Ange gardien ( 1. )

Ange gardien ( 1. )

Anotace: Zase jedna zběsilá akce, do který jsem se neuváženě pustila :D nemůžu slíbit, že tu bude pokračování nějak často, mám dva měsíce do matury, takže práce nad hlavu, ale tu a tam se zasnažim ;) Ten název je zatim pracovní :)

Sbírka: Ange gardien

To, že jsem vylezl z tý zatuchlý kamenný budovy, kterou jsem postupem času začal víc a víc nenávidět mi konečně udělalo trochu dobře. Žaludek se pomalu a škodolibě vracel zpátky na své místo a já se spontánně opřel o ohavnou žlutou zeď, která mě chladila do zad. Zhluboka jsem vdechl do plic voňavý letní vzduch a konečně se zberchal natolik, abych si přes rameno přehodil popruh tašky a potácivě se vydal dlážděnou ulicí pryč od zdroje dnešního utrpení.
Děkoval jsem bohu, i když jsem zarputilý ateista, že už je skoro konec roku.
Slunce mi nemilosrdně pražilo do obličeje a černýho trička. U náměstí jsem si koupil ledovou tříšť a šel rovnou k řece, kde jsem si chtěl v klidu povegetit. Včely a čmeláci co všude kolem bzučely, mě neuvěřitelně rozčilovaly. Měl jsem chuť něco rozmlátit…rozbít, zničit…
To, že na mý oblíbený lavičce někdo seděl, mě namíchlo ještě víc. Nasupeně jsem si toho vetřelce změřil. Byla to holka. Seděla se skloněnou hlavou a četla si jakousi knihu. Naštvaně jsem zpomalil, ale nahromaděnej vztek vzal za svý a já došel až k ní a posadil se na pravou stranu lavičky.
Vyštípu jí třeba ručně, když nepochopí, že by měla vypadnout!
Pomalu a s jakousi zvláštní rozvahou zvedla hlavu. Šedo zelené oči se na mě upřely s nehraným překvapením a ruce, v nichž držela knihu, se jí lehce roztřásly.
Preventivně jsem se proti tomu nevinnýmu a naivně vypadajícímu pohledu obrnil pořádným zamračením. Vyděšeně vytřeštila oči, pozvedla obočí a rychle se znovu sklonila ke své knize.
Se zavrčením jsem začal hlasitě usrkávat zbytek tříště a vztekle nakopával nohou kamínky na cestě.
„Hele nechtěla bys už jít?!“ nevydržel jsem to a naštvaně mrsknul kelímkem přes její klín až do koše.
„Proč bych měla? Byla jsem tu první a v parku je spousta jiných laviček, na který se můžeš posadit,“ pronesla tichým, ale podivně tvrdým hlasem. Neobtěžovala se ke mně zvednout ani oči a stále jimi přejížděla po řádcích v knížce.
Nasupeně jsem se rozvalil co to jen šlo a nešetrně jí praštil loktem do ruky. Nikdy jsem neměl násilnický sklony vůči holkám, ale tenhle blbej den a ty její nevinný ustrašený oči, mě dováděly k nepříčetnosti.
„Už je ti líp?“ šeptla apaticky, a i když se o to nesnažila, ty čtyři slova ve mně vyvolaly neuvěřitelný výčitky svědomí. Trochu vykolejeně jsem si jí znovu prohlédl. Vypadala strašlivě křehce…jako malá bílá květina z foukaného skla, se kterou když nezacházíte opatrně, rozsype se na spoustu malých střepů.
„Promiň,“ hlesl jsem a oči sklopil k jejím rukám.
V bledých, útlých prstech stále svírala knížku. Se zájmem jsem se lehce nahnul, abych viděl hřbet. Těžké melodično od Terryho Prachetta. Mimoděk jsem se usmál, což mě překvapilo. Nečekal bych, že mě pobaví právě taková banálnost jako je holka, která čte to samé co já.
Z ničeho nic knížku zaklapla a pozvedla oči. Bylo zvláštní jak dlouhé a černé byly její řasy. Nemusela se ani líčit, aby vypadala…jak vlastně? Nepatřila zrovna k mému ideálu krásy. Byla neuvěřitelně bledá, jako by už pár měsíců nevyšla na sluníčko a s bronzově hnědými vlasy, spletenými do copu, působila celkově dost nevýrazně. Jenže ta její křehkost a velké oči, které někdy zazářily zeleně a jindy se změnily na ocelovou šeď, mě uchvátily.
Chvíli mi bez pohnutí zírala do očí, načež si přehodila přes rameno popruh tašky, knihu vhodila do jejích útrob a s lehkostí se vyhoupla na nohy.
„Slušně poprosit nikdy nikoho nezabilo,“ poznamenala s podivně smutným úsměvem a pomalou lehkou chůzí se vydala podél řeky. Bílá sukně se jí lehce vlnila těsně nad koleny a světle modré tílko jakoby dokreslovalo tu absurdní křehkost, která se kolem ní vznášela. Teprve když zmizela za ohybem cesty, dokázal jsem odtrhnout hlavu od míst ve kterých se mi ztratila.
„Sakra,“ zaklel jsem tiše a pořád trochu omámeně zašátral po kapsách, abych našel cigaretu a zapalovač.
Potáhnutí z cigarety mě kupodivu neuklidnilo. Po dlouhé době, kdy jsem kouřil, mi ta tenká, návyková tuberiho tyčinka nechutnala.
Vztekle jsem ještě několikrát potáhl, než jsem celou proceduru zakončil típnutím nedopalku o kovovou stěnu koše.
Tvář té holky mi pořád kroužila v hlavě. Ty její nevinný vystrašený oči, když jsem jí chtěl tak hnusně vyhodit. Byl jsem znechucenej sám sebou!
Po chvilce tupého zírání na ubíhající vodu, která se v širokém korytu valila pár stop ode mě, jsem z tašky vytáhl kus papíru a propisku. Začal jsem mít nutkavou potřebu nějak tu podivuhodnou křehkost a krásu zachytit.
Mimoděk jsem si vzpomněl na minulý týden, kdy mě jedna holka ze školy prosila, ať pro ní napíšu písničku. Vysmál jsem se jí. Jo pravda, asi dost hnusně a nevybíravě, protože jinak by s pláčem neutekla ze školy, ale okolo byli kámoši a ztrapňovat se skládáním nějaký zamilovaný blbosti pro holku, mi přišlo jako pěkná kravina. Už takhle mě spousta lidí zesměšňovala kde se dalo.
Zhnuseně jsem si všechny urážky a obličeje, který se mi vysmívaly, vyhnal z hlavy a začal se soustředit zase na tu holku.
Propiska se mi po chvilce soustředění rozkmitala po papíře a já začínal tušit, že tahle skladba bude jedna z nejlepších, co jsem zatím napsal!

* * * * * * * * * * * *

Tenhle den mi škola připadala nesnesitelně dlouhá. Už na konci čtvrté hodiny jsem se rozhodla, že koncem roku mi nikdo nic neudělá, když prostě a jednoduše uteču. Lucie mě už od rána častovala ustaranými pohledy, jako poslední dobou často, což mě rozčilovalo ještě víc, než sezení v tmavé studené třídě.
Jakmile se ozval nepříjemný, ale nesmírně osvobozující zvuk školního zvonku, naskládala jsem si všechny věci do tašky a s rychlým rozloučením vyběhla před školu. Sluníčko nádherně hřálo a mě konečně začal opouštět chlad, který se mi za ty čtyři hodiny vkradl do rukou i nohou. Neměla jsem moc jasnou představu kam jít. Chvíli jsem se jen loudala městem a s trochu melancholickou náladou nahlížela do výloh obchodů, vyhýbala se turistům a nakonec zamířila do knihovny. Tohle místo jsem milovala. Byl tu zvláštní klid a mír. Nikdo nekřičel, nikdo se vám neposmíval, nikdo se nepokoušel na nikoho zapůsobit. S úsměvem jsem u pultu vrátila knížky a kartičku jsem nechala postarší paní knihovnici, abych si mohla vybrat ještě něco nového.
Poctivě jsem obešla všechny písmenka u beletrie a fantasy a teprve po hodině jsem se vrátila k pultu. Knížky, co jsem měla v náruči, mi připadaly strašlivě těžké a už teď jsem si nadávala za to, že se s nimi budu muset táhnout až domů. Doktor mi nařídil, abych se moc nepřepínala, ale právě dnes jsem neměla nejmenší chuť ho poslechnout.
Knihovnice mi s milým úsměvem načetla to, co jsem si vybrala a trpělivě počkala, než si všechno naskládám do tašky.
„Nashledanou,“ oplatila jsem jí úsměv a vyšla na prosluněnou ulici.
Taška mě nepříjemně tlačila na rameni, tudíž jsem se vydala nejbližší cestou k řece. Útulná lavička na sluníčku a jedna z knížek, byla snesitelnou alternativou, jak strávit zbytek odpoledne. Domů se mi ještě nechtělo a zavřít se kamkoliv, kde není slunce a čerstvý vítr taky ne.
Sedla jsem si na jednu ze svých oblíbených laviček. Byla zastrčená od hlavních cest parku a navíc jen kousíček od řeky, která tu plynule ubíhala a nedaleko šplouchala na mělčině plné kamenů. Dřív než jsem si vytáhla malou knížku v měkké vazbě ,do níž jsem měla chuť se pustit, zaposlouchala jsem se do zvuků kolem. Všechny starosti a depresivní myšlenky vystrnadil nenadálý a křehký pocit štěstí. Věděla jsem, že se brzy zase vytratí, ale teď jsem si ho plně užívala. Nedaleké stromy zašuměly v lehkém náporu větru, který sebou přinesl vůni šeříku. Divila jsem se, že ještě někde roste, zvlášť když už bylo téměř léto.
S úsměvem jsem otevřela Těžké melodično a dala se do čtení.
Nevím jak dlouho jsem četla, ale vzhlédnout mě donutil až hluk po mé pravici. Připadalo mi zvláštní, že se vedle mě posadil cizí člověk, ale to by mě samo o sobě nevyděsilo jako fakt, že ten člověk je naštvaně vypadající kluk a navíc kluk, kterého jsem se bála už od základky!
Tenhle strach a přirozenou averzi jsem si na něj vypěstovala už v šesté třídě. Byl o rok starší než já a jednou mě zesměšnil před celou třídou, když jsme měli společnou hodinu výtvarné výchovy.
Nejspíš si na mě nepamatoval a já se mu ani moc nedivila. Naštvaně si mě měřil, tudíž jsem ucukla pohledem a dala se znovu do čtení. Soustředit se, byl najednou nadlidský výkon. S vulgární hlasitostí vysával brčkem zbytek tříště, nakopával nohou v černé skatové botě skřípavý štěrk a choval se tak neomaleně jako vždycky. Nechápala jsem, jako ho vůbec někdo může obdivovat. Je možná pravda, že skládal výbornou hudbu a na svůj věk, byl neobyčejně talentovaný, ale pro mě nebyl nic víc, než buran, který tyranizoval každého, kdo byl slabší než on.
„Hele nechtěla bys už jít?!“ zavrčel po chvilce a několik kapiček vody mi spadlo do klína, jak přese mě hodil kelímek od tříště. Neměla jsem chuť se s ním hádat. Proto jsem zvolila neutrální, ale trochu tvrdší tón a ze strachu jak se bude tvářit, jsem se na něj ani nepodívala.
„Proč bych měla? Byla jsem tu první a v parku je spousta jiných laviček, na který se můžeš posadit.“
Musela jsem ho opravdu rozzuřit, jelikož se ležérně opřel a jeho loket mi bolestivě narazil do paže. Neměla jsem ponětí jestli to udělal schválně nebo ne. Přepadla mě zvláštní melancholická apatie. Najednou jsem byla smířená se svým osudem a připadal mi mnohem smysluplnější, než ten jeho.
„Už je ti líp?“
„Promiň,“ vyhrkl tiše a já cítila, jak si mě zkoumavě měří. Vypadal najednou hrozně zmateně a provinile, což mě udivilo. Po chvilce se lehce nahnul a usmál se. Začínala jsem ho mít plný zuby a ústup, i když trochu zbabělý, mi přešel jako nejlepší řešení. V parku byla přeci jen spousta laviček, tak proč si nechat kazit den…
Rozhodně jsem zaklapla knihu, věnovala mu poslední pohled a zvedla se. Nikdy jsem si nevšimla, jak zářivě zelený jsou jeho oči. Mimoděk jsem si vzpomněla na úryvek z Harryho Pottera „oči máš zelené jako žába v láku“.
„Slušně poprosit nikdy nikoho nezabilo,“ usmála jsem se smutně a vydala se pryč.
Jeho sytě zelené oči jsem měla ještě dlouhou dobu vypálené do hlavy jako usvědčující cejch…
Autor Džín, 12.03.2009
Přečteno 1719x
Tipy 98 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Naki, Zagroškudla, kuklicka, Boscai, Rezkaaa, E.deN, Vernikles, Leedram, Anne Leyyd, Camper
ikonka Komentáře (12)
ikonka Komentujících (11)

Komentáře

Co dodat, vše už bylo řečeno. Skvělá atmosféra příběhu, zajímávý styl, raketový strat co chytne po pár odstavcích. Jdu na další díly.

27.06.2012 11:22:17 | Kejbi

výbornej nápad, podávat příběh z obou perspektiv. fakt! no.. blbě se mi teď píše komentář, páč jsem přečetla všechno najednou a teď už si nevybavuju, který díly byly supr a který ne, ale celkově se mi to moc líbilo :)

03.10.2011 23:15:00 | Boscai

Přidávám se! Moc se mi ta první část líbila a jsem zvědavá co bude dál. Mám moc ráda příběhy, v nichž jsou na stejnou situaci pohledy dva. No a samozřejmě mě dostalo "oči má zelené, jak čerstvá žába v láku" - u Harryho jsem hýkala smíchy, když jsem si to přečetla :D a teď taky :)

28.01.2011 23:05:00 | Anne Leyyd

Z dvou pohledů? To se mi líbí :))... Dost mě tohle zaujalo.. Takže jdu číst dál :) A uvidím ;)

01.03.2010 21:25:00 | Muhi...nQa

A s tím dvojitým pohledem mi čteš myšlenky! :D

19.05.2009 21:24:00 | Mairin Furioso-Renoi

Hehe, něco mi to připomíná s tou křehkostí... a tak trochu nechápu, co máte všichni s tou bledostí. Todle mě fakt nehecuje. Ale jinak pěkně napsáno, takže plný počet :o))

19.05.2009 21:03:00 | Mairin Furioso-Renoi

Miluju všechny tvoje práce a tato není výjimkou... Píšeš fakt neskutečně dobře!

17.04.2009 16:18:00 | Aydee

Je to fakt moc hezky napsaný, umíš krásně popsat pocity i prostředí...jsi mooc šikovná..:) A přeju hodně štěstí u maturity, protože to je nejvíc potřeba!:D

01.04.2009 12:53:00 | Leňula

oči zelené jako žába v láku :-D anooooo...

14.03.2009 11:28:00 | Alex Foster

Je to moc hezké. Mám tvé příběhy jednoduše moc ráda. Je v nich jakási zvláštně příjemná atmosféra, do které se člověk rád navrací, proto doufám, že mě i své další čtenáře už brzy obdaruješ pokračováním! :-)

13.03.2009 15:15:00 | Veronikass

No tohle vypadá zajímavě...ze dvou pohledů je to vždycky zpestření..Nezbývá mě než poprosit, ať s pokračováním neotálíš, i když chápu s maturitou na krku...:)..Bomba dávám ST..a doufám v pokračování

13.03.2009 00:48:00 | Tempaire

Je to fakt dobrý, ostatně jako vždycky.:-) Jsem zvědavá, co bude dál...

12.03.2009 23:40:00 | deep inside

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.9 | Facebook, Twitter