A co bylo dál ( 41. kapitola)

A co bylo dál ( 41. kapitola)

Anotace: Dobré zprávy a trocha historie v příbehu Fantoma opery, jak se určitě stal - teda aspoň podle mě :)

„Raz, dva, tři, čtyři, po-slou-chej mě! Raz, dva, tři, čtyři!“ madam Giry tleskala do rytmu a důrazně odpočítávala kroky. Z děvčat se pot jen lil, ale maitress de ballet byla dnes neúprosná. Slavnostní znovuotevření se blížilo děsivou rychlostí a baletní představení na premiérový večer mělo ještě stále co vylepšovat. Znovu napomenula jednu z baletek za špatnou figuru. Téměř křičela a dívky se po ní kradmo udiveně dívaly. Takto svou vedoucí neznaly.
Antoinette Giry si uvědomovala svou podrážděnost. Čím víc se nutila ke klidu, tím nervóznější byla. Když zpozorovala, že Meg znovu udělala chybu, za niž ji dnes už napomenula snad pětkrát, chtělo se jí ječet. Stiskla rty a zavřela oči.
„Pro dnešek konec. Končíme!“ štěkla po děvčatech a tleskla dlaněmi, jakoby chtěla rozprášit hejno zvědavých slepic. Kvapně mezi nimi prošla do své kanceláře a přibouchla za sebou dveře. O chvíli později tam opatrně nakoukla i její dcera.
„Meg, kolikrát ti budu ještě muset opakovat, že v téhle pasáži se odrážíš na třetí dobu? Ne na čtvrtou! Na třetí!“ vybuchla madam Giry. Meg našpulila uraženě pusu a mezi stolem a židlemi perfektně odtančila část, o níž matka mluvila.
„Jen jsem doufala, že se rozzlobíš a dáš nám konečně pokoj,“ odsekla potom. „A povedlo se.“
Posadila se na stůl: „Já mám o Christine taky strach.“
Antoinette Giry se povzdechla. Já mám strach o ni, o něj, o tebe, o celé představení ... Někdy už mám strach i z toho, když žádný necítím.
„Už je to tři dny co dostává ten lék, a pořád nic! Je to celé divné ... Určitě mu tak věříš?“
Než stačila madam Giry odpovědět, rozrazily se dveře a vpadl Alain.
„Jsem na cestě do Saint Mandé. Jen jsem si říkal, že byste taky určitě chtěla vědět ... teda chtěly ... že Christine se ráno probrala.“
Meg spadla překvapením brada a její matka se zhluboka nadechla.
„Díkybohu! Říkala něco? Jak jí je?“
Chlapec pokrčil rameny: „Mluvil jsem jen se slečninou komornou. Snad prý Christine i něco snědla a zase usnula. Víc nevím. Nezlobte se, musím rychle dál.“
„Dík, že ses tu stavil.“
Alain se prudce otočil. Meg koukala do země, ale mýlka nebyla možná. Poděkování vyslovila ona, i když ji to samotnou zaskočilo. Alainovo srdce se zatetelilo a zbývající cestu do Saint Mandé urazil na lehkých nohách.
„Tak se tedy probrala.“
Erik vyslechl zprávu, sepnul své štíhlé prsty jako k modlitbě a zavřel oči. Z té úlevy se mu zatočila hlava. Uplynulé tři dny byly k nepřežití. Otec Jacoppo věděl, jaká muka nejistoty si prožil a laskavě ho poplácal po rameni.
„Tak vidíš, chlapče,“ zamumlal a posmrkl. „Děkuji, Alaine,“ obrátil se k poslovi, aby zakryl dojetí. „Pověz, opravdu chceš odejít z opery? Máš vůbec kam?“
Hoch se zakoktal v nesrozumitelné odpovědi.
„Jen rozvahu,“ domlouval mu kněz, „druhou šanci jako v La Garniére už nemusíš nikdy dostat.“
Díval se za Alainem dokud nezmizel za zahradní brankou a pak se obrátil k Erikovi. Ten se během onoho krátkého intermezza s největším úsilím uklidnil. Opět odsouzen k tomu, abych čekal až do tmy a teprve pak se vplížil do světa lidí ...
Skousl si ret až do krve. Sebeovládání nebylo nikdy jeho silnou stránkou. A čekání ...
