Lunojasné noci - 1. díl

Anotace: *Kamarádka

Sbírka: II. Lunojasné noci

Oblékla jsem si pruhovaný svetr. Měl červené a žluté pruhy. Byl veselý a já se bláhově domnívala, že když si ho obléknu, budu také veselá. Nic však nepřebilo ten smutek, který už celé tři měsíce sídlil v mojí duši.
Pohlédla jsem na sebe do zrcadla a chtěla se usmát, ale rty jakoby mi toho večera, kdy Ted odešel, zmrzly. Mohla jsem jimi mluvit i jíst, ale usmívat se nešlo.
Stáhla jsem si z vlasů sponu a nechala je rozpuštěné. Pomalým krokem jsem se pak vyklopýtala ze svého pokoje a schod po schodu sestupovala dolů, na chodbu.
„Někam jdeš, zlato?“ ptala se mě maminka. Stála zrovna v oranžovém županu u kuchyňské linky, v rukou držela hnědý hrníček, ze kterého stoupala voňavá pára, a s úsměvem si mě prohlížela. Byla tak vyrovnaná a snad i šťastná. Už několik dní byla v pořádku, i když ještě trochu slabá. Přesto jsem ji však nikdy neviděla šťastnější. Pohled na ni mě uvedl do jakési příjemné harmonie a já se usmála.
„Jdu se projít, potřebovala jsi mě?“
„Ne, to je dobrý, jen běž.“ Usmála se a upila z hrníčku.
„Nebudu pryč dlouho, zatím ahoj.“ Mávla jsem na ni a vyběhla na verandu.
Včera pršelo a hodinky, zdobící mé zápěstí, nyní ukazovaly teprve sedm hodin ráno, takže bylo trochu chladno a já byla za pruhovaný svetr opravdu ráda.
Strčila jsem si ruce do kapes a jen tak bezcílně se loudala krajinou, která se teprve probouzela do hezkého, letního dne.
Co asi teď dělá Ted? – ptala jsem se sama sebe a při vzpomínce na něj se usmála. Tolik mi chyběl, ale čas, který od té doby uplynul, mi dovolil přemýšlet o tom všem klidně.
Posadila jsem se na vysoký kámen, jenž stál na kraji polní cesty a nechala se hýčkat slunečními paprsky, které pomalinku začaly vylézat zpoza dokonale bílých oblak.
„Ahoj.“ ozval se dívčí hlas za mými zády. Otočila jsem se za ním a pozorně si prohlížela osobu, které patřil. Poznala jsem v ní dívku, se kterou se bavila Melisa u táboráku toho dne, kdy jsme se se sestrami seznámily s našimi budoucími spolužáky.
„Ahoj.“ Usmála jsem se na ni.
„Ty jsi Jolana, viď?“
Přikývla jsem. „Promiň, já tvé jméno zapomněla.“ omlouvala jsem se.
„To nic. Já jsem Soňa.“ S úsměvem mi podala ruku a já ji přijala.
„Copak tu děláš, takhle sama.“ Kývla ke mně hlavou a zahleděla se mi do očí.
„Kdybych tu byla s někým, bylo by to v pořádku?“
„Pokud by ses tvářila pořád stejně, pak asi ne.“
Pousmála jsem se.
„Nechceš jablko?“ zeptala se přátelsky a z kapsy jedno vytáhla, v zápětí se do něj zakousla.
Fascinovaně jsem na ni hleděla, její chování nebylo zrovna běžné.
„Ráda.“ Pokrčila jsem rameny.
Vytáhla tedy z kapsy ještě jedno a podala mi ho.
„Dík.“ Usmála jsem se na ni a jablko si vzala.
Chvíli jsme jen tak mlčky seděly a dívaly se kamsi do dálky. Každá jsme přemýšlely o tom svém a bylo nám dobře. Rozuměly jsme si spolu beze slov a to jsme se ani neznaly. Bylo to zvláštní a moc se mi to líbilo.
Najednou se zvedla. „Musím už jít.“
„Vždyť jsou prázdniny.“ Nechápala jsem, kam má tak na spěch.
„No právě, brigáda volá.“ Zasmála se.
