V objetí zimy - 20. kapitola

Anotace: Vladan potkává starého známého ...

Sbírka: V objetí zimy

Cpal jsem se jako o závod, ale nebylo mi to nic platné. Najednou mi padl na stůl čísi stín. „Vůbec ses nezměnil, pane!“ Polkl jsem, nadechl jsem se a pomalu zvedl oči k tomu muži. „Zato ty jsi vyrostl a dospěl, pane!“ Nečekal na mé vyzvání a sedl si naproti mně. Jeden z jeho mužů se zvedl, aby nám dělal společnost. „Nech nás, Velene! Je to … můj starý přítel!“ Chlápkovi se to moc nezamlouvalo, ale nedovolil si protestovat. Vrhl na mě výhružný pohled, aby dostál své povinnosti, a zase se vrátil na své místo. „Tenkrát jsi odešel bez rozloučení!“ vytkl mi. „Bylo to tak lepší!“ odvětil jsem bez váhání. Odsunul jsem talíř stranou a se zájmem si prohlížel svého společníka. Za tu dobu, co jsem ho neviděl, se z něj stal chlap. Byl hodně vysoký, skoro jako já. Po otci zdědil havraní vlasy a po matce laskavé oči. Tvář měl hladce oholenou. „Jak pro koho!“ Hostinský před něho postavil víno a takřka po špičkách se vrátil za nálevní pult. „Pro všechny!“ lokl jsem si piva. I on upil ze svého poháru. „Proč ses nebránil?“ zeptal se náhle. Povzdechl jsem si. „Bránil, ale nemělo to cenu! Jen to všechno ještě zhoršovalo, tak jsem toho pak nechal!“ Mlčel. „Řekli mi, žes zavinil smrt rodičů! Žes zanedbal své povinnosti! A já jim uvěřil …“ přiznal zahanbeně. „Já vím!“ přikývl jsem. „Proto jsi přestal bojovat?“ Rozhodl jsem se být k němu upřímný. Už byl dospělej, tak jsem si to mohl dovolit. „Ano. Nechtěl jsem jitřit tvoje rány ještě víc.“ Sklonil hlavu. „Možná jsi měl! Všechno by mohlo být jinak!“ zašeptal. „Je to dávno, pane! Už je to pryč! Přežil jste to a já taky!“ Raději jsem se vrátil k vykání. Nechtěl jsem, aby mezi náma zavládla přílišná důvěrnost. „Proč jste tady?“ Trhl sebou. „Jak chceš, lovče!“ vrátil mi moji formálnost. „Anastázie Alexandra se při návratu od strýce ztratila v horách! Chci ji najít a přivést domů!“ Neřekl mi nic nového. Tohle mi bylo jasné od chvíle, co se jeho muži objevili ve dveřích. Nicméně, jeho přítomnost mě překvapila. „Hory jsem rozlehlé, pane! Nechci ve vás vzbuzovat plané naděje!“ Upřel na mě své oči. „Musím ji najít! Už jsem ztratil moc lidí! Nechci přijít i o ni!“ Smutně jsem se pousmál. „Třebas budete mít štěstí, pane!“ Zamračil se. „Nech toho, Vladane! Pokora se k tobě moc nehodí!“ Stiskl jsem zuby. „Co po mě chceš?! Byl jsem ve službách tvého otce, který pro mě byl skoro bratr! Viděl jsem jeho smrt i smrt tvé matky! Po návratu ze mě tvůj strýc udělal takřka zrádce! A ten jeho povedený kapitán mu v tom vydatně pomáhal! Snažil jsem se k tobě dostat, ale nešlo to! Nakonec mě zbičovali a vyhnali z města! A to jsem měl ještě poměrně kliku!“ nadechl jsem se, abych se uklidnil. Tolik k mé snaze udržovat si od něj odstup! „Arnulf?“ zeptal se užasle. „Jo!“ To jméno si budu pamatovat do smrti. „Je teď v mých službách …“ pronesl zamyšleně. „Tak to se máš čím chlubit!“ odsekl jsem vztekle. „Je dokonce tady se mnou! Propátrává severní údolí … Uchází se totiž o Anastázii …“ dodal, jako by potřeboval vysvětlit jeho přítomnost. „Jenže ta o něj moc nestojí …“ Ztuhl jsem. Tam přece žili Robin s Martou! Co když …? obával jsem se to domyslet. Ale proč by ne? Měl k tomu tu nejlepší možnou příležitost! Okamžitě jsem vstal a hodil na stůl několik mincí. „Kam jdeš?“ znepokojeně mě sledoval. „Vím, kde je tvá sestra!“ sdělil jsem mu prostě. „A jestli se jí ten zmetek dotkne, tak ho zabiju!“ Kupodivu, se na nic neptal. „Jedu s tebou!“ také se zvedl a jeho muži začali balit. „Zůstaňte tady!“ přikázal jim rázně. „Ale, pane, přece nepůjdete sám s tímhle … lovcem!“ Velen ve mně zřejmě nalézal zalíbení! „Půjdu, Velene! A pro tvoji informaci! Tohle je lord z Daregu!“ Velen vytřeštil oči a zalapal po dechu. Lhal bych, kdybych nepřiznal, že mě nepotěšilo, jaký dojem to na něj udělalo. Ještě pořád to mělo dobrej zvuk! Nezdržoval jsem se a vyrazil ke dveřím. Králova koně jsem poznal hned. Bylo to opravdu skvostné zvíře. Vybral jsem si druhého nejlepšího, vyšvihl se do sedla a pobídl ho ke spěchu. Brzy se po mém boku objevil král … Cválali jsme s větrem o závod a já se poprvé v životě modlil, abychom přijeli včas! Bál jsem se o ně. O Robina, o kterém jsem nepochyboval, že se pokusí chránit holky. Byl to silák, to byla pravda, ale proti zkušenému válečníkovi neměl ani tu nejmenší šanci! O Martu, protože Arnulf si nemohl dovolit žádné svědky … Ale nejvíc o Stázku! Jestli ho odmítne, tak si ji klidně vezme násilím a pak mu nezbude nic jiného, než i ji zabít … Koneckonců, hory jsou přece kruté, ne?