V objetí zimy - 16. kapitola

Anotace: Pokojné dny jsou pryč, tak zpátky do reality ...

Sbírka: V objetí zimy

Štípal jsem dřevo a přemýšlel. Té noci se všechno změnilo. Díval jsem se na Stázku zcela jinýma očima. Očima muže. A byl jsem si jist, že i ona na mě pohlíží jinak. Ráno polibek na probuzení, při odchodu další jako přání šťastné cesty, při návratu na přivítanou a večer na dobrou noc … A nejen to. Hlazení, mazlení … Ano, zpočátku neobratné a nejisté, které se nedalo srovnat se zkušenýma holkama ve vsi, ale o to více vzrušující. Ale učila se sakra rychle! Nemoh jsem si pomoct. Bylo to jako sen. Krásný a dlouhý sen. Bál jsem se dne, kdy se z něj probudím. Lov se mi taky dařil a za jiných okolností bych se těšil, až své úlovky zpeněžím. Teď jsem však věděl, že na jaře o ni přijdu. V posteli jsem si dával dobrý pozor, aby ji naše hrátky nepřipravily o nevinnost. Pousmál jsem se. Pochyboval jsem, že se to slovo ještě dalo použít v souvislosti s ní, ale jsem si jistej, že mi rozumíte. Jako žena byla zcela nedotčena. I když mě to stálo dost sil … Stavěl jsem si další špalek, když jsem zahlédl Robina, jak se žene po svahu. Spustil jsem sekyru a počkal, až ke mně doběhne. „Co se …“ Nenechal mě domluvit. „Kde je Stázka? Marta … Je tam stará Helga, ale znáš to …“ oči měl navrch hlavy. Chápal jsem ho. Když to na Marinu přišlo, tak jsem měl taky hlavu v pejru. Jenže u nás to dopadlo špatně. Nepřežila ani ona, ani dítě. Pohřbil jsem je kus po proudu potoka. A snažil se na všechno zapomenout. Jo, ještě předtím jsem málem vymlátil duši z jednoho mnicha, který mi vysvětloval, že je to trest za mé a Marininy hříchy. „Stázko!“ zavolal jsem hlasitě a ona se objevila na zápraží. „Ano? Jé, Robine! Kde máš Martu?“ zarazila se. „Jo!“ přikývl jsem. „Sbal si věci, holka!“ Pobledla. Zřejmě jí došlo, jaké břímě na sebe vzala. Nicméně, se otočila na podpatku a zašla zpátky. „Dej mi na ni pozor, jo?“ pohlédl jsem na Robina. „Jasně! Když nedojde, tak ji donesu! Tam i zpátky!“ zašklebil se na mě. Byl jsem rád, že dokáže dělat vtipy. Nejapné, ale přece jen vtipy. Po chvíli Stázka zase vyšla ven, tentokrát byla oblečená na cestu a v ruce měla svázaný uzlík. Vypadala nervózně a byla značně pobledlá. Přistoupila ke mně, aby se se mnou rozloučila. Bez váhání jsem ji objal a ona se ke mně přitiskla. „Co tam mám dělat?“ zašeptala mi vyděšeně. „Neboj, budeš jen Martě k ruce. Uvaříš, vypereš, poklidíš … Ono to nebude tak zlé, holka!“ povzbudivě jsem na ni mrkl. „Vladane, ona rodí! O tomhle vůbec nic nevím!“ Její strach byl přímo hmatatelný. „Vážně si myslíš, že by si tě vybrali, abys pomohla na svět jejich děcku?“ zeptal jsem se užasle. „Tohle už má na starosti někdo jinej!“ Očividně se jí ulevilo. „To je dobře!“ oddechla si. „Už toho nechte, vy dva!“ Robin byl netrpělivý. „Jdeme, Stázko!“ Usmála se na něho a jen nerada se ode mě odtáhla. Přitáhl jsem si ji zpátky a dlouze ji políbil. Teprve pak jsem ji pustil. „Tak můžete jít, Robine!“ Robin jí vzal věci a oba vykročili. Díval jsem se za nimi, dokud mi nezmizeli z očí. Napadlo mě, jak moc se Stázko změnila. Před pár měsíci by jí něco podobného ani nepřišlo na mysl a teď to považovala za něco naprosto normálního. Byl jsem na ni hrdej! Jak by taky ne! Vždyť její proměna byla moje dílo! I když jsem si musel přiznat, že ona sama na tom měla nemalý podíl. Kdyby nebyla ochotná se učit, tak bych s ní nejspíš nic nezmohl. A náš společný pobyt tady by byl horší než samo peklo. I když jí to tak asi z počátku muselo připadat. Vrátil jsem se ke své práci. Té jsem měl nyní dvojnásob. Kromě mužských záležitostí jsem se musel postarat i o ty ženské. Sice jsem brzy zjistil, že mi tady nechala bohaté zásoby, ale stejně. Bylo mi jasné, že se u Marty s Robinem nějakou dobu zdrží. Klidně i celejch šest neděl. Tohle pomyšlení mě nijak nepotěšilo. Byla pryč sotva pár hodin a mně už se po ní stýskalo. Zvykl jsem si na její přítomnost, víc než jsem si uvědomoval. Najednou jsem si nedovedl představit, že bych ji měl odvést k její mu bratrovi … Věděl jsem však, že nemám jinou možnost. Pochyboval jsem, že by tu se mnou chtěla zůstat. Byla to přece jen princezna a sem se nehodila. Ke mně se nehodila. Srdce mi ale říkalo, že je to nesmysl, ale rozum trval na svém. Nicméně, jistá možnost by tady byla. Nikdo nevěděl, že Anastázie Alexandra ten masakr přežila. I kdyby sem po ní přijeli pátrat, tak by ji nikdy nenašli. Hory dokázaly být němé a jejich obyvatelé taky. Ale měl jsem právo něco takového po ní chtít? Co jsem jí mohl nabídnout? Nic, jen dřinu, dřinu a zase dřinu.