V objetí zimy - 26. kapitola

Anotace: Anastázie přijíždí domů. Copak ji tam asi čeká?

Sbírka: V objetí zimy

Seděla jsem na koni, zahalená bratrovým pláštěm, a na obzoru se objevila silueta města s typickou věží královského hradu. Připadalo mi, jako bych se vracela do vězení. Bratr zůstal neoblomný, byť jsem ho na kolenou prosila, abych směla zůstat s Vladanem. Sice mě trpělivě vyslechl, ale pak zamítavě potřásl hlavou. A připomněl mi mé povinnosti. Povinnosti k našemu rodu i k říši. Řekla jsem mu, že mi ani na jednom nesejde, ale jemu to bylo jedno. Prohlásil, že jako bratr by mě klidně v horách nechal, protože mu záleží na mém štěstí, ale jako král musí jednat jinak. A proto jsem teď jela po jeho boku v čele naší malé skupinky. Cítila jsem se naprosto prázdná. Bylo mi líto, že tenkrát ti vlci neroztrhali mě místo Svatavy. Budu muset zajít za jejími rodiči! napadlo mě. Tedy pokud vůbec nějaké měla! Zahanbeně jsem si uvědomila, že jsem o ní nevěděla nic! A to jsem s ní trávila spoustu času! Vladan měl pravdu! V očích mě začaly pálit slzy. Kdyby tu tak byl! Nepochybovala jsem o tom, že by mi ostře vytkl moji sobeckost! Nebral si žádné servítky a vždy mi více než jasně sdělil, když byl se mnou nespokojen. Pravda, většinou jsem jeho výtky cítila ještě druhý den, ale stejně mi chyběl! Dala bych všechno, kdybych mohla pohlédnout do jeho ostře řezané tváře … Dojeli jsme na nádvoří a hned přiběhli pacholci, aby nám podrželi koně. Bratr mi pomohl sesednout a já mu za to byla docela vděčná, protože mi dlouhou jízdou zdřevěněly nohy a určitě bych se zcela nedůstojně poroučela k zemi. „Půjdeme dovnitř, Anastázie! Potřebuješ si odpočinout!“ Poslušně jsem přikývla a nechala se odvést do vstupní síně. Bylo to zvláštní! Měla jsem pocit, že jsem tu jen host! Říká se, že domov je tam, kde je srdce … Tedy ten můj byl daleko v divokých horách! „Rád bych ti někoho představil!“ bratr se zastavil. Unaveně jsem vzhlédla a spatřila jsem na podestě schodiště stát štíhlou dívku, oblečenou v zelených šatech s dlouhými rukávy. Světle hnědé vlasy měla vyčesány v nádherný drdol, několik pramínků jí ladně splývalo po šíji. Její hlavu zdobil smaragdový diadém. Okamžitě jsem věděla, kdo to je. Jen jsem neznala jméno. „To je Ludovika, moje žena!“ Pokusila jsem se o chabý úsměv. „Vítej zpět, můj pane!“ sešla k nám. „A přivezl jsi ji! Díkybohu!“ Teprve nyní jsem si všimla malého zlatého kříže, který měla pověšený na hrudi. Bratrovi můj pohled neunikl. „Ludovika je horlivá křesťanka.“ sdělil mi tiše a nezněl při tom nijak nadšeně. Vymanila jsem se z bratrova objetí. „Ráda tě poznávám!“ Švagrová se na mě pousmála. „I já tebe, Anastázie! Vždy jsem chtěla mít sestru! Když jsem se dozvěděla, že jsi se ztratila v horách, tak jsem se každý den modlila, aby tě bůh ochraňoval! No, a vidíš, pane, mé vroucí modlitby byly vyslyšeny!“ vítězoslavně pohlédla na svého muže. „Pche! Anastázie měla obrovské štěstí! A pochybuju, že to zařídil zrovna tvůj bůh! Pokud to někdo zařídil, tak to byli tvrdí bohové země a hor a ne ten, který učí lidi nastavovat druhou tvář!“ odsekl jí bratr. „Neměl by ses takhle rouhat, můj pane! Mohl by tě potrestat … “ Ludovika se bezděky dotkla svého přívěsku. Došlo mi, že jejich manželství asi nebude právě nejidyličtější. „Nech toho!“ zavrčel na ni varovně a ona ztichla. „Anastázie je unavená! Musí se pořádně prospat! Postarej se o ni! Mám ještě nějakou práci!“ Vida, docela rychle mě předal někomu jinému! blesklo mi hlavou. Nijak jsem však neprotestovala. „Jistě, a velmi ráda!“ zářivě se na mě usmála. „Dobře! Večer přijdu a očekávám, že se mi budeš věnovat!“ s těmito slovy nás opustil. Ani se nenamáhal počkat na její odpověď. Zaraženě jsem se podívala na Ludoviku, ale ta se tvářila, jako by bylo vše v pořádku. A nejspíš asi taky bylo. Zavedla mě do mých komnat. K mému údivu, zůstaly přesně takové, jaké jsem si je pamatovala. Ludovika si všimla mého překvapení. „Manžel nedovolil, aby se s čímkoliv hnulo! Stále věřil, že se k nám vrátíš!“ řekla klidně. „Aha …“ nevěděla jsem, co odpovědět. „Pošlu ti sem služebnou, ano?“ nabídla mi. „To budu ráda!“ Jen jsem si nebyla jistá, zda jejích služeb budu potřebovat. Zvykla jsem si starat se sama o sebe. „Ta už se o všechno postará!“ odešla pryč a já osaměla. Rozhlédla jsem se kolem. Věci tady patřily mně, ale já si tu připadala nepatřičně. Pomalu jsem přešla do ložnice a váhavě přejela rukou po saténových poduškách. Vyhlédla jsem z okna na nádvoří, kde se to hemžilo lidmi. Při pohledu na ně jsem pocítila trochu obavy. Ozvalo se tiché zaklepání. „Dále!“ otočila jsem se ke dveřím. Vstoupila mladičká dívka, která se mi uctivě uklonila. „Jsem Dina, paní! A budu vaší komornou.“ Hlas se jí maličko chvěl. „Připrav mi koupel, ano? Chtěla bych se umýt! A dones mi něco k jídlu a pití!“