Lunojasné noci - Mezihra

Lunojasné noci - Mezihra

Anotace: *Zpěvy mušlí

Sbírka: II. Lunojasné noci

Středa, podvečer

Strčil jsem si ruce do kapes u kalhot a kráčel přelidněnou ulicí, která chytala - díky zapadajícímu slunci - barvu, připomínající grep. Kolem domů běhaly radostné děti, na lavičkách seděli staříci a s láskou si svá vnoučata prohlíželi. Na chodnících postávali obchodníci s černou pletí, kteří cizincům prodávali nejrůznější cetky, a po silnici, která byla vyhrazena pěší chůzi, se proháněli mladíci na kolech a hltavě pozorovali děvčata v plavkách.
Kráčel jsem po celé délce přístavního městečka a poslouchal líné šplouchání vln, narážejících do skalnatých útesů, dokud jsem nedošel k molu. Sedl jsem si na velký kámen a skrze rybářské sítě, které byly rozvěšeny kolem dokola, sledoval západ slunce. Teprve teď jsem mohl vydechnout. Konečně sám.
Zavřel jsem oči a nechal si na víčka dopadat poslední sluneční paprsky. Na rtech se mi samovolně vytvořil úsměv. Nedokázal jsem si vysvětlit, proč byly celé tři měsíce našeho odloučení tak strašně moc nesnesitelné a pak všechna ta bolest zničehonic odezněla. Jako bych v hlavě slyšel Jolanin smích, který mi nedával jinou možnost, než být šťastný s ní.
Představoval jsem si, co asi dělá. Vzpomínal jsem i na Poklad, začal jsem ho mít rád už během prvního dne. Stačilo se podívat na Jol, jak byla šťastná, když za ní přišel a položil si hlavu na její klín, jako by vycítil, že potřebuje povzbudit, a ona mu oplácela svou neutuchající láskou.
Měl jsem rád všechno, co měla ráda ona, a snad i proto jsem si brzy oblíbil i její sestry. Napříč tomu, jak byly odlišné, byly Jolaninou nedělitelnou součástí, stejně jako její matka. Kdykoliv se některé z nich něco stalo, byla Jol hrozně nešťastná a všemožně se jim snažila pomáhat. Dodnes nepřestávám žasnout nad láskou, kterou dokázala k lidem a zvířatům ve svém okolí cítit.
Ač jsem se tomu mermomocí bránil, nakonec mi zpod řas stekla první slza, za níž následovaly další a další. Tolik mi chyběla.
Slunce zmizelo v dálce pod hladinou moře a horký, sluneční den se tak začal přechylovat k vlahému večeru.
Zvedl jsem se ze sluncem zahřátého kamene a mlčky se vracel domů. Chladný vítr, provoněný mořskou solí, se mi při tom opíral o tvář a čechral vlasy. Pomalou chůzí jsem opouštěl jedinou klidnou část tohoto městského přístavu a ocital se v rušných ulicích. Večerní život se však od toho odpoledního lišil. Už tu nepobíhaly děti a stařečci se schovali do svých domovů. Místo toho byly otevřené restaurace, kde na stolech svítili svíce a na chodnících, kde se ve dne trhovalo, se nyní tančilo za doprovodu místní hudby.
