Samuel - 2.díl

Samuel - 2.díl

Anotace: ...vše má někdy svůj začátek....

…Lord John Hamington netrpělivě přecházel po rozlehlé hale svého sídla a přemýšlel.
Venku již od rána silně pršelo a na to, že se léto přehouplo do své druhé poloviny bylo dosti sychravo
a chladno. A zrovna v tento nevlídný den se přiblížil dlouho očekávaný okamžik, jeho žena Elizabeth měla na svět přivést jejich první dítě. Nemohl říci, že by se snad netěšil. Avšak od prvního okamžiku jako by snad právě ono bylo příčinou jejího dlouhodobého churavění. V posledních měsících se velmi změnila, její oči dostaly zvláštní plachý výraz, byla jako vyděšené ptáče, snažící se nalézt bezpečný úkryt před útočícím dravcem. Párkrát ji v noci přistihl, jako by v ložnici s někým hovořila, pokaždé, když k ní ale vešel, nikoho zde neviděl, snad jen trpěla nějakými halucinacemi. Koutkem oka vždy jen zahlédl mihnout se jako stín obrovskou černou kočku, která se okamžitě po jeho příchodu bleskurychle vyhoupla na okno
a seskočila dolů do zahrady, dosud něco takového nespatřil.
Udiveně také poté vnímal podivný mrazivý chlad kolem její postele, ačkoliv venku bylo jaro v plném rozkvětu… bylo to mimo jeho chápání, stejně jako podivná slova jeho ženy…nevzdám se ti, ani svého dítěte, musíš na mne zapomenout, raději zemřu, než abych byla tím co ty…nerozuměl tomu a ona s ním o tom nechtěla vůbec hovořit.
Trápilo ho to.
Lékař byl u nich téměř denním hostem, ale nedokázal přesně určit, co ji pomalu zabíjí. Z tváří jako by se jí vytrácela krev a pod jejíma kdysi jiskřivýma očima se rozlévaly temně modravé kruhy. Netušil však, že vše začalo mnohem dříve, už když se sem tenkrát přistěhovala z Londýna.

*****

…Elizabeth…
právě se probudila a pomaličku si protřela oči. Slunce již bylo vysoko na obloze, rychle vstala, otevřela dokořán prosklené dveře vedoucí na terasu a své kaštanové vlasy, které jí v hustých kadeřích padaly na ramena, si narychlo stáhla sametovou stužkou. Pohled na rozlehlé zelené louky hrabství byl nepřekonatelně krásný. Sluneční paprsky ji však nesnesitelně a řezavě pálily v očích a trochu se jí točila hlava, v poslední době to bylo příliš často, cítila se tak podivně slabá, unavená, s obrovským vypětím se snažila nalézt v sobě ztracenou sílu, už kvůli dítěti, které nosila pod svým srdcem, tomu malému zázraku, který tak úzkostlivě chránila…střípky vzpomínek…jedna za druhou…neustále jí dotěrně vířily hlavou, nemohla se jim ubránit.
Pocházela z Londýna, byla jedinou dcerou starších aristokratických rodičů, sira Arthura a lady Annemarie Sewardových. Jejich rod však nebyl ničím významný.
Johna poznala na jedné slavnosti, pořádané u příležitosti oslav příchodu Nového roku, a snad již od prvního okamžiku byla do něj beznadějně zamilovaná.
Když se o rok později vzali a přestěhovali se sem, do rodného sídla jeho zesnulých rodičů poblíž Malmesbury, nestálo jejich štěstí v cestě už vůbec nic.
Až do té chvíle, než na onom osudném plese toho letního večera poprvé spatřila Andrewa… vypadal tak úžasně, jako nějaký princ z pohádky, dokonalá tvář, urostlá postava, šaty podle poslední módy, velmi ji zaujaly jeho krásné vlasy, byly ebenově tmavé a měkce se mu vlnily na ramenou. Okouzlil ji.
Při sebekratším pohledu do jeho temně zelených očí si připadala jako pták, jehož zhypnotizoval pohled jedovaté kobry. Když k ní promluvil, znělo to jako úžasná rajská hudba. Jeho oči ji neustále pronásledovaly, stejně jako myšlenky na něj.Nemohla to zastavit, jako by byla ovládána nějakou tajemnou sílou, a hlavně se styděla za své pocity, byla přece čerstvě vdaná za Johna, kterého milovala.
Aspoň si to do této chvíle myslela.
A tehdy to všechno začalo…její noční můra…temná, hrozná, zničující, ale zároveň nesmírně vzrušující.

Každý večer po setmění slyšela ze zahrady jeho tichý vábivý hlas, ať se snažila sebevíc, nemohla mu vůbec odolat. Pod nejrůznějšími záminkami i tajně jako omámená utíkala za svým tajemným princem, jako by ji nějak očaroval. Scházeli se za oborou, vždy se před ní objevil náhle, jako nějaký přízrak, pak ji lehce vysadil na svého vraného koně a odvážel ji hluboko do temných lesů, ke zřícenině nějakého starého sídla, o jeho existenci neměla dříve ani tušení.
Vždy měl pro ni přichystanou úžasnou hostinu, on sám se však nikdy ani sousta nedotkl.
Při svitu měsíce se pak spolu celé hodiny procházeli, uměl o všem poutavě vyprávět, o hvězdách či o životě před dávnými staletími, což ji velmi zaujalo. Několikrát si také všimla, jako by jeho oči ve tmě světélkovaly, jako kočce. Zvláštní byla i skutečnost, že v temném tichu nočního lesa se s lehkým praskáním ozývaly jen její kroky, Andrew kráčel tak lehce a neslyšně, jako by se snad ani nedotýkal země.

Zpočátku se nad ničím nepozastavovala. Třeba nad tím, že jeho sídlo vypadalo, jako by zde po celá léta nevkročila živá duše, stejně i do pokojů a ložnic, všude byla spousta pavučin, nikdy zde také nikoho nepotkala ani nezahlédla…ba ani nad tím, jak úzkostlivě dbal na to, aby do půlnoci byla doma a on poté tiše mizel v hlubokém lese.

Té zvláštní noci se právě usadili na padlém smrkovém kmeni a ona zaslechla kolem nich podivný šum a tichý praskot. Měsíc byl právě v úplňku a po chvíli se ozvalo nedaleko táhlé vlčí zavytí. Polekaně sebou trhla, a pak spatřila, jak se kolem nich seskupilo několik těchto zvířat. Vlci je pozorovali svýma hladovýma očima, s temným hrdelním vrčením pobíhali v kruhu kolem nich jako při nějakém rituálu, ale neodvážili se přiblížit. Jako by s posvátnou úctou vzhlíželi k Andrewovi, nebo se ho snad báli. Promluvil k nim něco jakousi podivnou řečí, které vůbec nerozuměla, a snažil se uklidnit plašícího se koně.
„Jsou nádherní, viďte?“ řekl tiše „Divoké děti noci, když jste se mnou,nemusíte se jich bát. Neublíží Vám.“ A pak se to stalo. Přistoupil k ní, jeho ruce jí žádostivě přejely po bocích a pevně ji objal. Nejdříve se jeho rty lehce otřely o její tvář a pak ji poprvé dlouze políbil, udivilo ji však, že na šíji.
Vzrušením zavřela oči a pak je náhle překvapeně otevřela.
Náhle jako by ucítila krátké a velmi bolestivé komáří bodnutí.
Zachvěla se a dostala strach, ale neměla vůbec sílu ani odvahu se bránit, snad ani nechtěla.
Tehdy poprvé pochopila, že s jejím princem asi není něco v pořádku, a přesvědčila se o tom ještě mnohokrát. Připadala si jako muška, která se přestala snažit zoufale se dostat ze zrádných osidel pavoučí sítě a odevzdaně se poddala svému osudu.
Již bylo příliš pozdě něco změnit…

*****

„Sire? Jste tady? Už to brzy bude, pojďte!“
John se probral ze zamyšlení, byl to jejich majordomus Herbert.
Po chvíli,když se blížili ke dveřím ložnice, dolehl k jeho uším srdceryvný výkřik jeho milované Elizabeth a vzápětí hlasitý dětský pláč. Rozrušeně vtrhnul dovnitř. Spatřil porodní bábu, která držela v náruči v pleně plačící dítě, ale zároveň si všimnul ustaraného výrazu lékaře.
„Máte syna, avšak obávám se o vaši ženu, je to s ní opravdu zlé, umírá…“
John s hrůzou pohlédl na postel zkropenou krví a poklekl ke své ženě. Do očí mu vyhrkly slzy.
Ležela nehybně, smrtelně bledá, průsvitnými prsty křečovitě svírala lem přikrývky.
Něžně jí odhrnul pramen slepených vlasů z mokrého čela.
Po chvíli se jí zachvěla víčka a pomalu otevřela oči, slova pak tiše plynula z jejích horečkou popraskaných bezbarvých rtů.
„Promiň, lásko, odpusť mi, ale asi tě brzy opustím, postarej se o dítě, bude tvou ochranu potřebovat…“ Pohled jí na chvíli ustrašeně zabloudil směrem k oknu,
pak přerývaně pokračovala.
„Nedovol zlým silám, aby mu ublížily….na nic se prosím neptej, nemohu ti nic prozradit…chci aby se jmenoval po mém dědečkovi, Samuel…“
Pak se lehce zachvěla, její ruka bezvládně klesla podél těla a John se usedavě rozplakal.
Stačil si ještě všimnout několika drobných téměř zhojených ranek na jejím krku, zatím ale neměl sílu o tom přemýšlet, stejně jako o jejích podivných slovech, či proč jí má odpouštět.
Zoufale pohlédl na dítě, které se tak hlasitě hlásilo k životu, jemuž sudičky právě daly do vínku úděl vyrůstat bez matky a o které se nyní musel sám postarat…porodní bába mu je opatrně položila do náruče.
Přestalo plakat a zadívalo se na něj svýma zvláštníma temně zelenýma očima…dostalo jméno Samuel Hamington…
Autor jammes, 28.02.2009
Přečteno 275x
Tipy 11
Poslední tipující: Seti, Procella, Veronikass, Aaadina, Xsa_ra
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Poutavě psané - čte se to úplně samo. Moc se těším na další díly. Doufám, že budou co nejdřív :-)

01.03.2009 19:04:00 | Bleska.girl

Díky,pokusím se nezklamat,puntíky vylepším :)

01.03.2009 08:54:00 | jammes

Moc krásné, těším se na další díly...

01.03.2009 07:51:00 | Veronikass

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter