Lunojasné noci - 2. díl

Lunojasné noci - 2. díl

Anotace: *Nový začátek

Sbírka: II. Lunojasné noci

Venku už bylo opravdu horko a tak jsem si sundala svetr a uvázala si ho kolem pasu. Odpolední, teplý vzduch mě hladil po ramenou a já se najednou cítila radostně. Přišlo mi to špatné, měla jsem dojem, že bych se tak cítit neměla, když byl Ted tak daleko, ale nešlo to ovlivnit. Byla to však jiná radost. Radost ze života. Kdyby tu se mnou mohl být i Ted, necítila bych se pouze radostně, ale neskutečně šťastně. Ty pocity se lišily. Já však byla ráda za každý úsměv, který se mi na tváři povedlo vytvořit. Věděla jsem totiž, že špatnou náladou a podmračeností, ubližuji i svým blízkým a to jsem nechtěla.
„Teda, kde pořád je?“ ptala se rozmrzele Soňa a koukala při tom na hodinky.
Pokrčila jsem rameny. „Však nečekáme dlouho.“
„Ale pokud se tu neobjeví, tak budeme.“ stěžovala si a nervózně našlapávala na horký asfalt před parkem.
V duchu jsem se tomu musela zasmát. Ještě jsem se nesetkala s tak strašně moc netrpělivým člověkem, přišlo mi to až komické.
Z přemýšlení mě vytrhl hluk přijíždějícího auta.
„No konečně!“ volala Soňa.
Pousmála jsem se a šla si sednout na zadní sedadlo, stejně jako předtím.
„Ahoj.“ vítal nás Sonin bratr.
„Ahoj.“ odpověděla jsem okamžitě, zatímco jeho sestra se tvářila dost naštvaně, dlouho to ale nevydržela a nakonec vyprskla smíchy.
„Nemysli si ale, že ti to projde hladce.“ řekla rázně a já si nemohla nevšimnout, jak se její bratr uchechtnul, své sestře ale neodporoval.
„Promiň, ještě jsem se nepředstavil, viď?“ Otočil se ke mně a mile se usmál.
„Leopold jméno mé.“ řekl a prostrčil ruku mezi sedadly, aby mi ji mohl podat.
Zasmála jsem se a jeho dlaň přijala. „Jolana, těší mě.“
„Potěšení na mé straně.“ Znovu se usmál.
„Hele brácha nech si to šaškování, jo? Už tak jsme na tebe čekali dost dlouho.“ rozčilovala se Soňa a já se opět rozesmála. Jejich sourozenecké laškování mi zvedlo náladu.
Jemně jsem se opřela do sedačky a poslouchala jejich tlumené štěbetání, které ke mně doléhalo z přední části vozu. Bylo to příjemné a jakoby uklidňující.
Na náměstí jsem se s nimi rozloučila a pospíchala domů.
Když jsem vyběhla schody na verandu, hodinky ukazovaly už skoro čtyři odpoledne. Zahlédla jsem čísi siluetu za oknem, která ihned zmizela. Byla to maminka a jakmile mě spatřila, běžela mě nemile uvítat.
„Víš, jaký jsem o tebe měla strach, Jolano? Tohle už mi nedělej. Říkala jsi přece, že se vrátíš brzo.“ Mluvila potichu, ale dost naštvaně. Nikdy mě neoslovovala vlastním jménem a když, tak jen zdrobněle, z čehož jsem usoudila, že se opravdu zlobí.
„Promiň mami, potkala jsem jednu starší kamarádku,“ Usmála jsem se. „vzala mě s sebou do zahradnictví a nabídla mi, že tam můžu přes léto pracovat. Je moc milá.“
Když viděla, jak jsem šťastná, její výraz zjihl a nepropustnost v očích se rozpustila. Náhle jsem si uvědomila, jak jsem jí musela, celé ty tři měsíce smutku, ubližovat. Bylo tedy jasné, že se chopí jakékoli možnosti, která mi navrátí, alespoň z části takový úsměv, jaký jsem mívala dříve.
Rozvzlykala se a pak mě objala. „Vítej zpátky, broučku.“
„Omlouvám se mami…“ Chtěla jsem se omluvit za celou tu dobu, co jsem ji trápila. Věděla jsem, že to bylo hrozné, ale snad jsem doufala, že si toho nikdo v mém okolí nevšiml. Mýlila jsem se. Pamatovaly si to dokonce lépe, než já a tím uvítáním mi to akorát potvrdila.
„Ššš,“ přerušila mě. „už je to dobré.“
Po chvíli jsme se pustily a já o krok ustoupila, dřevěná podlaha při tom zavrzala.
„Kde je Poklad? Nechala jsem ho celý den samotného.“
Usmála se a pohladila mě po tváři. „Jsi to vážně ty, stále stejně starostlivá. Chyběla jsi mi.“ řekla smutně.
„Ty mě taky, mami.“
Rychle si setřela slzy, které jí při těch slovech, stekly po tváři, a odpověděla na moji otázku. „Holky šly ráno s Pokladem ven a já mu dala najíst, takže nemusíš mít strach.“
„Dobře, díky.“ Usmála jsem se a vběhla do domu.
Zastavila jsem se ještě v kuchyni, kde jsem si nalila čerstvé mléko do keramického hrníčku a nasypala pár medových sušenek do misky.
Maminka to celé zpozorovala. „Nechceš radši něco pořádného?“ Mračila se.
S úsměvem jsem zavrtěla hlavou a vyběhla schody do svého pokoje.
Poklad spokojeně ležel na mé posteli a když mě uviděl, zůstal bez hnutí, jen ocasem vytvářel ve vzduchu půlkruhy. Zasmála jsem se, přisedla si k němu a občerstvení položila vedle sebe z druhé strany. Hladila jsem ho po hřbetě a naslouchala jeho klidnému dýchání.
Vzpomněla jsem si na svoji truhličku a hádala, jak dlouho už jsem do ní nenahlížela. Čas toho tolik změnil, že jsem si ani nedokázala rozpomenout, kolik už ho uplynulo od jednotlivých událostí.
Zašmátrala jsem rukou pod postelí a doufala, že ji tam najdu. A opravdu tam byla. Vytáhla jsem ji a pomalu ji otevřela. Její obsah se nezměnil a všechno leželo na svém místě, přesně tak jak jsem to nechala naposledy. Převrátila jsem ji vzhůru nohama na matraci a opatrně se probírala věcmi. Poklad začal v obsahu okamžitě čmuchat a všechno chtěl prozkoumat i jazykem, a tak jsem ho musela ze svého pokoje vyhostit, dřív než by mi všechno poslintal.
Byly tam staré korálky, výstřižky z časopisů, výpisky z knih, poznámky, oblíbené citáty a pak také Mattova fotka a obrázek krajiny Ticina. Pomalu se mi začaly vracet vzpomínky. Mimoděk jsem při tom fotku otočila na rubovou stranu a i v přítmí pokoje jsem si všimla, že na ní bylo něco napsáno. Uchopila jsem ji a pozorně se zahleděla do řady čísel. Překvapeně jsem zamrkala. Bylo to stoprocentně Mattovo písmo.
Vzpomněla jsem si na poslední dny ve Vídni, ztratila jsem mobil a tím i všechna čísla, Matt mi tedy na zadní stranu svojí fotky napsal to své a doufal, že se mu ozvu. Nechápala jsem, proč mi to neřekl, mohla jsem mu přece zavolat nebo napsat v těch těžkých chvílích, kdy jsem tu nikoho neznala a každý večer na něj vzpomínala. Všechno mohlo být jinak, ale mohla jsem snad litovat, když jsem potkala Teda? Nemohla. To on byl to nejlepší, co mě v životě potkalo, ale Matt do mého srdce také patřil. Zatoužila jsem po tom, vědět, jak se má a co právě dělá. Vzala jsem do rukou mobil a rozvážně volila písmenka v textovém poli.

Ahoj Matte, vzdycky jsi rad vymyslel hadanky a rad hral na schovku, ale stalo to za to, ze jsme si nemohli tak dlouhou dobu napsat? Nastesti jsem se od tebe leccos naucila a to cislo nasla. Jak se mas a co skola, pratele, braska. Povidej mi o vsem, prosim…
Jolana

Obsah mi vyšel na dvě zprávy, ale nevadilo mi to. Klikla jsem na odeslat a doufala, že to číslo stále ještě platí a že se o Mattovi dozvím alespoň takto. Nebyla jsem si jistá, že jsem udělala správně, ale nemohla jsem si pomoct.
Položila jsem mobil na noční stolek a s mlékem přistoupila k oknu. Mlčky jsem se dívala do závoje lunojasné noci a užívala si jemnou chuť medových sušenek, když v tom mi mobil zapípal. Přihnala jsem se k němu, div jsem se nezmrzačila, ale pak jsem váhala. Bála jsem se zklamání, že bude zpráva od někoho jiného a nebo, že se mi nebude líbit její sdělení, přesto mě zvědavost přemohla a já zprávu otevřela. Byla od něj. Srdce mi v tu chvíli poskočilo a já začala pozorně číst.

Ahoj Jolko, ja vedel, ze na to jednou prijdes a vidis, mel jsem pravdu. Tolik se mi po tobe styska. Mam se dobre a braska jakbysmet. I jemu se ale styska. Skola ujde, vzdyt to znas. Je to tu vsechno porad stejne. Sousedi jsou stejni rejpalove a slunce vysvitne jen ojedinele. K dokonalosti tu chybis jen ty…
Matt

Byl to opravdu on. Vtipný a milý, jako vždy. Přesně takový, jakého jsem si ho pamatovala.
Pohledem jsem se vrátila na začátek zprávy. Jolko – takhle mě oslovoval jen on.
Zvláštní, kolik ve mně těch pár slov vyvolalo emocí. Najednou jsem si uvědomila, že se mi po něm stýská mnohem víc, než jsem si myslela.
Vzpomněla jsem si na tu bolest, kterou ve mně vyvolalo loučení s Tedem a tudíž bolest, kterou jsem vyvolala i já v Mattovi, když jsem se s ním loučila. Přála jsem si ho znovu vidět, třeba i jen na jeden jediný den, kdy bych mu mohla všechno vysvětlit a omluvit se mu. Přesvědčit se, že už je to všechno v pořádku. Nepřestávala jsem doufat, že ta příležitost jednou nastane.
„Zlato, holky už přišly, pojď se navečeřet.“ zavolala na mě máma a já se rozeběhla do kuchyně. Chtěla jsem, aby už od teď bylo všechno jako dřív a naše společné večeře se zdály být jako skvělý začátek.
Autor Veronikass, 21.02.2009
Přečteno 444x
Tipy 31
Poslední tipující: Lavinie, Egretta, kikis, Lilly Lightová, Šárinka, Anne Leyyd, Nergal, Mounkey, Lenullinka, Džín
ikonkaKomentáře (15)
ikonkaKomentujících (10)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

prostě mě ohromuješ...vždycinky si to tak všelijak představuji a jsou to tak krásné vidiny během krátké chvíle vyvolané něčí usilovnou prací! STéčko:o)

13.03.2009 16:35:00 | kikis

Senzace! A brzy hup na pokráčko :)
ST

03.03.2009 17:28:00 | Lilly Lightová

Opravdu zajímavé jako vždy! :) Jsem moc zvědavá jak se to vyvine dál, a co bude s Mattem to jsem zvědavá ještě víc. Dobré nápady! Jen tak dál! :) Samozřejmě ST!

22.02.2009 13:29:00 | Anne Leyyd

No jo, měl se tam objevit už někdy kolem 16. dílu, ale při psaní se prostě vždy dostanu někam úplně jinam, takže to nakonec vyplynulo takto...
Opět mockrát děkuji...

21.02.2009 23:34:00 | Veronikass

Mam te uz trosinku prectenou, věděl jsem, že se Matt objevi na scene, ale jsem rad. Bude to zajimavy, tesim se na dalsi dilek ;) K stylu, obsahu atd. se vyjadrovat nebudu, samozrejme bezchybne a libi se me personifikace, takze zaslouzeny ST :)

21.02.2009 23:29:00 | Nergal

A já jako vždy mnohokrát děkuji, jste báječní... :-)

21.02.2009 21:37:00 | Veronikass

Nádhera:)Jako vždy:)

21.02.2009 21:26:00 | Mounkey

krásné a super jako vždy... teším se na další dílek :-)

21.02.2009 19:43:00 | Lenullinka

My ale po zkoužce vypadáme zaručeně úplně stejně. To by bylo proti zákonům přírody, kdybychom vypadali dobře, ne? :-)
Jinak ke složení zkoužky z chemie gratuluji...

21.02.2009 12:16:00 | Veronikass

No ono hodina po půlnoci udělá hodně s mým psychickým zdravým...Nepřála bych nikomu z vás mě vidět (Hlavně po zkoušce)...vytlemenej ksichtík..:D

21.02.2009 12:07:00 | Tempaire

Ale prosim tě, proč ses zděsila, mě náhodou potěšil, stejně jako dnešní... :-)
Moc děkuju

21.02.2009 11:47:00 | Veronikass

Tak dneska jsem se zděsila, co všechno jsem ti do předchozího komentu napsala:D...Ale hlavní obsah o Jol a tvém příběhu zůstává pořád stejný...bezva, bezva, bezva

21.02.2009 11:41:00 | Tempaire

Děkuji, ovšem dopředu nic neprozradím, je to překvápko... :-)

21.02.2009 11:14:00 | Veronikass

jako vždy super...doufám, že o Mattovi tam teď uslyšíme o něco víc :-)

21.02.2009 10:39:00 | SharonCM

Zase něco nečekaného. Kam na ty nápady chodíš?(((:
Opět skvělé! Těším se na další díl...

21.02.2009 09:58:00 | Lacosta1

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter