Lunojasné noci - 7. díl

Anotace: *Objetí

Sbírka: II. Lunojasné noci

Skoro jsem nedýchala, nechala jsem se pouze unášet jeho přítomností, a on dělal to samé, co já. Teprve, až jsme měli pocit, že nám to prozatím stačí, pustili jsme se. Matt zvedl obě ruce, přiložil mi je na tvář, a pak mi z nich palci setřel slzy. Usmál se a mně se rozbušilo srdce.
„Teď už je to všechno dokonalé.“ zašeptal.
Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu.
„No, psal jsem ti přece, že tu k dokonalosti chybíš jen ty, ale teď, když tu jsi, mám pocit, jako bys nikdy neodešla.“ řekl a sklopil oči.
Nevěděla jsem, co na to říct. Nečekala jsem od něj takovou upřímnost. Vždycky se raději smál a nezávazně konverzoval, skoro nikdy neřekl, co přesně se mu honí hlavou, nebo co cítí. Takového jsem si ho alespoň pamatovala. Nyní mě ale tak zaskočil, že jsem nebyla schopna slova.
Najednou zvedl hlavu od země a pohledem spočinul v mé tváři. Pozvedl obočí a pobaveně si prohlížel můj šokovaný výraz.
„Nepůjdeme si sednout?“ zeptal se a kývl hlavou směrem k lavičce, která stála opodál.
Usmála jsem se na znamení souhlasu a následovala ho s pohledem zabodnutým do jeho zad. Jakmile došel k lavičce, okamžitě se posadil, nedbaje na gentlemanství. Uvědomila jsem si, jak rychle jsem si zvykla na Tedovy způsoby a musela jsem přiznat, že u Matta mi chyběly. I když mi zpočátku přišly úsměvné, později jsem si díky nim uvědomovala, jak moc mu na mně záleží. Při vzpomínce na něj se mi sevřela hruď, ale když jsem nemyslela na tu bolest, vybavila se mi jeho tvář a dodala mi obrovskou sílu. V mých představách se vždycky usmíval.
„Co je?“ zeptal se Matt, na jehož přítomnost jsem na okamžik úplně zapomněla. Byla jsem rozpolcená. V jednu chvíli jsem objímala Matta a měla jsem pocit, že mi nic nechybí, ale ve skutečnosti mi neustále chyběl Ted. Připomínalo mi jej téměř všechno a pořád.
„Nic.“ Odpověděla jsem rychle a vyhnula se pohledu jeho očí. „Takže se přes prázdniny staráš o brášku?“ zeptala jsem se a zahleděla se na ohrádku s pískem, na jejímž okraji seděl Boris a podával pampelišku té malé holčičce. Usmála jsem se a otočila se zpátky k Mattovi.
Oči upínal před sebe, jeho výraz byl soustředěný a smutný zároveň. „Víš, teď to doma není úplně v pohodě, takže se mu snažím věnovat více času.“ vysvětlil.
Vzpomněla jsem si, jak hezky se k němu choval a slíbil, že draka opraví. „Je bezva, že má takového bráchu.“ řekla jsem a usmála se na něj.
S úsměvem zakroutil hlavou. „Ne, to já mám štěstí, že mám takového bráchu. Je skvělej.“ Hrdě si svého brášku prohlížel a zasmál se, když dal Boris té dívence pusu na tvář.
Pokývala jsem hlavou. Věděla jsem, jak to myslí. I já jsem své sestry potřebovala a považovala jsem za štěstí, že je mám, zvláště pak Melisu.
„Chceš mi o tom říct?“ zeptala jsem se.
Pohlédl mi do očí, a když v nich nenašel odpověď, svraštil obočí. „O čem?“
„O tom, co se děje u vás doma.“
Zavrtěl hlavou. „Raději ne.“ řekl a zadíval se kamsi před sebe.
Chvíli jsme mlčeli.
Najednou se ale jeho výraz vyjasnil a na rtech se mu vykouzlil úsměv. „Povídej mi, co všechno se stalo, když jsi byla pryč. Jaké to tam je?“ vyzvídal a v očích mu jiskřilo.
Skousla jsem si ret, dlaněmi se zapřela o okraj lavičky, a nohy natáhla před sebe. Na chvíli jsem se zasnila, než jsem začala mluvit.
„Je to tam úplně jiné, než tady. Téměř každý den svítí slunce a jeho třpyt, odrážející se v oknech, mě každé ráno probouzí. Před domem nám roste spousta stromů, na kterých se ubytovali ptáčci. Měsíc je tam jako z pohádky a kdykoli se do něj člověk podívá, zdá se mu vše kouzelné. Poblíž domu teče řeka, u které mě napadla překrásná melodie a…“
Chtěla jsem říct mnohem víc, měla jsem pocit, že se s ním o tu krásu musím podělit, ale pak jsem si uvědomila, že o Tedovi by slyšet nechtěl. Matt sevřel mé zápěstí. Upřela jsem na něj svůj pohled.
„Jsi pořád stejná. Všímáš si úplně jiných věcí, než běžný člověk. Myslel jsem, že mi třeba popovídáš o lidech, které jsi tam potkala, ale ty začneš opěvovat krásu přírody.“ Zakroutil nad tím hlavou a zasmál se.
„Aha, promiň.“ hlesla jsem zklamaně.
„Ale ne, tak jsem to vůbec nemyslel. Líbí se mi, jaká jsi. Povídej, už tě nebudu přerušovat.“ řekl s úsměvem a pořád v rukou třímal mé zápěstí.
„Za tu dlouhou dobu jsi mě asi stále ještě nepoznal.“
Tentokrát se na mě podíval nechápavě on, a tak jsem se jala vysvětlování.
„Copak nevíš, že ze mě nedostaneš víc, než pár vět najednou? Jsem lepší posluchač, než vypravěč. Jsi na ředě.“ Usmála jsem se a Matt si zoufale povzdychl.
„No, vždyť to znáš, všechno při starém.“
„Páni, kam si schoval toho ukecaného Matta, jakého jsem znala?“ Zasmála jsem se.
„Myslím, že zmizel v době, kdy jsi odjela.“ řekl neskutečně vážným hlasem, ve kterém bylo slyšet zarmoucení, a upřel na mě své oči. Bylo nesmírně těžké vidět toho kluka – kterého jsem měla ráda pro jeho smích a veselost – takhle. Byl najednou jiný… nešťastný.
„Matte, já… nevěděla jsem, že…“ Tak moc jsem si přála omluvit se mu, a i když jsem tu příležitost měla, nevěděla jsem co říct.
„To je dobrý, Jol.“ řekl tiše a svými prsty odlepil moji ruku z lavičky. Jemně ji schoval do své dlaně a s úsměvem si naše ruce prohlížel. Bylo příjemné cítit jeho blízkost. Byl to stále můj Matt a svým způsobem jím stále bude. Taky jsem věděla, že v něm vždycky najdu oporu. A jeho pouhá přítomnost mě nyní naplňovala štětsím, i přesto tu však byl Ted. Pochopila jsem, že tahle skutečnost se jen tak nezmění.
Zatímco se díval na naše propletené ruce, prohlížela jsem si jeho tvář, která se od doby, co jsme se viděli naposledy, vůbec nezměnila.
Najednou mi něco těžkého přistálo za krkem. Boris mi obtáčel ruce kolem ramen a tiskl se k mým zádům.
S Mattem jsem se pustili. Zasmála jsem se. „Bori, už nejsi ten malý chlapec, nevím, jestli tě stále ještě unesu.“ Vydechla jsem vyčerpaně.
Chlapec si povzdychl a seskočil ze mě zpátky na zem.
„Už půjdeme, Matte?“ zeptal se svého bratra, který si odhrnul rukáv mikiny a podíval se na hodinky.
„No, už bychom asi měli, viď?“ Usmál se a podrbal Borise ve vlasech, tak jako to bylo jeho zvykem.
„Taky už půjdu.“ Vstala jsem z lavičky a Matt vstal okamžitě také. Usmála jsem se.
„Doprovodím tě,“ nabídl.
„To je dobrý, bráška už je určitě unavený, vezmi ho domů.“ Pohladila jsem Borise po vlasech a pohlédla na Matta. „Uvidíme se.“ slíbila jsem a ještě jsem stačila zamávat, než jsem zmizela za příkrovem stromů.
Den se postupně přehoupával v noc.
Pomaličku jsem se posouvala vpřed a vzpomínala na chvíle strávené s Mattem, než jsem odsud odjela. Tolik se mi po tom všem stýskalo. Měli jsme spolu takový zvláštní, bezstarostný vztah. Něco jako dětská láska, i když už jsme nebyli dětmi. S Tedem jsem zažila něco úplně jiného, vztah s ním byl "dospělý". Uvědomila jsem si, že Matt byl spíše můj kamarád, kdežto Ted byl člověk, kterého jsem milovala.
Došla jsem před dům, jenž měl být po nějaký čas mým domovem, a pomalu vešla dovnitř. Opatrně jsem za sebou zavřela, a najednou jsem ucítila příjemnou vůni, linoucí se z místa, kde měla být údajně kuchyň. Sundala jsem si mikinu, pověsila ji na věšák, a vydala se hledat zdroj té vůně. Prošla jsem chodbou až na konec a tam se dala doprava. Ocitla jsem se v prosvětlené místnosti, zalité sladkou vůní.
U kuchyňského pultu stála nějaká žena. Nejistě jsem zůstala stát mezi dveřmi a ženu si prohlížela, ta se však po chvíli otočila a spatřila mě. Vypadala z mé přítomnosti zaskočeně a snad nad něčím i usilovně přemýšlela, pak se ale vrásky v její tváři vyhladily a s úsměvem ke mně přistoupila.
„Ty budeš Jolanka, viď?“ optala se mě.
Zasmála jsem se. Přišlo mi legrační, jak mi tu všichni říkali, přece už jsem dávno nebyla malá holčičika, ale neměla jsem potřebu je opravovat. „Ano, to jsem.“
„Já jsem Helda, ale můžeš mě oslovovat, jak budeš chtít, mám ráda přezdívky od dětí.“ řekla milým hlasem.
„Dobře, možná mě během pobytu nějaká napadne.“ Zasmála jsem se a přistoupila k troubě, kde se zrovna dozlatova pekla nějaká buchta.
Velkoryse jsem se nadechla. „Nádherně to voní.“ pochválila jsem její výtvor a stále se dívala do trouby.
Helda si stoupla hned vedle mě a s úsměvem sledovala nadouvající se závin.
„Myslím, že už bude hotový. Ochutnáš?“
„No jasně!“
„Dobře, tak já ještě zavolám ostatní.“
„To je v pohodě, já je půjdu pohledat, a vy tady pěkně kouzlete.“
Nechápavě se na mě podívala, ale já se pouze usmála a vyběhla z kuchyně. Nejprve jsem se vydala do pokoje Eriky, protože jsem věděla, kde se nachází. Zaklepala jsem na dveře a poté je pomalinku otevřela. Erika seděla u stolu a něco si kreslila. Přišla jsem k ní blíž a položila jí ruku na záda. Když ucítila můj dotek, vzhlédla ke mně a usmála se. Naklonila jsem se nad její výkres a pozorně si jej prohlédla. Byly na něm tři osoby, malá holčička a kolem dokola se vznášelo několik motýlků.
Usmála jsem se. „To je hezké.“
Erika si mlčky prohlížela moji tvář a pak shlédla ke svému výkresu.
„Povíš mi, kdo jsou ti lidé?“ zeptala jsem se a podívala se na ni.
Přikývla. „Tohle je maminka,“ Ukázala prstíkem na ženu v šedém kostýmku s černými vlasy. „a tohle je Karkulka.“ Přesunula prst po papíře k jedné z postav, která svým vzhledem připomínala Heldu.
„Karkulka?“ Nakrabatila jsem čelo.
Erika přikývla. „Dovolila mi, abych jí říkala, jak budu chtít.“ vysvětlila. Zasmála jsem se.
„A proč zrovna Karkulka?“ zajímala jsem se.
„Nosí červenou zástěrku a připomíná mi ji.“ řekla dívka nevinně.
Usmála jsem se a znovu se zadívala na obrázek. „Tohle bude asi Bernard, viď?“ hádala jsem, i když jsem ho zatím ještě neviděla.
Erika opět přikývla.
„A tohle jsi ty?“ Ukázala jsem na tmavovlasé děvčátko na obrázku.
„Jo, a tohle jsou moji motýlci.“ řekla nadšeně.
„Máš ráda motýlky?“
„Ano, moc!“ přitakala.
„Já také. Když budeš chtít, naučím tě je vyrábět z korálků. Ale teď už pojď, teta Helda upekla výtečnou buchtu.“ lákala jsem ji.
Společně jsme pak zamířily do kuchyně, kde už čekala i paní Donelová a vysoký, prošedivělý muž se sympatickým obličejem.
Když mě spatřil, pomalu ke mně přistoupil a lehce se uklonil. „Ty budeš jistě Jolana.“ řekl krásným, skoro až vznešeným hlasem, který zněl jako z pohádky. Konečně někdo, kdo mě nepokládá za malou holčičku - pomyslela jsem si.
„Já jsem Bernard.“ řekl a s dalším úklonem mi podával ruku, kterou jsem s úsměvem přijala. „Těší mě.“ řekla jsem a usmála se.
Celý večer jsme si pak všichni společně povídali u stolu v kuchyni, popíjeli teplé kakao, a na jazyku si nechali rozpouštět jablečný závin.
Byl to hezký den – pomyslela jsem si s úsměvem na rtech, a příjemně unavená ulehla do postele. Téměř ihned jsem usnula.
___________________________________________________________________________

Pátek

Probudil jsem se do dalšího slunečného dne, který by mi jindy možná přišel stejně tak obyčejný jako všechny ostatní, kdybych se ovšem necítil tak podivně šťastný. Samotného mě to překvapilo.
Dal jsem si osvěžující sprchu, oblékl si světle hnědé kraťasy a červené tričko, a vyběhl ze svého pokoje.
„Tede, zlatíčko, ty už jsi vzhůru?“ divila se má matka, když jsem se už před osmou objevil v kuchyni.
„Ahoj mami. Jo, ehm, asi jsem nemohl dospat.“ Usmál jsem se a z lednice vytáhl chlazenou limonádu. Ani jsem se ji neobtěžoval přelévat do skleničky a napil se rovnou z láhve. Maminka to zhodnotila znechuceným výrazem a nadále se věnovala své práci. Rozhlédl jsem se po kuchyni a hledal něco dobrého k snědku, když v tom mi do oka padly dva nadýchané koblížky, ležící na talířku vedle maminčina notebooku. Máma pořád hleděla do monitoru, a tak jsem se pro jeden natáhl a strčil si ho do pusy.
„No Tede,“ řekla rozladěně. „to byla moje snídaně.“ Naštvaně si mě přeměřila.
Pokrčil jsem rameny. „Taky mám hlad.“
„Ale jsi taky dost velký na to, aby sis něco nachystal.“
Usmál jsem se a políbil ji na tvář. „Proč bych to ale dělal, když mám tebe.“ řekl jsem tím nejněžnějším hlasem a vyšel ven. Ještě předtím jsem si ale stačil všimnout maminčina překvapení. Pak nade mnou zakroutila hlavou a znovu se vrátila k práci.
Tak jako každý den, po celé tři měsíce, jsem se vydal k poštovní schránce, a předem se připravoval na zklamání. Se zavřenýma očima jsem schránku otevřel a teprve pak do ní křečovitě nahlédl. Málem se mi zastavilo srdce, jakmile jsem v ní spatřil bílou obálku. Když jsem si přečetl, že obálka je adresována mně, moje srdce začalo naopak zběsile tlouct.
Opatrně jsem ji vzal do rukou a sedl si s ní na lavičku u našeho domu. Vytáhl jsem z ní přeložený papír, rozevřel ho a nechal na písmenka, psaná zelenou pastelkou, dopadat sluneční paprsky.

Milý Tede,

před pár okamžiky jsem dočetla tvůj dopis, jímž si do mých dnů – mnohdy orosených slzami – vnesl zapomenutou radost. Neumíš si ani představit, jak je to tu bez tebe prázdné, i Pokladu se stýská, vidím to na něm.
Už několik dní je tu překrásně čistý měsíc. Když se do něj dívám, vzpomínám na večer, kdy jsme společně seděli na stromě a mlčky si vychutnávali společnost toho druhého. Ještě jsme se ani pořádně neznali a přece nám spolu bylo tak dobře. Je to tak dávno, ale zdá se, jako by se to stalo včera. Pamatuješ si na tu chvíli také?
Slunce vychází teď o prázdninách časně ráno a doprovází nás celým dnem, až do večera. Mě však hřejí jen myšlenky na tebe.
Za dva dny odjíždím do Vídně, budu tam hlídat malou Eriku, o které jsem ti vyprávěla na horách. Na konci dopisu najdeš adresu, kam mi můžeš zaslat odpověď.
Pověz mi jak se máš a jak trávíš celé dny. Povídej mi o tom, jak to tam u tebe vypadá, jaký je váš dům, prostě o všem...
Víš co bych si právě teď přála? Zatančit si s tebou. Je ještě tolik věcí, které jsme nestihli udělat a já pevně doufám, že budeme mít příležitost to napravit. Snad už brzy.

S láskou Jolana