo mi z úst, než jsem si to stačila promyslet. „Pokusil?“ pobaveně se ušklíbl. „Kdybych tě chtěl, tak jsem si tě taky vzal, jasnosti! Jenže nejsi zrovna můj typ, víš? Ale zima je dlouhá a noci chladné a jeden nesmí bejt moc vybíravej …“ Krev se mi vehnala do tváří a tentokrát jsem si přitáhla deku až k bradě. Hlasitě se zasmál. „V každém případě bych na mě byl milej, kdybych byl na tvém místě, jasnosti!“ Na to jsem neměla co říct. Měl pravdu. Ať se mi to líbilo nebo ne, tak jsem mu byla vydána na milost a nemilost. Byli jsme tady jen my dva a on byl mnohem silnější než já. Bylo mi jasné, že jestli se mě rozhodne zmocnit, tak s tím nic nenadělám. Zřejmě vytušil, o čem přemýšlím, protože se ke mně naklonil. „Buď hodná holka a jistě se nějak domluvíme!“ mrkl na mě a začal se oblékat. Neměla jsem co dělat, a proto jsem využila možnosti, abych si ho prohlédla. Moc jsem se nespletla. Byl vysoký, mnohem vyšší než kterýkoliv z mužů, které jsem vídala na dvoře svého bratra či strýce. Měl široká ramena, na kterých jsem zahlédla několik tenoučkých jizev. Od čeho mohly být, jsem neměla ani tušení. Vlasy si nechal volné a podíval se na mě. Zatajila jsem dech. „Máš hlad, jasnosti?“ Jeho dotaz mě překvapil. Rozhodně jsem nečekala, že by ho něco takového mohlo zajímat. Přikývla jsem. Hodil na uhlíky chrastí a brzy zavonělo jídlo. Naplnil misku a podával mi ji. Váhavě jsem si ji vzala a ochutnala. Nebylo to tak špatné, jak jsem se obávala, ale do pečeného kuřátka či nadívané koroptvičky to mělo hodně daleko. Sedl si na židli a pozoroval mě. Jeho upřený pohled mě znervózňoval, ale byla jsem ráda, že je ode mě dál. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se náhle a já sebou trochu trhla. „Páni se představují dámě jako první!“ odsekla jsem. „Nech toho, jasnosti! Na tyhle věci nemám ani čas ani náladu!“ zavrčel varovně. „Anastázie Alexandra!“ pronesla jsem tedy vznešeně. „Trochu dlouhý, ne?“ Nadechla jsem se, ale pak jsem se uklidnila. Vlastně měl pravdu. „A ty?“ riskla jsem otázku. „Vladan!“ odvětil. „Komu sloužíš?“ Napadlo mě, že ho třeba budu znát a přinutím tím Vladana, aby mě k němu zavedl. A tam ho nechám ztrestat za tu jeho drzost! Moje otázka ho však rozzuřila. Vyskočil na nohy a oči se mu hněvivě leskly. „Nesloužím nikomu, jasnosti! Jsem svobodný lovec!“ Došlo mi, že jsem v maléru. Svobodní lovci byli něco jako psanci. Žili mimo civilizaci, většinou v horách nebo odlehlých místech, a měli svoje vlastní zákony, kterými se řídili. Bratr i strýc si často stěžovali, že s nimi jsou jen potíže.