„Aha.“
„Tak ahoj.“ volala a rozběhla se, pak se ale zastavila a otočila se zpátky ke mně.
„Co máš dneska v plánu?“ ptala se.
„Asi si tu ještě chvíli posedím.“ Usmála jsem se.
„Máš ráda květiny?“ zeptala se náhle na něco úplně jiného.
„Ano.“ řekla jsem pouze a v myšlenkách navštívila naši zahradu, o kterou jsem se kdysi tak ráda starala.
„Tak to se mi budeš hodit.“ Zasmála se a rychle se pro mě vrátila.
„Kam to proboha běžíme?“ ptala jsem se zmateně.
„Promiň, máme zpoždění, na vysvětlování není čas.“ odbyla mě a snažila se chytit dech, který při mluvení ztratila.
Zamračila jsem se, vůbec se mi to nelíbilo.
Běžely jsem ještě hodně dlouho, než jsme se ocitly na náměstíčku, kde se konečně zastavila. Vytvořila si z dlaně před čelem jakousi ochranu proti slunci, které začínalo nebezpečně pálit, a rozhlížela se.
„Někoho hledáme?“ Rozhlížela jsem se stejným směrem jako ona, snažíc se pochopit.
„Už ne.“ řekla a výraz se jí vyjasnil, když na silnici před námi zastavilo tmavě modré auto.
„Tak pojď.“ Vzala mě za ruku a táhla směrem k němu.
„Počkat, já nikam jet nemůžu.“ namítala jsem, když se mě snažila přemluvit, ať si nastoupím.
V podstatě jsem ji ani pořádně neznala a nevěděla jsem, kdo v tom autě sedí a kam nás poveze.
Podívala se na mě a z jejího výrazu šlo vyčíst, že pochopila. „Neboj, nic ti s námi nehrozí.“ ujišťovala mě a pak se usmála.
Asi jsem měla v tu chvíli úplné zatmění, protože jsem si do vozu opravdu sedla. Soňa udělala to samé a brzy už řidiči sdělovala směr jízdy. Pohled na kluka za volantem se mi však naskýtal pouze z profilu, jelikož jsem seděla na zadním sedadle a tak jsem nevěděla o koho jde.
Ti dva si spolu vyměnili pár slov, ze kterých jsem pochopila, že jde o jejího bratra. Bavili se totiž o svém tátovi. Postupně ze mě tedy začala opadávat nejistota a strach. V autě to příjemně vonělo a z rádia, uloženého v palubním sloupku v přední části vozu, se linula příjemná hudba.
Pohlédla jsem z okna a začala poznávat krajinu, kterou jsme projížděli. Chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že tudy jsem jela tenkrát s mámou do zahradnictví.
Najednou ten kluk zastavil a Soňa se rychlostí blesku vyřítila z auta.
„Pospěš Jol, máme vážně fofr.“ volala na mě a tak jsem ji následovala.
Společně jsme přeběhly silnici a Soňa pak z druhého konce chodníku zamávala na svého bratra. Ten se usmál a za chvíli zmizel někde v zatáčce za vysokými tújemi.
Počkala, až odjede a pak mě znovu vláčela přes celý park, kde už jsem to bezpečně poznávala. Zanedlouho jsme se objevily na tom krásném nádvoříčku, jež mi svou krásou připomínalo baroko.
Vpadly jsme do malého zahradnictví a postarší žena se světlými, na krátko ostříhanými vlasy, se k nám přihnala.
„Soňo, neříkala jsem ti, že začínáme v osm?“ Káravě si poklepala na hodinky.
„Promiň mami, ale vedu posilu.“ Usmála se a ukázala prstem směrem ke mně.
Stále ještě jsem nerozuměla tomu, co se tu děje nebo co tu vůbec dělám, a tak jsem se na ni jen připitoměle usmála a pozdravila ji.
Světlovlasá paní se ihned rozzářila a přívětivě mě začala vítat. Než jsem se nadála, stála jsem za pultem a na malé lístečky psala jména nejrůznějších květin.
Soňa seděla na vysoké dřevěné židli hned vedle mě a přesazovala fialky.
Nahlédla mi přes rameno a usmála se. „Hezky píšeš.“ pochválila mě a prsty udusávala hlínu v květináči.
„Doufám, že ti to nevadí, že jsem tě takto zneužila.“ strachovala se.
„Vlastně ne, stejně nemám přes prázdniny co dělat.“
„Vážně? Tak to bys tu mohla klidně pracovat častěji. Samozřejmě by to nebylo zadarmo a já bych tu aspoň nebyla sama. Co ty na to?“ ptala se mě horlivě.
„No, vlastně proč ně?“ souhlasila jsem.
„Bezva!“ vykřikla a mě se zdálo, že mě snad chce i obejmout, ale na poslední chvíli si to rozmyslela.
„Dřív tu pracoval postarší chlapík, kde teď je?“ zeptala jsem se po chvilce.
„Jo, máš pravdu, pracoval tu pan Trnitý, ale před nedávnem se odstěhoval a my od něj obchod koupili. Musím tu teď mamce pomáhat, ale moc to nestíháme, proto ses nám pěkně hodila.“ Usmála se.
„Aha a co jsi vůbec ráno dělala v polích?“
Pokrčila rameny. „Každé ráno se chodím projít.“ řekla nevzrušeně.
„A co tvůj bratr? Proč vám on nepomůže?“ nepřestávala jsem se ptát.
„Jsi všímavá, viď?“ Usmála se. „Leo nemá moc času, studuje dálkově vysokou školu, takže se neustále učí.“ vysvětlila.
„Aha.“ řekla jsem opět.
Obě jsme pak umlkly a daly se znovu do práce. Šlo nám to pěkně od ruky a ve dvě odpoledne už jsme měly všechnu práci od Emily – Soniny matky a mé nové nadřízené – hotovou a tak jsme mohly odejít.
„Brácha nás odveze, ale bude tu až tak za tři čtvrtě hodiny, můžeme zatím zajít na kafe.“ nabídla mi a já s úsměvem přijala.
Za chvíli už jsme seděly v příjemné kavárně a upíjely z teplých nápojů.
„Chce se ti o tom mluvit?“ zeptala se náhle.
Přestala jsem se vrtat v bílé pěně, na jejímž vrcholku byla skořice, a vzhlédla k ní.
„Co prosím?“
„O Tedovi, jestli ti to pomůže, tak povídej.“ řekla klidně.
Úplně jsem znejistěla. Slyšet jeho jméno po tak dlouhé době i jinak, než ze svých myšlenek, bylo těžší, než jsem si myslela. Zaskočilo mě, že o tom začala. Bláhově jsem se totiž domnívala, že o nás nikdo nevěděl nebo alespoň si tím nebyli jistí. Mýlila jsem se.
„Promiň, ale ne…“ řekla jsem bez náznaku citu a sklopila oči zpátky k hrnečku.
„Omlouvám se jestli jsem…“
„Ne,“ přerušila jsem ji. „to je dobrý.“
Přikývla a dál už se k tomu nevracela.
„Jedeš přes prázdniny někam?“ zeptala se přátelsky.
„Ne, asi ne. Máma je po nemoci, staráme se teď o ni se sestrami.“ vysvětlila jsem.
„Aha a jak vůbec se má, Melisa?“
„Dobře.“ Usmála jsem se.
Zamyslela se. „Máš štěstí, že máš takovou ségru.“ řekla poté.
„Ano, to mám.“ dala jsem jí zapravdu.
„A co Alex?“ Ironicky se pousmála.
„No, s tou už je to trošku těžší. Má hodně složitou povahu. Možná se ti mohla zdát sobecká nebo namyšlená, ale veskrze není špatný člověk.“ hájila jsem svoji sestru.
„To věřím.“ řekla pouze a usmála se o něco mileji. „Třeba ji jednou lépe poznám.“
„Ano, je hodně přátelská, seznámím vás, když budeš chtít.“ nabídla jsem.
„Tak jo, to by bylo fajn. Mohly bychom všechny čtyři něco podniknout.“
„Dobrý nápad.“ přitakala jsem a najednou pocítila zvláštní a naprosto nový pocit. Uvědomila jsem si totiž, že mám kamarádku.