„Co pořád všichni máte s tou druhou šancí?“ zeptal se rozmrzele jen aby se na něco zeptal. Vlastně ho ani nezajímala odpověď. Proč by ho měla zajímat nějaká druhá šance, když on nikdy nedostal ani tu první? Otec Jacoppo mlčel, a to Erika zaujalo. Nebylo to totiž zrovna obvyklé. Když už měl za to, že se ani žádné odpovědi nedočká, kněz promluvil.
„Když člověk zažívá vlastní žal a pohltí ho jeho vlastní starosti, jen těžko dokáže uvěřit, že i jiní lidé před ním byli stejně zoufalí, a že další lidí dávno po něm budou také bojovat o své místo na slunci. Tak to prostě je. Z jistého úhlu pohledu je tvůj život jako kniha. Podíváš-li se na něj odjinud, zjistíš, že je to jen kapitola mezi řadou jiných. Vstoupil´s do příběhu, který se píše už mnoho let.“
Otec Jacoppo složil ruce v klíně a díval se do zahrady.
„Říká ti něco jméno Armand? Armand Rabussier?“ Ani nečekal na odpověď a pokračoval: „Nejspíš ne. Není mnoho těch, kdo by si to jméno pamatovali. Byl to starší bratr naší Antoinette.“
„Byl?“
„Bohužel, byl. Jemný a opravdu ušlechtilý člověk, muž s velkým srdcem. Celý život toužil být knězem a také se jím stal. Pustil se do práce po svém: bez falešného soucitu a zbytečných řečí. Lidé ho měli rádi a malá Antoinette ho doslova zbožňovala. Byl to vlastně on, kdo se postavil za její přání stát se baletkou. Nikdy nikomu neodmítl pomoc. Pro jiné skončí dobrodiní almužnou. On chtěl víc, chtěl pro každého lepší život. Druhou šanci.“
„Co se stalo?“
Otec Jacoppo si zhluboka vzdychl a zadíval se na své velké ruce.
„Jednou se dal do řeči s divným chlapíkem. Byl to Ital, víš. Armand nějak vycítil, že ten člověk má potíže a nabídl mu pomoc. Netušil, chudák, že mluví se samotným kápem zlodějského klanu, a že ty potíže jsou víc než skutečné. Jmenovaly se Gianfranco Pola, držely v ruce pistoli a den nato mířily dotyčnému Italovi přímo na srdce. Stalo se ... stalo se něco, co se stát nemělo. Jen o chvilku později ležel v krvi mladý kněz. Dostihl tu kulku dřív než ten, jemuž byla určena. Nenaříkal, nevyčítal. Mluvil o své sestře a usmíval se. I když byl mrtvý tak se pořád usmíval...,“ otci Jacoppovi šla slova z úst jen velice ztěžka. Vstal a podíval se přímo na Erika.
„Splnil jsem svůj slib. Šel jsem Antoinette oznámit smrt její ho bratra. Ty slzy a zoufalství jejích čtrnácti let... něco se ve mně v tu chvíli zlomilo. A ona ... ani ne týden nato přivedla k sobě do opery jakési zubožené stvoření, které se rozhodla zachránit.´Potřeboval druhou šanci´, řekla mi o mnoho let později.“
„Druhou šanci,“ zašeptal fantomův hlas jako ozvěna.
„Ano,“ odtušil kněz. „To mládě bylo jen jedním z mnoha. Svou druhou šanci využilo a vyrostlo v muže mnoha talentů. Ale je jen na něm, jestli jeho talent konat dobro dokáže někdy přemoci jeho temnou stránku. Jestli si uvědomí, že kolem něj není jen zlo a beznaděj...“
Nedostali příležitost rozvést svou filozofickou debatu. Vrznutí zahradní branky oznámilo příchod někoho třetího. Otec Jacoppo vyšel ven a chvíli nato stál tváří v tvář bratru Bernardovi.
„Bratře Jacoppo,“ pravil vlídně tento muž s pronikavýma očima a svraštělou tváří, „myslím, že je na čase si promluvit.“
Autor phaint, 20.02.2009
Přečteno 247x
Tipy 4
Poslední tipující: Smutná dáma s bílou růží, Xsa_ra, jammes
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter