A co bylo dál ( 43. kapitola)

Anotace: Noc, Paříž, ona a on - komtesa a fantom a co bylo dál.

O dva dny později se Margot cítila jako v nějakém snu. Vlastně ne. Tohle předčilo i ten nejdivočejší z nich. Křečovitě se držela kovového zábradlí a bojovala se závratí, která ji táhla kamsi nahoru ke hvězdám. Už ji přešlo to první opojení, kdy se smála radostí a hrůzou zároveň. Teď už jen nechávala proudit tu krásu do očí, které se nemohly nasytit, a do srdce, které nechtělo na tuto chvíli nikdy zapomenout.
„Jste kouzelník!“ ohlédla se přes rameno kamsi do tmy, kde tušila svého nočního průvodce.
„Pokud dvacet franků hlídači považujete za kouzlo, pak nejspíš ano,“ ozval se suše Erik. Přesto se postavil po jejím boku a shlédl dolů pod sebe s jistým obdivem.
Pod nimi byla Paříž a nad nimi už nic. Tuto noc byli nebi nejblíž ze všech lidí kolem. Stáli v zatím posledním patře kovové věže na Champs de Mars a do tváří je studil sychravý vítr pozdního září. Probleskující lampy v ulicích náznakem črtaly domy a bulváry a dodávaly celé scenérii třetí rozměr. Byli tady už dlouho a většinou mlčeli. V takovou chvíli byla slova zbytečná.
Splněný sen! Margot pevně stiskla víčka, protože se jí město dole začalo rozpíjet před očima. I tak se jí ale několik slz sklouzlo po tváři.
„Přemíra krásy mívá takový účinek,“ ozvalo se jí za zády.
Posmrkla a rychle se otočila. Oči, lesklé od pláče, se zdály být ještě zářivější a několik pramenů, které se jí při výstupu na věž uvolnilo z účesu, se vlnilo ve větru. Vypadala nádherně.
„Jistě,“ zašeptala, „jenže já teď myslím také na to, co se říká.“
„Nevím, co se říká.“
„Že když už vám nezbude na světě žádný sen, je čas zemřít. A toto byl můj poslední nesplněný sen ...“.
„Bojíte se smrti?“
Nervózně se zasmála. Rozhovory s tímto mužem byly plné překvapení, v nichž se otvíraly i ty kouty duše, o jejichž existenci neměl nikdo druhý tušení. Nemluvil mnoho, zůstával opatrný a zdrženlivý. Ale naslouchal jí, naslouchal s plnou pozorností, a nic jiného ji nezajímalo. Mluvit s ním o smrti jí kupodivu působilo menší potíže než hovořit s jinými o životě.
„Nebojím se tolik smrti jako umírání. Toho postupného a potupného ubývání sil, ztráty důstojnosti, těch směšných nadějí, že se snad probudím ještě další den, i když už vlastně není proč ... Ano, bojím se. Bojím se tak, že mi ta hlubina pod námi připadá jako lákavé řešení všeho toho strachu.“
Komtesa se rozkašlala. Když kašel ustal, cizím hlasem řekla: „Vraťme se dolů.“
Kočár na ně čekal na smluveném místě. Nasedli mlčky. Občas kradmo pohlédla na svého společníka, ale ten se díval ven, kamsi do tmy a nevěnoval jí pozornost. O to víc ji překvapilo, když ji sám oslovil.
„V jistém smyslu jsme si dost podobni, nemyslíte?“ řekl konverzačním tónem. „Plácáme se jako dvě ryby vyvržené na břeh nečekaně prudkou vlnou. Mrskáme sebou v prostředí, které je nám cizí, v bláhové naději, že se dokážeme vrátit tam kam patříme. A děláme přitom věci, které bychom za běžných okolností považovali za nemožné.“
Margot byla nikoli poprvé zaskočena jeho schopností navázat na myšlenky, které se jí honily hlavou. Přisvědčila: „Právě přemýšlím o tom, jak je možné, že já, Marie Louisa Anna Francesca, komtesa de Chagny, se bez zábran proháním potmě Paříží v kočáře s mužem, jehož hledá policie. A že mi to připadá naprosto přirozené.“
„Ano, to je rozhodně zvláštní,“ přisvědčil Erik. „I mě překvapuje, že neprcháte s hysterickým křikem, že se netřesete hnusem při každém pohledu na mně, že se ke mně chováte jako ... k člověku.“
Marie Louisa na něj upřela své velké oči: „Když chybí předsudky a překvapení, je setkání dvou lidí vždycky snazší. Zapomínáte, že blízkost smrti dodává věcem jinou perspektivu.“ Znělo to velmi sklesle, a to nechtěla. „Také zapomínáte, že jsme o vás s Christine mluvívaly, tušila jsem aspoň trochu, co jste za člověka.“
„A co jsem za člověka, madmoiselle?“
Margot byla vděčná za tmu v kočáře, protože opět zrudla. Přesto s odpovědí nezaváhala ani na vteřinu: „Jste člověk, který miluje mou přítelkyni, který miluje hudbu, člověk, jenž umí být velmi pozorný,“ podívala se na něj a nadechla se. „Jste také ten, kdo mi málem zabil bratra.“
Kočár zastavil. Byli kousek od hotelu Marigny. Chvíli se nic nedělo, až promluvila komtesa, tentokrát s trochou nezbednosti v hlase: „Jste také člověk, který asi nemá mnoho zkušeností s nočními projížďkami s dámou. Jinak byste věděl, že právě toto je ta chvíle, kdy muž vystoupí a pomůže dámě z kočáru. Pak ji doprovodí do salónu, kde přijme občerstvení a dělá jí společnost, dokud mu dáma nenaznačí, že se smí vzdálit.“
Erik zaklonil hlavu a krátce se zasmál. Smích! Další věc, kterou bych za běžných okolností považoval za nemožnou. Je opravdu milá ...
Když se na schůdcích kočáru zlehka opřela o jeho paži, oba si ten dotek uvědomili. Teprve on jakoby zpečetil jejich spojenectví, teprve s ním jakoby se nastolila důvěra.
„Škoda, že jsem neměl vaše rady stran jednání s dámou k dispozici dříve,“ řekl Erik Marii Louise, když stála vedle něj na pevné zemi. Zamyšleně pohlédl na stěny, za nimiž odpočívala Christine. Komtesa pochopila.
„Počkejte chvíli v zahradě. Pošlu Paulette spát, a přijdu pro vás.“
„Slečno de Chagny,“ zastavil ji na odchodu. „Předpokládám, že by bylo neodpustitelné, kdyby muž při rozloučení s dámou opomněl zdůraznit, jakým mu bylo potěšením. Děkuji vám za dnešní večer.“
Překvapeně zamrkala. „Učíte se rychle, pane. Ale poděkovat musím já vám. Nestává se mi často, že bych se někomu zmínila o svých snech, a on mi je druhý den položil k nohám. Bylo to k zbláznění krásné.“
Bylo to krásné díky vám. Dokázala bych tam s vámi stát a mlčet celou noc ... Lekla se vlastních myšlenek a hlavně toho, že by do nich mohl nahlédnout. Drobnými krůčky se rozběhla k hotelovým dveřím.
Erik ze zahrady pozoroval okna apartmánu. Věděl, že je o Christine dobře postaráno, ale přece jen, vědět a vidět je obrovský rozdíl! Pozoroval, jak se za oknem míhá stín, jak se rozžínají světla, a čekal. Pak pohyb uvnitř ustal, zřejmě bylo vše připraveno pro jeho příchod.
Jenže se pak nedělo nic, dveře zůstávaly zavřené. Uplynulo pět minut, pak dalších pět, pak deset. V zahradě bylo mrtvé ticho. Erikovi tepala krev ve spáncích. Už se nedokázal dál ovládnout. Přeběhl trávník k oknům apartmánu, ale sotva nakoukl dovnitř, uskočil jako uštknutý.
Protože na lenošce v salónu odpočívala Christine.
Vysoko obložená polštáři, před sebou na stolku nějaké jídlo a pití, bledá a zesláblá. Oči se ztrácely v hlubokých černých kruzích, ale byly otevřené. Na jeden prchavý okamžik se Erik zaradoval, jenže jeho radost netrvala dlouho. Protože ty oči byly mrtvé. Christine bez známky vědomí zírala do jakéhosi bodu za zdí pokoje. Nereagovala na komornou Paulette pobíhající kolem, ani na Marii Louisu, která ji jemňounce hladila po vlasech. V očích, které jindy dokázaly beze slov odvyprávět celé romány, už nebylo nic.
Erik na ni zděšeně zíral z terasy. Ruce si už o drsnou omítku rozedral do krve jak se snažil přebít tu bolest uvnitř bolestí zvenčí. Zabil jsem ji. Neprolil jsem kapku její krve, a přece jsem ji zabil... Teprve teď si uvědomil, že se skoro dusí vlastními slzami.
Uvnitř si Marie Louisa přitáhla Christine do své náruče. Kolébala se s ní, hladila ji, zasypávala polibky. Tichounce jí zpívala a šeptem ji ujišťovala, že už je po všem, že už je v bezpečí. Christinina hlava jí ležela na rameni, podobně jako si ve chvílích vyčerpání dítě položí hlavičku na rameno své matky. Margot nedokázala říct jak dlouho tak seděly.
Pak ucítila, jak se jí Christininy prsty zaryly do zad. Dívka slabě sevřela svou přítelkyni v objetí a ze zbytku sil se k ní přitiskla. Zesláblé tělo se kdesi vevnitř otřáslo křečovitým vzlykem, který byl o to strašnější, že při něm Christine nevydala hlásku. Za chvíli se vzlyk opakoval a pak zase a zase. Se zrychleným dechem přicházely další vzlyky, které jí zmítaly jako záchvat amoku.
Margot ji sevřela ještě pevněji: „Plač, holčičko, klidně plač! Ví bůh, že na to máš právo.“
Pak Christine vydala první zvuk a komtese naskočila husí kůže. Nelidský nářek ničím nepřipomínal sladké tóny, které tato ústa dokázala stvořit. Rval hlasivky na kusy dokud se nerozplynul v přívalu slz. Marie Louisa se rozplakala také.
Než jí oči zahalil závoj slz, měla na okamžik dojem, že za oknem vidí bílou masku.