V objetí zimy - 4. kapitola

Anotace: Vladan se vydává na obhlídku pastí. Majestátnost hor ho inspiruje k úvahám ... Po návratu domů ho čeká překvapení ...

Sbírka: V objetí zimy

Hněvivě jsem si ji měřil. Seděla na posteli a upírala na mě vyděšený pohled. To mě potěšilo. Nesnášel jsem lidi jako ona. Lidi, kteří si mysleli, že jen díky svému původu jsou něco lepšího! A samozřejmě předpokládali, že všichni ostatní tu jsou jen proto, aby jim sloužili. Jim osobně nebo jejich kamarádíčkům! Měl jsem chuť jí pořádně napráskat, aby si uvědomila, že tady si vyskakovat nebude! Raději jsem se začal oblékat do venkovního oblečení. Koneckonců, bylo na čase vyrazit na obchůzku pastí. Dneska jsem si plánoval objet ten větší okruh. „Kam jdeš?“ Zřejmě jí už otrnulo. „Do toho ti nic není!“ odbyl jsem ji příkře. „Tady máš svoje šaty!“ hodil jsem po ní to, co z nich zbylo. „A támhle najdeš nějaké nitě a jehly! Vrátím se pozdě odpoledne nebo navečer, tak to tady nějak budeš muset vydržet!“ mezi řečí jsem rozkrojil poslední bochník na dva kusy. Větší jsem zabalil do kusu plátna a dal ho do torny. „Zbytek ti tu nechám! Bude ti to muset stačit, jasnosti! Pečeni si beru celou!“ oznámil jsem klidně. Neviděl jsem důvod, proč by měla mít maso. Já budu celý den venku na mraze, zatímco ona bude sedět pěkně v teploučku! Otevřela ústa, jasně chtěla protestovat, ale zarazil jsem ji přísným pohledem. „Buď ráda, že ti tu nechám aspoň něco!“ Zavřela pusu, ale ublíženě se na mě dívala. Ignoroval jsem ji, přes záda si hodil kuš a toulec se šipkami, vzal si sněžnice a přešel ke dveřím. „Žádný hlouposti, jasnosti! Nebo si mě nepřej!“ Nečekal jsem na její odpověď a vyšel ven. Obul jsem se a vyrazil na obchůzku. Mrzlo až praštělo, ale obloha byla bez mráčku. Slunce na ní se třpytilo jako zlaťák a vzduch byl křišťálově průzračný. Tyhle chvíle jsem měl nejraději. Nikde ani živáčka, jen já a kolem majestátní hory. Vždycky mě naplňovaly pocitem klidu a jistoty. Ano, život v nich byl drsný, ale zcela váš. Vy jste o něm rozhodovali a jen na vás bylo, jak s ním naložíte. Byli jste svými vlastními pány. Avšak stačila jedna malá chyba a vy jste za tuto svobodu zaplatili tu nejvyšší cenu. To jsem zakusil na vlastní kůži … Ale stejně jsem to tady miloval! Když jsem sem před lety přišel, bral jsem to jako vyhnanství. Teď jsem byl z hloubi duše rád, že jsem se dostal sem. Nedovedl jsem si představit, že bych žil někde ve vesnici nebo dokonce ve městě! Před polednem jsem se dostali na začátek svého okruhu. Hned v první pasti byla nádherná liška, až se srdce smálo! Dal jsem si malou přestávku, najedl se a pokračoval dál. I v dalších pastičkách mě něco čekalo. Vcelku to byl úspěšný den. Rozhodně lepší než včerejšek, kdy jsem si z lovu přinesl kromě zvířat i princeznu! Polohlasně jsem se zasmál, když jsem si vybavil ten její vyděšený kukuč, jak jsem ji připlác na postel! Pravda byla, že jsem už nějakou dobu se ženskou nebyl, a tak jsem se nedivil, že na mě blízkost jejího nahého těla působila, ale tak zoufalej jsem zase nebyl, abych s ní spal proti její vůli. Tuhle potřebu jsem si obstarával v nedaleké vesnici, kam jsem jezdíval tak jednou za dva týdny. Většinou pro zásoby a někdy i pro tohle potěšení. Sice jsem si vždycky dvakrát rozmyslel, jestli mi půldenní cesta tam a půldenní cesta zpátky za to stojí, ale holky ve vsi byly šikovný a za pár kůží z králíka i velmi vstřícný! Tak proč ne, co? Mám taky nárok na trochu toho lidského tepla a něhy, ne? Pomalu jsem se vydal k domovu. Byl jsem zvědavej, co tam prováděla, když jsem byl pryč. Počítal jsem s tím, že si spraví šaty a to bude všechno. A, abych byl upřímnej, tak víc jsem od ní ani nečekal. Kdyby to byla normální holka, tak bych jí naložil povinností, že by nevěděla, kde jí hlava stojí, ale takhle? Copak jsem mohl riskovat, že zničí mouku, když bude zadělávat na chleba? Nebo, že prořízne kůži, kdybych ji nechal zpracovávat můj včerejší úlovek? Byla sice hezká, ale jinak naprosto k ničemu! Uvažoval jsem, co s ní? Nejlepší by bylo se jí zbavit! Odvést jí bratrovi, který podle jejího vyprávění musel být pěknej sympaťák. A nejspíš jí plnil všechna přání! Pohrdavě jsem se ušklíbl. Nebo ji zavést do vesnice, ať se tam o ni postarají. Jenže ani jedno z toho se mi nějak nechtělo. A taky jsem měl se šlechtou jistý drobný nevyřízený účet, a tak mě napadlo, že by se trochu dal srovnat … Už se šeřilo, když jsem se objevil na dohled svého srubu. Podezřele potemnělého srubu! Sakra! Neměla by tam aspoň plát svíčka?! Zrychlil jsem a prudce otevřel dveře. Nad obrazem, který se mi naskytl, zůstával rozum stát. „Cos tu, u všech svatých, vyváděla?!“ zařval jsem vztekle.