Lunojasné noci - 6. díl

Anotace: *Shledání

Sbírka: II. Lunojasné noci

Ucítila jsem něžný dotyk na své ruce. Pomalu jsem otevřela oči a spatřila Eričinu usmívající se tvář. Oplatila jsem jí úsměv a ona stáhla svoji malou hedvábnou ručku z mého zápěstí.
„Usnula jsi, už jsme doma.“ řekla dětským hlasem a v očích se jí rozhořely stříbrné plamínky.
Zastrčila jsem si pramínek vlasů za ucho a otevřela dveře od auta. Opatrně a s přehnanou pečlivostí jsem vyndala jednu nohu za druhou, jelikož jsem byla pořád ještě ospalá. Sama jsem nechápala, jak je to možné, když jsem navíc prospala celý let, ale mohlo to být i kvůli náhlé změně počasí. Zatímco v Ticinu byly poslední dobou dny horké, tady bylo zataženo.
Když jsem vylezla z auta, tyčil se přede mnou překrásný dům, blankytně modré barvy.
Do domu paní Donelové jsem občas chodívala doprovodit Eriku ze školky, ale tehdy vypadal úplně jinak. V podstatě to býval obyčejný dům, který potřeboval mnoho oprav. Byl o poznání menší než ten, na který jsem se nyní dívala a omítka byla místy oprýskaná. Nyní jsem však stála před půvabným domem s červenou střechou a sněhově bílými okenicemi. Užasle jsem vydechla nad tou proměnou.
Eričina matka mi mezitím vyndala zavazadla z kufru. Poděkovala jsem a sehnula se k nim, když v tom mě chytila za ruku. Nechápavě jsem k ní vzhlédla.
„Ne, s tím se netahej, přijde pro ně Bernard.“ řekla přátelsky, vzala Eriku za ruku a kráčela s ní po kamenité cestičce směrem k domu. Rozpačitě jsem se podívala na kufry a tři metry, které jediné mě dělily od domovních dveří. Přišlo mi zbytečné posílat pro ně někoho dalšího, který kvůli tomu bude muset přerušit svoji práci. Zvedla jsem tedy svá dvě zavazadla a s úsměvem prošla mezi dvěma zelenými, dokonale posečenými, trávníky.
Jakmile jsem vešla, postavila jsem kufry ke zdi tak, aby pokud možno nejméně zavazely a rozhlédla se po prostorné chodbě, lemované bílými zdmi s dřevěnými dveřmi.
Paní Donelová přistoupila k těm, které byly nejblíže vstupním dveřím a následně je otevřela.
„Tady teď budeš bydlet ty,“ řekla a pak se s úsměvem a otočila ke dveřím naproti mého nového pokoje. „a tady je pokoj Eriky.“
Přikývla jsem a usmála se.
„Na konci chodby po levé straně pak najdeš koupelnu a hned naproti kuchyň.“ S plesknutím vložila jednu dlaň do druhé a pokrčila rameny. „Tak to je asi všechno, co budeš na začátek potřebovat vědět. Já ojíždím už zítra, proto kdybys cokoli potřebovala, obrať se na Bernarda, nebo Heldu. Oba jsou moc milí, večer ti je představím. Dnes si můžeš ještě odpočinout a zítra už ti Eriku na plno svěřím.“ řekla přátelsky, ale v jejím hlase zněla jakási nejistota. Určitě měla o svoji dceru starost.
Po tom, co mě se vším seznámila, obě s Erikou zmizely kdesi v útrobách tohoto velkého domu. Pochopila jsem, že si paní Donelová chce poslední den se svou dcerou užít sama.
Vzala jsem kufry a přenesla je do svého pokoje. Nebyl nijak moc velký, ale působil útulně a cítila jsem se v něm dobře. Poté, co jsem si ho pořádně prohlédla, přistoupila jsem k oknu, odkud se mi naskýtal pohled přímo na hlavní silnici, to se mi líbilo.
Dívala jsem se na projíždějící auta a stále nemohla uvěřit, že jsem tady, ve Vídni, na místě, kde se odehrála většina mého dosavadního života. Usmála jsem se a v tu samou chvíli se mi rozezvučil telefon. Myslela jsem, že je to máma a chce zkontrolovat můj stav, ale na displeji blikal táta. Rychle jsem hovor přijala a dala si sluchátko k uchu.
„Ahoj tati, to je skvělé, že voláš.“ řekla jsem nadšeně.
„Ahoj Jol, a jestlipak víš, proč volám?“ řekl trochu rozmrzele.
Zaváhala jsem. „To nevím.“
„Protože jsi mi před měsícem slíbila, že to uděláš ty a doteď jsi se neozvala.“ Byl rozmrzelý.
Rychle jsem zavzpomínala, co se dělo před měsícem, ale jen matně jsem si vybavovala, že jsem s ním vůbec mluvila, natožpak, že jsem mu i něco slíbila. Byla jsem tehdy stále ještě trochu mimo z Tedova odjezdu a pořád jsem nebyla schopná uvěřit, že už je pryč. Proto mi nepřišlo nijak zvláštní, že jsem jednoduše zapomněla.
„Promiň tati, zapomněla jsem.“ Snažila jsem se znít co nejvíc kajícně. Zabralo to.
„To nic, ale příště si na to dej pozor, ano? Měl jsem strach.“
„Jasně!“ přitakala jsem. „Jak se máš, tati?“ změnila jsem téma.
„Dobře. Je tu krásné počasí, jen trochu fouká vítr.“
Usmála jsem se. „Já vím.“
„Cože?“ nechápal táta.
„Jsem totiž taky ve Vídni?“ vysvětlila jsem.
„Jol, ty tvoje vtípky, že si nedáš pokoj...“ káral mě.
„Tati,“ oslovila jsem ho, aby konečně přestal mluvit. „jsem opravdu tady.“ přesvědčovala jsem ho
Chvíli bylo ticho.
„Jsi tu s mámou?“ zeptal se.
„Ne, sama.“
„Cože?“ vyhrkl zděšeně.
„Tati, uklidni se, máma o tom všem ví. Jsem tu kvůli Erice, pamatuješ si na ni? Kdysi jsem ji hlídávala a teď se vracím do praxe.“ Zasmála jsem.
Opět bylo ticho.
„Nemáš radost?“ zeptala jsem se smutně.
„Jistěže mám.“ řekl jakmile se vzpamatoval.
Usmála jsem se. „Navštívím tě. Mám tě ráda tati. Zatím ahoj.“ rozloučila jsem se s ním, počkala i na jeho pozdrav, a s úsměvem zavěsila.
Otočila jsem se od okna směrem do pokoje a povzdychla si. Chvíli jsem jen tak nepohnutě stála, zírala na zavazadla před sebou, a přemýšlela, co bych měla dělat.
Venku sice bylo zataženo a foukal vítr, i přesto jsem však z kufru vytáhla světle modrou mikinu, oblékla si ji přes tmavě modré tričko, a vyšla ven. Vítr foukal docela silně, mně to ale nevadilo, připadal mi příjemný a jeho chladivý dotyk působil na tvářích skoro jako pohlazení.
Zastavila jsem se na chodníku před domem a rozmýšlela se, kam bych mohla jít. Zvláštní, tak dlouho jsem tu nebyla, a přesto mě nenapadalo místo, na které bych se ráda vrátila.
V Ticinu jsem ráda chodívala k řece, která líně plynula nedaleko našeho domu, ale tady jsem žádné takové místo neměla.
Najednou kolem mě projelo červené auto a pokračovalo v cestě na západ. Pokrčila jsem rameny a vydala se stejným směrem, alespoň jsem se tak nemusela rozhodovat.
Náš dům se nacházel nedaleko této čtvrti, takže jsem tu bezpečně znala i všechny ostatní domy a i v ulicích jsem se docela vyznala. Strčila jsem si ruce do kapes mikiny a pozorně se rozhlížela kolem sebe, zda nenajdu rozdíly. Všechno se však – na rozdíl od domu paní Donelové – zdálo být naprosto stejné.
Loudavě jsem se procházela ulicemi, dokud jsem nedošla k rozcestí, jedna jeho strana vedla k parku a ta druhá k dětskému hřišti. Neuměla jsem se rozhodnout.
Najednou mi kolem obličeje prolétl hnědý motýlek a zamířil k hřišti. Opět jsem pokrčila rameny. Proč ne? – pomyslela jsem si a vydala se ve stopách motýla.
Nad hlavou mi šustilo listí a pod tíhou větru, který vrážel do stromů, se zohýbaly větve, na kterých se listí třepotalo. Vypadalo to tu skoro jako na podzim, přesto jsem se tu cítila tak podivně harmonicky a vyrovnaně.
Uslyšela jsem jakési radostné výkřiky a pár chlapeckých slov, které jistě patřily nějakému dítěti. Přicházely ke mně z levé strany. Neotáčela jsem se.
„Ještě kousek!“ pokřikoval ten dětský hlásek.
Tentokrát mě zvědavost přemohla a já se za hlasem otočila. Stačila jsem si už jen všimnout kluka v plandavé černé mikině, jak běží směrem ke mně, byl však ke mně otočený bokem a hlavou upínal k pestrobarevnému draku, který se nad ním vznášel. Nevšiml si tedy, že tam stojím a moje reakce nebyla dostatečně rychlá na to, abych stačila uhnout. Vrazil do mě a oba jsme spadli do trávy. Uhodila jsem se do zad tak prudce, až jsem sykla bolestí a pevně zavřela oči.
Pak jsem ucítila dech toho kluka na mé tváři, začal se neskutečně smát. Rozčileně jsem ho poslepu chňapla za paže a odstrčila stranou, abych mohla vstát.
Pitomec, shodí mě na zem a ještě se tomu začne smát – pomyslela jsem si a naštvaně si odfrkla. Teprve, když jsem se posadila otevřela jsem oči. V tu chvíli jsem před sebou spatřila šokovanou a zároveň pobavenou Mattovu tvář. Stál nade mnou shrbený a dlaněmi se opíral o svá kolena, tudíž se nacházel ve výšce mých očí. Zalapala jsem po dechu, zatímco on si mě zkoumavě prohlížel.
„Matte?“ vyhrkla jsem překvapeně a zamrkala.
Najednou se jeho výraz vyjasnil. „Já to věděl, jsi to ty.“ Opět se rozesmál, chytil mě za ramena a přitiskl k sobě.
Po celém těle se mi rozlila neskutečná radost. Měla jsem pocit, že se mi to jen zdá, ale on byl skutečný.
„Matte!“ vyslovila jsem znovu jeho jméno, jako bych se tím chtěla utvrdit v tom, že je to opravdu on. Na krku mě pošimral jeho dech, když se usmál.
Tiskli jsme se k sobě ještě hodnou chvíli, než se naší pozornosti začal dožadovat ten malý chlapec. Pustila jsem Matta, ale stále z něj nespouštěla oči.
„Matte, zlomil jsi ho.“ řekl chlapec rozzlobeně a já konečně odpoutala svůj omámený pohled od Mattovy tváře, abych se mohla podívat na chlapce.
„Borísku?“ zeptala jsem se překvapeně a chlapec na mě upřel své rozhněvané oči, nejspíš mi chtěl vynadat za to oslovení, ale jakmile spatřil moji tvář, oči se mu rozzářily. „Jol!“ vykřikl nadšeně a padl mi kolem krku.
„To snad není možný.“ vydechla jsem, jen co mě Boris pustil.
„Je dost málo pravděpodobný, že máme všichni tři halucinace, takže to asi možný je.“ Zasmál se Matt a pomohl mi vstát. „Co tady děláš?“ ptal se užasle.
„Od zítřka mi tu začíná brigáda.“
Pozvedl obočí.
„Budu hlídat malou Eriku. Paní Donelová musí do nemocnice, tak mě o to požádala.“ vysvětlila jsem.
„Aha.“ řekl pouze a znovu se na mě zahleděl.
„Páni!“ vydechl.
„Páni!“ zopakoval po něm Boris, Matt se na něj zamračil a já se uchichtla. Bylo úžasné mít je tak blízko, po té dlouhé době.
„Takže tu budeš celé prázdniny?“ zeptal se Matt.
Pokrčila jsem rameny. „Nevím jistě, podle toho, jak na tom paní Donelová po pár dnech bude.“
„Aha.“ řekl opět a přikývl.
„Aha.“ napodobil jej bratr.
Matt k němu shlédl a znovu se zamračil. Boris však předstíral, že ho nevidí.
„Promiň, má teď takové to dětské období.“ omlouval se a nervózně se podrbal na zátylku.
„Borisi, nechceš se jít houpat?“ navrhl svému bratrovi.
„Ne, nechci, zničil jsi mi draka.“ odpověděl naštvaně Boris a s lítostí se zahleděl na zlomenou věc.
„Promiň!“ řekl Matt tiše a jeho tvář najednou jakoby zjihla. „Ukaž!“ Sklonil se k bráškovi a vzal si polámaného draka do rukou, aby prozkoumal, jak moc je poškozený. „Neboj, Bori, to opravíme,“ řekl povzbudivě a usmál se na něj. „a teď si běž hrát.“ Kývl hlavou k dětskému hřišti a podrbal svého brášku ve vlasech.
Dívala jsem se za chlapcem, jak utíká k písku, kde si zrovna hrála nějaká holčička. Usmála jsem se. V tu chvíli si Matt odkašlal, čímž si opět vynutil moji pozornost. Natočila jsem k němu hlavu a zadívala se do jeho očí. Vůbec se nezměnil – pomyslela jsem si. Neučesané havraní vlasy mu jako vždy poletovaly kolem obličeje, zářivě modré oči lemovaly husté vějířky temně černých řas a koutky úst měl stočené do šibalského úsměvu. Byl stále stejně krásný. Lehce jsem zčervenala, když jsem si to uvědomila.
Zkoumavě si mě prohlížel, ale snažil se to maskovat všemožnými způsoby, jedním z nich bylo ustavičné mrkání, jímž se chtěl vyhnout mému pohledu.
Rozesmál mě. „Copak?“
„Nic! Jen,“ Upřel na mě své oči a znovu si mě prohlédl. „nemůžu tomu uvěřit. Jsi to vážně ty?“ Zasmál se. Rukama od shora dolů pročísl vzduch a naznačil tak v něm délku mé postavy.
Usmála jsem se. „Jsem stejně v šoku jako ty.“ přiznala jsem a také si jej prohlédla od shora dolů.
Chvíli jsme na sebe jen tak mlčky hleděli, a pak jsme se znovu spontánně objali. Pevně si mě k sobě přitiskl a pažemi svíral má ramena.
„Tolik jsi mi chyběla.“ řekl tiše, a mně z očí stekla slza.