Samuel - 4.díl

Anotace: Nezvaný noční host...

Následujícího dne na Johna již v sále pro hosty netrpělivě čekal William Morgan,krátce se pozdravili
a pak usedli do křesel. Lord jej nedůvěřivě pozoroval.
„Přináším Vám nejnovější poznatky, sire, po konzultaci se svými kolegy dospěli jsme jednoznačně k závěru, který jsem Vám již včera naznačil, jistě jste také v poslední době slyšel o množících se případech podivných zranění lidí a zvířat, pohybujících se ve zdejších lesích. Jako zatvrzelý realista nejsem sice příliš nadšeným zastáncem nadpřirozených jevů, ale domnívám se, že v tomto případě budu muset od svých názorů poněkud ustoupit….
Vaši zesnulou ženu zřejmě napadl tvor, o jehož existenci již mnohokrát byly vzneseny určité pochyby, ale zjevně existuje. Něco mi však říká, že tajemství našeho nepřítele je ale jiné, než uvádí knihy. Těžko mohu soudit, jakým způsobem jej lze zničit... Pokud je však to, co se píše, alespoň částečně pravda, musíme začít bohužel u Vaší ženy. Je nutné se přesvědčit, jestli ji nestáhl s sebou až na dno věčného utrpení.“
John se zarazil a odpověděl poněkud úsečně.
„Co tím myslíte, začít u mé ženy? To je naprosto absurdní! Nevěřím pověrám ani všem těm nesmyslným báchorkám, a vy mne opravdu překvapujete! Chci jí dopřát klidný odpočinek, nedovolím, abyste s ní prováděl jakékoliv pokusy! To opravdu ne!“
„Uklidněte se, prosím, to skutečně nemám v úmyslu, jen mi stále vrtá hlavou, co jste mi prve vyprávěl…ta podivná černá kočka, tajemné rozhovory Elizabeth s neviditelnou bytostí a její bezmezný strach…skutečně to vypadá, že na ni zřejmě naléhal, aby se mu vzdala, přijala jeho úděl, vzdala se i svého dítěte, podle všeho odmítla, nasvědčují tomu již téměř zhojené ranky na hrdle. Jako by započal a nedokončil své dílo, otrávil její krev a zničil její duši, za trest musela zřejmě zemřít…a v tomhle bych chtěl mít opravdu jistotu.
Je tady totiž ještě Váš syn, který může být ohrožen, opatrnost bude jistě na místě.“
„Tohle přece nemůžete myslet vážně! Co mi to tu vlastně povídáte? Nechcete snad po mně, abych ještě nakonec začal věřit na vampýry?“ vykřikl John rozhořčeně.
„Věřte mi, je to vše také proti mému přesvědčení, ale snad to je pro mne jakási výzva, která mé domněnky vyvrátí, nebo mne v nich naopak utvrdí.
Může to být i nějaké zvíře, jistě jste už slyšel o prazvláštních cizokrajných netopýrech, sajících lidskou krev, ale o tom, že se jedná právě o tohle,silně pochybuji…..Zkusíme pro začátek ochránit pozůstatky Vaší ženy určitými, ehm…jak bych tak řekl…relikviemi,
o kterých se píše v knihách.
A ještě něco, mějte vždy po ruce pušku nabitou stříbrnými náboji, myslím, že to nebude na škodu…“
John jen zakroutil hlavou a nakonec odevzdaně souhlasil, připadalo mu to vše nesmyslné a směšné, ale William nevypadal, že by snad jakkoliv žertoval.

Vše bylo později vykonáno, jak bylo domluveno. Zpočátku se zdálo, že konečně nastal dlouho očekávaný klid, ale jednoho dne v noci Johna probudil zděšený výkřik chůvy Mary.
Jak nejrychleji mohl, doběhl do dětského pokoje, cestou stačil ještě popadnout pušku, kterou měl nachystanou dle Williamovy rady. Když vstoupil na práh pokoje, uviděl ji……ten velký černý přízrak, který již znal…..krčila se v příšeří pokoje a pozorovala jej pronikavýma zelenýma očima, jako by jej uhranula, skoro se nemohl pohnout z místa, pak divoce vyprskla a vycenila své neuvěřitelně velké a ostré zuby, nahrbila se a chystala se vyskočit na okno.
Probral se z ustrnutí a vystřelil, i přesto se jí ale podařilo utéci, přiskočil tedy k oknu a střelil ještě jednou. Ze zahrady však místo očekávaného zvířecího zakvílení uslyšel něco jako děsivý lidský výkřik. Třásly se mu rozrušením ruce, odložil pušku a rychle přistoupil ke kolébce, Samuel však už klidně oddychoval, jen na pravé tvářičce se mu chvěla malá kapička krve. Prohlédl ho, ale nevšiml si na něm žádného viditelného zranění.
„Co se stalo, Mary?" Celá se chvěla, objal ji a snažil se ji uklidnit.
„Bylo to hrozné, pane, slyšela jsem chlapce plakat, a tak jsem spěchala se podívat,co se děje…ach ještě nyní se z toho nemohu vzpamatovat….seděla na peřince přímo na dítěti a jako by zachytávala jeho dech, hrozně jsem se polekala!“ John se zamyslel a pak konstatoval.
„Zdá se, že jsem to zvíře zasáhnul, snad již bude konečně klid.“
Přistoupil k oknu, setřel z rámu pár neuvěřitelně tmavých krvavých skvrn a pevně je zavřel.

…Ve ztemnělé zahradě chvíli ležela ve vysoké trávě a olizovala si vztekle hlubokou ránu, měsíc byl ukrytý za mraky a v černé tmě ostře zářily jen její oči.
Stříbrná střela pálila jako oheň a brala jí veškerou sílu, ochromila její vůli.
Náhle se v obrovské křeči prohnula a po několika záchvěvech se začaly její končetiny prodlužovat a srst ztrácet…za chvíli ležela v trávě zkroucená mužská postava…uvědomil si, že tomuhle místu se bude muset zřejmě na nějaký čas vyhnout, nehodlal se však tak snadno vzdát, vábivé volání jeho krve bylo velmi silné, nemohl mu odolat,ještě ale bylo příliš brzy,dosud nenastal ten správný čas... s bolestným stenem se pomalu zvednul a potom potácivě zmizel v tmavém lese…