Dalo by se říci, že tu bylo vše dokonale kouzelné, avšak já měl pocit, že sem nepatřím. Můj život se odehrával jinde a i teď, když jsem byl tady, vzpomínkami jsem se vracel tam, kde jsem se cítil opravdu doma. Zdálo se ale, že je to tu pro mámu jako dělané. Nemohl jsem si nevšimnout, jak moc je tu šťastná. Učila se novému jazyku s neuvěřitelnou dychtivostí a touhou. Gasovi tu očividně také nic nescházelo a tak jsem si mezi nimi připadal jako věčně nespokojený nevděčník, který si ničeho neváží. Já si však vážil jediného, Jol.
Během úvah jsem dorazil k našemu domu. Rozvážně jsem otevřel dveře, jejichž dřevěný rám byl vyplněn pouze sítí a vešel dovnitř. Všude byla tma a hlavní pokoj byl osvětlen pouze svitem měsíce, který sem pronikal skrze prosklené dveře, které vedly na zahradu a táhly se po celé délce místnosti. Byly otevřené a krémové závěsy se v nich vlnily do rytmu větru, který přicházel směrem od moře.
Tiše jsem se usadil k jídelnímu stolu, který stál uprostřed haly a opřel si o něj lokty, abych mohl složit hlavu do dlaní.
„Teodore?“ ozval se mámin hlas odněkud z vedlejšího pokoje. Neodpovídal jsem.
„Teodore, zlatíčko, jsi to ty?“ ptala se znovu.
Povzdechl jsem si.
„Jo, mami.“
„Vylekal jsi mě.“ Zasmála se a zničehonic stála přede mnou. „Kde jsi byl?“
„Venku.“ Myslel jsem si, že když budu stručný, brzy přestane vyzvídat. To by ovšem nebyla má matka.
„Ach ano, je to tu úžasné, viď? Ti lidé hýří životem a jsou plní elánu. A ta místa…“ Odmlčela se a slastně se nadechla. „prostě úchvatné, nemám pravdu?“ Pohlédla na mě. Světlo měsíce mi umožňovalo vidět jen stíny její tváře a lesk očí, přesto jsem si nemohl nevšimnout jejího nadšení.
„Jasně, je to úchvatné.“ přitakal jsem. Snažil jsem se znít přesvědčivě, ale hlas mě zrazoval.
Povzdychla si a smutně na mě pohlédla. „Stýská se ti?“ Tvářila se provinile.
„To je dobrý.“ uklidňoval jsem ji. Nechtěl jsem, aby měla výčitky. Byla to má matka a já neměl právo rozhodovat o jejím životě, ani do něj zasahovat.
Pohladila mě po tváři. „Tak víš co? Udělám nějakou dobrotu. Když jsi byl malý, vždycky to zabíralo.“ Usmála se a odběhla ke kuchyňskému poltu.
„Mami?“
„Ano?“ Ohlédla se, stále se usmívajíc.
„Děkuju!“ hlesl jsem.
„Jsem tu přeci pro tebe.“ řekla, jako by to bylo samozřejmé a začala krájet jablko.
Nechal jsem ji o samotě a přesunul se do svého nového pokoje. Usadil jsem se na postel, ze které jsem měl nejlepší výhled z okna a díval se do krajiny, která se za ním rozprostírala. Příroda tu byla úplně jiná, než v Ticinu. Nebylo tu tolik zelených stromů a tújí, které se tam tyčily před každým domem.
Díval jsem se do temné, lunojasné noci a obdivoval její krásu. Uvědomil jsem si, že takto jasná luna je už pár dní za sebou. Připadalo mi to kouzelné a doufal jsem, že Jol - ať už je kdekoliv - dělá právě to samé. Představa, že se oba díváme na stejný měsíc v tu samou chvíli ve mně vyvolávala vzrušení. Položil jsem hlavu do polštáře a vzpomínal.

Druhý den ráno

Něčí studené prsty mě pohladily po čele. Okamžitě jsem sebou trhl a otevřel oči.
„Promiň, nechtěla jsem tě vylekat, ale už spíš dlouho a venku je tak krásně, nechceš se jít koupat? Gas se zrovna chystá na pláž s kamarády.“ zahltila mě informacemi máma.
Unaveně jsem si shrnul vlasy z čela a posadil se na posteli.
„Možná později.“ řekl jsem, jak nejmileji to bylo možné, i když se mi mluvit vůbec nechtělo.
„Dobře, dole máš snídani. Jablečný koláč. Upekla jsem ho večer, ale už jsi spal. Já se vrátím odpoledne. Budu překládat v baru Casa Bianca, kdybys něco potřeboval, najdeš mě tam, dobře?“
„Jasně mami.“ Přikývl jsem a doufal, že už nebude dál mluvit. Její, jindy sladký hlas, měl teď po probuzení nepříjemný tón, nebo mi to tak alespoň připadalo.
Máma se po chvíli zvedla z mé postele, ode dveří mi zamávala a pak zmizela.
Oddychl jsem si a znovu se složil do peřin.
První myšlenka patřila samozřejmě Jol. Rychle jsem se tedy oblékl a vystřelil před dům, abych zkontroloval schránku, jestli mi od ní nepřišel dopis. K mému zklamání však zela prázdnotou. Naštvaně jsem plechovou krabici na poštu zavřel a vrátil se zpět do domu.
Stále jsem nedovedl pochopit, jak je možné, že mě v tak krásné zemi nenapadá, o čem skládat písně, a tak jsem se po snídani rozhodl, že se půjdu projít a hledat nějakou inspiraci. Doufal jsem při tom, že tak alespoň přijdu na jiné myšlenky.
Po kotníky jsem se brouzdal chladnou vodou a našlapoval do písku pod hladinou, jenž se mi s každou další vlnou sesouval pod nohama.
Vzpomněl jsem si na Jolaninu okouzlenou tvář, když poslouchala skladbu – jež připomínala dešťové kapky padající na tvrdou zem – při naší společné cestě do Rakouska. Zatoužil jsem ji znovu okouzlit, udělat jí radost.
Vylezl jsem z vody a sedl si opodál do suchého písku, v němž se na sluníčku leskly malinkaté kamínky.
Zavřel jsem oči a zaposlouchal se do zpěvu ptáků, šumění vln, dětského smíchu, šelestu vysoké trávy, která rostla u potoka, jenž se vléval do moře, a v hlavě se mi začala skládat melodie. Ještě jsem si ji však nezaznamenával, pouze jsem naslouchal. Pak jsem oči otevřel a zadíval se před sebe. Snažil jsem se melodií vystihnout to, jak tady vypadá příroda po ránu.
Slunce se houpalo těsně nad hladinou vody a na hřebenech vln vytvářelo zářící pruhy. Po pláži se procházeli racci a děti stavěly hrady na březích, kde byl písek mokrý.
Možná se mi tu začne líbit – usmál jsem se pro sebe.
Dal jsem ruce za záda a opřel se o ně, když v tom se mi do dlaně zařezalo něco ostrého. Sykl jsem bolestí a začal hledat předmět, který to zavinil. Odhrabal jsem slabou vrstvu písku a spatřil nádhernou mušli, ve tvaru vrtulky. Napříč bolesti jsem si ji s úsměvem vzal do rukou a jemně jí otáčel, abych si ji prohlédl ze všech stran.
Uvědomil jsem si, že z dovolených se vždycky vozí mušle, protože ty jediné jsou specifické pro mořské oblasti a stejně tak musí být i pro moji skladbu. Bude se jmenovat Zpěvy mušlí. Usmál jsem se a začal kreslit noty.
Autor Veronikass, 27.02.2009
Přečteno 349x
Tipy 33
Poslední tipující: Rezkaaa, Lavinie, Egretta, kikis, Lenullinka, Lilly Lightová, Šárinka, Barpob, Džín, Tasha101
ikonkaKomentáře (9)
ikonkaKomentujících (8)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Páne jo. Ano pohled jiný, než je mi osobně znám tak blízce - ten můj, dívčí, mě až někdy nudí. Docela jsem ráda, žes zmínila co a jak s Teddem, cheběl mi a vlastně mě nejvíc ze všeho zajímalo, co dělá. Takže chvála a dík!:-)

04.04.2009 03:20:00 | kikis

Senzace, už jen název mě tentokrát upoutal...ale obsah je opět něco extra. Supertip jako obvykle.

08.03.2009 20:20:00 | Lilly Lightová

Jak smutně krásné...

02.03.2009 16:57:00 | Barpob

Dobre, ze jsi zase napsala jednu cast z pohledu Teda. Krasne to daladi celkove dilko. Hodne jsi me pobavila hned na zacatku.."..se proháněli mladíci na kolech a hltavě pozorovali děvčata v plavkách..."... Je videt, ze zvladas i jine myslenkove pochody nez devcat :) Moc hezky, smekam.

28.02.2009 13:21:00 | Nergal

Souhlasím, Yiruma - Kiss the rain je úžasná skladba.
Jsem ráda, že se vám líbí i díly z pohledu Teda. Sice se tu neodehrálo nic dějově podstatného, ale přišlo mi důležité vědět, co dělá a jak se cítí i on. Přece jen jde v příběhu hlavně o ty dva, tak aby se na něj nezapomnělo. Dílů zaměřených na něj bude jistě víc...
Děkuju mockrát za krásné komentáře, vážím si jich...

28.02.2009 10:05:00 | Veronikass

Z pohledu Teda je to prostě nějak jedinečné, asi proto že (aspoň myslím)každá holka chce nahlédnout, co si kluk myslí...A ta vykreslená atmosféra mi dovolila všechno si představit...A ještě jsem u toho poslouchala Yirumu-Kiss the rain..což je naprosto báječná skladba..takže se přidávám s ST

27.02.2009 22:59:00 | Tempaire

nádhera ;-)...pěkné oživení

27.02.2009 16:57:00 | SharonCM

Děkuju mnohokrát :-)

27.02.2009 15:36:00 | Veronikass

Moc pěkně napsáno. Umíš opravdu dobře popsat myšlenky Jol i Teda. Zajímavý název pro kapitolu i pro skladbu! :)

27.02.2009 15:20:00 | Anne Leyyd

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter