Lunojasné noci - 3. díl

Lunojasné noci - 3. díl

Anotace: *Příležitost

Sbírka: II. Lunojasné noci

Když jsem seběhla schody, všechny tři už seděly u stolu a sporadicky se otočily mým směrem.
„Co máme dobrého?“ ptala jsem se s úsměvem a nasála vůni, která se linula kuchyní.
„Gnocchi s houbovou omáčkou.“ odpověděla mi máma.
„Moje nejoblíbenější,“ Rozzářila jsem se. „ale, kde jste sehnaly houby?“
„Neptej se, mamka asi začala kouzlit.“ řekla Alex, v zápětí se zasmála a my ostatní s ní.
Usedla jsem ke stolu a byla jsem šťastná, že se ty příjemné chvíle v rodinném kruhu – dal-li se tak náš holčičí spolek nazývat – vrátily.
„Kde jste byly?“ zeptala jsem se svých sester a upřela na ně pohled.
Trochu překvapeně se na sebe podívaly, jakoby to nečekaly. Opravdu jsem se jim za tu dobu tolik odcizila? – ptala jsem se sama sebe.
„Byly jsme venku s děckama.“ odpověděla mi Alex.
„Mohla bych jít příště s vámi?“ zeptala jsem se a do pusy si vložila další sousto.
„Jasně.“ souhlasila Melisa nadšeně.
Vzpomněla jsem si na dnešní odpoledne se Soňou.
„Mel, pamatuješ si ještě na Soňu?“
„No jasně. Nevíte, co s ní je? Už dlouho se mezi ostatními neukázala, ani dnes ne…“
„Má teď hodně práce v zahradnictví,“ vysvětlila jsem. „ale napadlo nás, že bychom mohly společně něco podniknout. Co vy na to?“ zeptala jsem se a upřela svůj zrak na Alex, protože mi bylo jasné, že Melisa neodmítne.
„Jo, proč ne?“ Usmála se na mě Alex.
Všimla jsem si, jak celý náš rozhovor maminka spokojeně sledovala. Měla z toho takovou radost, kterou nakazila i mě a já začínala mít čím dál lepší náladu. Při každém pomyšlení na Teda se mi však stále svíral žaludek úzkostí.
Kéž bych ho teď mohla obejmout – znělo moje každodenní přání, které jsem ve svých myšlenkách vyslovovala, když jsem večer usínala a ráno se probouzela.
Co teď asi dělá – ptala jsem se sama sebe v každé volné chvíli, kdy mi bylo umožněno přemýšlet, a kdykoliv jsem přivřela víčka, promítal se mi za nimi jeho něžný obličej s nepatrným náznakem jeho překrásného úsměvu.
Nebylo pochyb o tom, co jsem k němu cítila a za celou dobu, co byl pryč, jsem si nepřestala vyčítat, že jsem mu to nedokázala říct. Stále jsem však doufala, že není všem dnům konec a on se to nakonec dozví. Ode mě.
Zůstávala otázka, zda je příliš troufalé, věřit v těchto chvílích ve šťastné konce?

Druhý den ráno

Se Soňou jsme si zapomněly vyměnit čísla a tak jsem čekala na náměstí o půl osmé, protože jsem si pamatovala, že obchod otevírají přesně v osm, ne dřív, ne později. Její matka byla velice zásadová a dbající na pravidla.
Čekala jsem tu asi patnáct minut a pak se zpoza jednoho z domů opravdu vyřítila Soňa. Bylo jasné, že budeme mít opět zpoždění. Zvláštní, jak byly matka s dcerou odlišné – pomyslela jsem si.
„Ahoj!“ zdravila mě zadýchaně a v poklusu mě chytila za ruku. Snad měla strach, abych jí stačila.
„Dnes musíme autobusem, brácha nemá čas.“ vysvětlovala.
„Aha a jede teď vůbec něco?“ ptala jsem se.
„Jo, ale máme to dost na knop.“
„Všimla jsem si.“
Doběhly jsme na zastávku právě včas. Rychle jsme nastoupily, zaplatily si jízdné u řidiče a posadily se do zadní části vozu.
„Uff, já s tebou snad i zhubnu.“ řekla jsem zmoženě, když jsem konečně dosedla na měkkou sedačku a Soňa se uvelebila hned vedle mě.
Zasmála se a já sní.
„Včera jsem mluvila s holkami a souhlasily, že by s námi někam zašly.“ řekla jsem vesele.
„Bezva, tak co podnikneme?“
„No, moc mě toho nenapadá. Je to ostuda, ale stále ještě to tu moc neznám.“
„Jasně, to je v pohodě, něco už vymyslíme.“ Usmála se.
Bylo fajn mít kamarádku. Nikdy jsem žádné neměla, sestry mi vystačily, ale nyní jsem poznávala, že mi po celou tu dobu hodně chyběla. Někdy není špatné mluvit i s někým jiným, než se svými sourozenci a tahle dívka mi byla nesmírně sympatická, takže mluvit s ní bylo opravdu jednoduché. S ničím se sice moc nepárala, ale na druhou stranu byla velice vnímavá a naslouchavá, jinak by si nevšimla mého písma a neptala by se mě na Teda.
Během přemýšlení jsem pohlédla do krajiny za okénkem autobusu a poznala, že už jsme na místě. Vystoupily jsme a společně se vydaly do zahradnictví. Po celou dobu jsem se při tom musela usmívat. Sluníčko se probouzelo a skrze stromy si k nám rozráželo cestu, aby nás mohlo pohladit po tváři. Jeho teplé paprsky mě naplňovaly energií a já se opět cítila radostně.
Dorazily jsme na místo něco málo po osmé, takže nás čekal Emiliin nepříjemný tón v hlase, když nám zadávala práci. Během dne ji však vztek, stejně jako včera, přešel a ona se na nás opět začala usmívat. Uvědomila jsem si, že jsem tu ráda a znovu pocítila tu známou radost, kterou jsem poslední dobou cítila stále častěji.
„Jsi nějaká… šťastná.“ zhodnotila Soňa můj stav a prohlédla si mě od shora dolů.
„Jo, asi jsem.“ Tajemně jsem se usmála.
„A povíš mi, čím to?“ vyzvídala.
Já jsem se však nepřestávala tvářit tajemně.
„Škoda.“ řekla a vrátila se zpět ke své práci. Stála zrovna na židli a sundávala z nejvýše umístěné poličky nějakou krabici.
„Nechceš s tím pomoct?“ zeptala jsem se.
„Ne, to je v pohodě.“
Najednou se mi v kapse rozdrnčel mobil. Rychle jsem ho vytáhla a koukla na displej, abych zjistila, kdo volá. Číslo bylo neznámé, chtěla jsem tedy příchozí hovor ignorovat, ale nakonec mě přemohla zvědavost a přijala jsem ho.
„Prosím?“
„To je Jolanka?“ ptal se mě ženský hlas ze sluchátka.
„Ano, kdo volá?“
„Tady paní Donelová, pamatuješ si na mě ještě?“
„Jé, dobrý den. Jistě, že pamatuji, jak se máte?“
„Kvůli tomu vlastně volám. Mám teď nějaké zdravotní problémy, ale tím tě nebudu zatěžovat. Chtěla bych tě požádat o laskavost.“ sdělila mi důvod svého telefonátu.
„Dobře, poslouchám.“
„Jde o to, že budu muset na nějaký čas do nemocnice, potřebovala bych tedy hlídání pro malou Eriku a nikdo se mi za ta léta neosvědčil lépe než ty.“
Pozorně jsem poslouchala, ale stále ještě jsem úplně nechápala, o jakou laskavost mě vlastně žádá.
„To mě těší, paní Donelová, ale jak vám můžu pomoci?“
„Tím, že by ses o ni starala v době, kdy budu pryč. Samozřejmě si to napřed rozmysli. Vím, že máš prázdniny a tam u vás je jistě tepleji než tady ve Vídni, ale opravdu by mi to moc pomohlo. Byla bych ti moc vděčná.“
„Dobře, popřemýšlím nad tím.“ odpověděla jsem, stále ještě trochu zaskočeně.
„Děkuji ti, měj se hezky.“
„Vy také, na shledanou.“ Ukončila jsem hovor a opřela se o prodejní pult. Vzala jsem do rukou konev a začala zalívat některou z květin.
„Kdo ti volal, že jsi tak vykolejená?“ ptala se mě Soňa okamžitě.
„Někdo, koho bych opravdu nečekala.“
„Ty jsi dneska samé tajemství.“ Kroutila nade mnou hlavou a pobaveně si prohlížela můj vyjevený výraz.
„Tak promiň…“ omlouvala jsem se.
„Mě to nevadí, ale to kvítko už další vodu nepotřebuje.“ řekla a sjela pohledem k mým rukám.
Podívala jsem se dolů a rychle přestala zalévat. „Jéje.“ řekla jsem pouze a zaraženě koukala na povodeň, kterou jsem způsobila.
„Ukaž, já to tady dodělám a ty běž dneska domů dřív.“ Vzala mi konev z ruky a nepřestávala se mi smát.
„Ty mi ani nevynadáš?“ ptala jsem se zmateně.
„Ale jdi, vždyť se nic nestalo. Tak už běž, já to mámě vysvětlím.“ řekla přátelsky.
„Děkuju, máš to u mě.“
„Já vím.“ řekla a znovu se zasmála.
Vzala jsem si svoje věci a vyběhla z obchodu. Naštěstí už jsem to tu znala, bez problémů jsem tedy trefila na zastávku a tam si sedla na lavičku. Zanedlouho se ze zatáčky vynořil autobus a tak jsem už za pár minut vystupovala u naší školy, neboť autobus už ále nepokračoval. Otřásla jsem se, protože mi parkoviště připomnělo Teda. Chvíle s ním mi přišly tak neskutečně vzdálené, že jsem někdy dokonce přestávala věřit v jejich skutečnost. Avšak vzpomínky na něj byly stále neuvěřitelně živé. A proto jsem si i napříč času, který od té doby uplynul byla jistá, že se mi to jen nezdálo.
Pořádně jsem se nadechla a konečně udělala první krok, za nímž následovaly další. Pomalinku jsem se tak posouvala po chodníku, až jsem konečně došla na malé náměstí, odkud jsem to měla domů už jen pár minut. Tam se mi však ještě nechtělo. Posadila jsem se tedy na okraj vyschlé fontány a nastavila tvář slunečním paprskům.
Uvnitř mě se to všechno bilo. Vzpomínky na Teda se mísily s těmi na Matta, které byly navíc propleteny s malou Erikou, díky níž jsem se s Mattam seznámila.
Z počátku jsem nevěděla, jak bych se měla rozhodnout a byla jsem vystrašená z toho, že bych měla jet sama do Vídně, pak jsem si ale uvědomila, že se mi právě nabízí jedinečná možnost vidět se s Mattem. To jsem si přece přála. Takže, proč vlastně ne? – uvažovala jsem.
Po chvíli jsem se zvedla ze sluncem rozpáleného kamene, z nějž byla fontána vyrobena, a pomalu se začala přesouvat domů, kde už na mě čekal Poklad.
Hned jakmile jsem otevřela dveře, začal po mě skákat a radostně mě vítal.
„Ahoj mami.“ Usmála jsem se na svoji pracující matku, která právě něco zběsile datlovala do notebooku.
„Ahoj Jol, jsi tu nějak brzo.“ Svraštila čelo a čekala na vysvětlení.
Napustila jsem si ledově studenou vodu do vysoké sklenice a posadila se ke stolu po její pravé straně.
„Jo, dneska jsem jim tam způsobila pěknou spoušť, tak jsem za odměnu dostala volno.“ řekla jsem a napila se vody, která mě příjemně zchladila. Máma pozvedla levé obočí, z čehož mi bylo jasné, že jí to jako odpověď nestačilo.
„Děje se něco, Jol? Jsi taková… jiná.“ vyptávala se.
„To se ti zdá.“ odbyla jsem ji.
„Já myslím, že ne.“ Starostlivě na mě pohlédla a sevřela moji ruku ve své dlani.
Sklopila jsem víčka pod tíhou jejího pronikavého pohledu.
„Představ si, kdo mi dnes volal.“ změnila jsem honem téma.
„Kdo?“ zeptala se obratem.
„Paní Donelová. Nezavrhuj to hned, ano? Jen si mě vyslechni.“
„Dobře broučku, co ti teda chtěla?“ Tázavě se na mě podívala.
„Pamatuješ si, jak jsem jí vždy po školce hlídávala Eriku, když musela chodit do práce?“
„Jistě.“ odpověděla.
Přikývla jsem. „Tak teď chce, abych ji hlídala celé dny…“ Nestačila jsem ani dopovědět větu a máma mi okamžitě začala skákat do řeči.
„Vyloučeno. Máš sice prázdniny, ale nepustím tě do Vídně samotnou, ihned na to zapomeň.“ Zatvrzele složila ruky na prsou.
„Mami, něco jsi mi slíbila. Smím to alespoň doříct?“ řekla jsem uraženým tónem.
Nic nenamítala a tak jsem pokračovala.
„Je nemocná a musí jít na nějaký čas do nemocnice, ale určitě to nebude na celé prázdniny. Mami, potřebuje ode mě pomoc, tak mi to dovol. Nic se mi nestane a setkám se po dlouhé době se svými přáteli.“ Mluvila jsem přemlouvavým tónem a upřímně jí hleděla do očí.
To, že jsem těmi přáteli myslela především Matta, protože nikoho jiného jsem tam neměla, jsem už taktně zamlčela. Nechtěla jsem, aby věděla o všech mých problémech. Dost na tom, že věděla o Tedovi.
Její nepřípustný výraz začal pomalu opadávat. Vycítila jsem to jako příležitost k dalšímu naléhání.
„Tak co, můžu jet?“
„A co ta brigáda v zahradnictví, sotva ji dostaneš, hned ji zase odmítneš?“
Měla pravdu, úplně jsem na to zapomněla, ale přišlo mi důležitější pomoct paní Donelové, nebo jsem jen toužila vidět Matta?
„To už nech na mně, mami.“ řekla jsem klidně.
Zatvářila se najednou ztrápeně, jako bych ji do něčeho nutila proti její vůli.
„Dobrá, budu o tom přemýšlet, stačí?“ řekla po chvilce ticha.
„Bezva mami. Děkuju.“ Spěšně jsem ji objala, vlepila jí pusu na tvář, a pak už běžela s Pokladem – který mi po celou dobu našeho rozhovoru seděl u nohou – ven.
Dobrodružství začíná – pomyslela jsem si a v zápětí se zasmála.
Autor Veronikass, 22.02.2009
Přečteno 373x
Tipy 32
Poslední tipující: Rezkaaa, Lavinie, Egretta, kikis, Lilly Lightová, Šárinka, Barpob, Mounkey, Aaadina, Tasha101
ikonkaKomentáře (10)
ikonkaKomentujících (8)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Perfekto!!! STupňuji nadšení, touhu prodírat se dál.

13.03.2009 16:49:00 | kikis

Paráda jako obvykle! Těším se na další příběhy :)
P.S.-no přece ST! ;)

05.03.2009 09:36:00 | Lilly Lightová

Děkuju ti Mounkey. Hned mám lepší náladu... :-)

23.02.2009 18:34:00 | Veronikass

Hmmm, skvělé!Jedním dechem přečteno...Píšeš báječně!Těším se na pokračování!Super tip

23.02.2009 18:32:00 | Mounkey

Děkuji, to mě těší...

22.02.2009 20:46:00 | Veronikass

Slibné pokračování :) Umíš moc poutavě psát, tak, že si to člověk musí přečíst celé a HNED! :)

22.02.2009 20:34:00 | Anne Leyyd

Hmm hezky ses rozepsala, moc pekny dilek :)

22.02.2009 19:16:00 | Nergal

chtěla jsem napsat PÁNI, ale vidím, že jdu pozdě :-)...doufám, že jí to maminka dovolí, chci konečně poznat Matta :-)

22.02.2009 18:31:00 | SharonCM

Právě jsem dopsala tento díl, takže k pokračování zatím ještě nedošlo, ale snad už brzy na něm začnu pracovat... Mockrát děkuji... :-)

22.02.2009 17:54:00 | Veronikass

No páni...je to bomba a doufám, že už pracuješ na pokračování :)

22.02.2009 17:53:00 | Tempaire

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter