V objetí zimy -10. kapitola

Anotace: Čeká nás večeře. Stázka se snaží přemluva Vladana ... podaří se jí to?

Sbírka: V objetí zimy

Pomalu se šeřilo a já spěchal domů. Musel jsem si přiznat, že od té doby, co tu se mnou bydlí Stázka, se do srubu vracím mnohem raději. Nejdřív jsem byl vždycky zvědavej, co za ten den stihla napáchat za škody. Ale to se poměrně rychle měnilo. Rád bych si namlouval, že to dělá z náklonnosti ke mně, ale tak hloupej jsem zase nebyl. Kdyby se nebála toho, že jí napráskám, tak by určitě nehnula ani prstem. Jo, taková pěkná facka dokáže pravé divy! Došel jsem ke dveřím a několikrát zadupal, abych ze sebe oklepal co nejvíc sněhu. Teprve pak jsem vstoupil dovnitř. Bylo tam teplo a ve vzduchu se vznášela vůně pečeného masa. Potěšeně jsem se usmál. Ty tam byly ty její nesmělé kuchařské pokusy, naštěstí! Teď z ní byla celkem zdatná kuchařka. Stála u krbu a vzhlédla ke mně. „Dobrý lov, Vladane?“ zeptala se zvědavě. Místo odpovědi jsem jí ukázal dvě lišky. „Kdy bude jídlo?“ Měl jsem hlad jako vlk a sbíhaly se mi sliny. „Za chvíli!“ Ta zpráva mě potěšila. „Jdu se opláchnout!“ Přešel jsem do přístěnku, kde jsem uložil lišky a pověsil tam i své svršky. Ve džberu jsem si omyl ruce a obličej. Pak jsem se vrátil do pokoje a usadil se za stolem. Stázka přede mě hned postavila vrchovatý talíř. „To vypadá hezky!“ pochválil jsem ji. Utrhl jsem si kus chlebové placky a dal se do jídla. Posadila se na druhou židli. „Vladane?“ začala váhavě. „Co?“ zamumlal jsem s plnou pusou. „Proč stále spíme v jedné posteli? Nemohl bys udělat ještě jednu?“ Zamyšleně jsem žvýkal. „A to proč? Máš tam málo místa?“ tázavě jsem na ni pohlédl. „Tak se ke mně budeš muset kapánek víc přitulit!“ dodal jsem s pousmáním. Zarděla se až po kořínky vlasů. „Slíbil jsi, že se mě jako ženy nedotkneš!“ připomněla mi lehce se chvějícím hlasem. „To jsem nikdy neřekl, jasnosti! Jen jsem řek, že tak zoufalej, abych tě znásilnil, ještě nejsem!“ uvedl jsem to na pravou míru. „Vladane, prosím!“ upřela na mě ty svoje kukadla. „A kam bys ji dala?“ otázal jsem se zvědavě. „Třeba by se mohlo něco dát pryč …“ navrhla nejistě. „A co bys dala pryč?“ byl jsem zvědavý, protože to vypadalo, že to má docela promyšlené. „Tu velkou truhlu támhle a místo ní bych dala tu druhou postel … Stačila by úzká a krátká …“ Svraštil jsem čelo. To se mi vůbec nelíbilo. „Ne! Truhla zůstane tam, kde je! A spát se bude na jedné posteli jako doposud!“ pronesl jsem nekompromisně. „Vladane …“ začala, ale rázně jsem ji umlčel. „Tak dost! O tomhle se nehodlám bavit!“ Byl jsem si vědom, že na mě udiveně hledí, ale nehodlal jsem jí nic vysvětlovat. Věděl jsem, že jsem bláhový, avšak dokud její věci byly tady, tak jsem měl dojem, že je tu i ona. Neměl jsem to srdce se s ní rozloučit. Marta s Robinem mi sice říkali, že bych to měl udělat, ale já prostě nemohl. Stalo se to sice už před pár lety, však pro mě to bylo stále ještě živé. Nemohl jsem ji prostě zradit! „Dobře, Vladane! Jen jsem myslela, že by to pro tebe bylo pohodlnější …“ Upřeně jsem se na ni zadíval. „Jen pro mě?“ Potřásla hlavou. „Přiznávám, že i pro mě! Víš, učili mě, že jen manželé spolu smějí sdílet jedno lože a to ještě pouze za jedním účelem …“ rozpačitě zmlkla. „Aha. Ale ty nejsi moje žena a ujišťuju tě, že onen účel je zcela vyloučenej!“ To byla pravda. Rozhodně jsem s ní nechtěl zplodit děcko. I když při pohledu na ni by to s ní v posteli nemuselo být špatné. Sice jsem dával přednost oplácanějším ženským, avšak i Stázka měla svůj půvab. „Jenže tomu nikdo nebude věřit! Až se vrátím domů, co si budou o mě myslet? Strávila jsem celou zimu sama s mužem uprostřed nehostinných hor! Pochybuji, že si ještě pak najdu manžela.“ povzdechla si smutně. „Neber to tak tragicky, jasnosti! Bude si brát tvůj titul, ne? Na tom ostatním mu zas tak nesejde!“ Zaznamenal jsem, jak se jí oči zalily slzami. „To není moc příjemné, víš?“ hlesla nešťastně. „Ale no tak, holka! Ještě se nevdáváš, nebo snad jo?“ snažil jsem se ji utěšit. Popotáhla. „O co ti jde? Mám si tě snad vzít za ženu, aby měla dušička pokoj?“ vyjel jsem na ni ironicky. „Ne … to ne … Ale nemohl bys mě vzít domů co nejdříve?“ prosebně se na mě dívala. „Už jsem řek, že ne! Mám tu spoustu práce a stejně se teď skrz hory takřka nedá dostat! A já nebudu nic riskovat! Vzpomeň si, jak dopadl tvůj doprovod!“ Z tváří se jí vytratila krev. „Za to jsem přece nemohla …“ hájila se chabě. „Opravdu? A kdo tedy? Chceš mi tvrdit, že nápad vydat se na cestu byl z hlavy tvé komorné? Nebo možná toho kapitána, co? Kdepak, princezničko, tys chtěla jet a tak se taky jelo, ne? Bylo ti jedno, jestli je to rozumné nebo ne, viď? Paní si přála a paní se vyhoví, že ano?“ Při každém mém slově sebou trhla, jako bych ji švihl bičem. Seděla tam jako hromádka neštěstí, po bledých tvářích se jí koulely slzy. „Je mi to líto … strašně moc …“ šeptala a třásla se jako osika.