Samuel - 7.díl

Anotace: Beznaděj...ne vše, co se někdy dozvíme,bývá přijatelné...

Probral jsem se náhle uprostřed noci, na stole poblíž mé postele mihotavě dohoříval zbytek svíce a ze zahrady i přes zavřené okenice ke mně doléhalo jakési podivné kvílení a vytí, asi to byli vlci. Lehce mi z toho přeběhl mráz po zádech a snažil jsem se to nevnímat.
Jako v nějakém magickém opojení se mi točila hlava, nedařilo se mi znovu usnout, pokusil jsem se tedy přemýšlet nad svým nynějším osudem, který zapříčinil, že zde takto ležím, upoután na lůžko, daleko od domova a své lásky a odkázán na dojemně starostlivou péči toho podivného muže s průsvitnou tváří a ledovým dechem.

Téměř zázračně jsem se ale zotavoval, chvílemi jako bych cítil, že se mé kosti samy spojují dohromady, připadalo mi to všechno neuvěřitelné, ale už jsem si byl jist, že tohle není sen.
Po čtrnácti dnech mi Andrew sundal obvazy z rukou, abych se mohl konečně sám najíst. Doposud mne krmil nějakou podivnou kaší, která občas mívala zvláštní pachuť syrového masa. Nemohl jsem však říci, že by mi byla odporná, naopak. Navzdory své vůli jsem ji pokaždé slastně vychutnával, jako by to snad byl nějaký božský pokrm.
Nicméně jsem se později s chutí pustil i do normálního jídla, ačkoliv jsem v poslední době hlad příliš nepociťoval. Stále jsem si však uvědomoval, že mi něco schází, nedokázal jsem totiž ukojit svou neustálou žízeň, ani vodou, ani vínem, byl jsem z toho velice zmatený.
První pohled na mé ruce mne opravdu vyděsil. Oheň na nich zanechal hluboké odpuzující jizvy, vypadaly svraštěle, jako ruce starce. Když jsem si je zblízka prohlížel, neušly mé pozornosti dvě maličké mokvající ranky, které se nacházely ukryty v loketní jamce, jako bodnutí nějakého hmyzu. Ale později jsem na to docela zapomněl. Daleko více mne znepokojovalo, že když jsem si sáhl na krk, postrádal jsem tam to, co podle mého otce mělo chránit můj život. Zřejmě jsem jej ztratil při tom požáru. Můj amulet…..snad díky mým zraněním a podivné otupělosti jsem zatím téměř nezaregistroval mé půlnoční bolesti, proto jsem si na něj dosud nevzpomněl.
Zato můj sluch a zrak, vlastně všechny mé smysly nabyly daleko větší ostrosti, než předtím. Se zaujetím jsem často i za hluboké tmy pozoroval, jak v koutě místnosti tká svou zrádnou síť velký strakatý pavouk. Slyšel jsem i jakési slabé šustění, jakoby se s každým svým vláknem přímo mazlil.

Asi po hodině mé myšlenky pozvolna přešly ve spánek. Ráno mne probral něčí chladný dotek, instinktivně jsem ucuknul a najednou se probral. Andrew seděl na mé posteli, v očích, které vyzařovaly zvláštní zelené světlo, měl vážný výraz a se zaujetím si mne prohlížel. Vzápětí se však na mne usmál.
„Dobré ráno, mladíku, jak je Vám?“zeptal se a namazal mi paže nějakou hojivou mastí, vonící ostře po bylinách a hlíně a po níž se mé rány téměř zázračně zacelovaly. Jeho melodický hlas mě příjemně uklidňoval, jen jsem stále nemohl pochopit, jak je možné, že se u mne vždy tak náhle objeví, aniž bych ho slyšel otevřít dveře, a stejně záhadně ode mne také odcházel.
„Už je mi mnohem lépe, pane. Jak dlouho zde budu ještě takhle uvězněn? Přivítal bych konečně koupel….“ pohledem jsem ukázal na své nohy a konečky prstů se váhavě dotknul svého obvázaného obličeje.
Na chvíli zvážněl a pak mi odpověděl.
„Příliš spěcháte, nohy by už mohly být v pořádku. Ale co se týče vaší tváře….oheň byl velmi nemilosrdný, obávám se, že je ještě příliš brzy, nejste na to připraven….“
„Připraven na co? A také jste mi doposud neodpověděl, kde to vlastně jsem, kde je můj otec, Mary, a Camilla? A proč nemohu odejít domů?“ rozkřičel jsem se rozhořčeně.
„Uklidněte se, mladíku, projevujete podivnou vděčnost za to, že jste …naživu….jste v mém sídle, uprostřed lesů poblíž Malmesbury, jen pár mil od vašeho rodného domu. Mám však obavy, že vrátit se tam už nemůžete….“
„Proč? Řeknete mi to už konečně?“ vykřikl jsem a pevně jej chytl za paži.
Jemně se vyprostil z mého sevření a řekl bezbarvým hlasem.
„Protože právě včera Vás prohlásili za mrtvého…pro ně už nežijete….“
Bezmezná hrůza zachvátila mou mysl. To přece není možné! Jak mohu být pro ně mrtvý, když nemají mé tělo?? Zalapal jsem po dechu a zoufale pohlédl na svého podivného zachránce, hlas se mi však zadrhnul v hrdle.
„Budete se s tím muset smířit, nikdo by ani neuvěřil, že z toho děsivého hořícího pekla mohl někdo vyváznout, v takovém žáru shoří vše živé na popel…“

Temně mi hučelo v uších, tato skutečnost byla tak strašná, že jsem odmítal ji přijmout.
„Ne….ne! To nemůže být pravda! Jak vůbec tohle víte? Jistě existuje nějaký způsob, jak jim dokázat, že žiji…nevěřím Vám!“ vykřikl jsem chraplavě.
Jeho oči se zlostně zaleskly, opět jako by v nich probleskl ten podivný jasně zelený třpyt.
„Jak chcete, mladíku, ale není to možné, sám se o tom určitě brzy přesvědčíte.
Nyní si vezměte lék, už je čas.“řekl chladně.
Otřásl jsem se, zdálo se mi, že čte mé myšlenky.
Opět jsem musel polknout tu odpornou hnědou tekutinu, poprvé jsem si všimnul, že nádobka je popsána nějakým podivným obrázkovým písmem, stejným jako jsem viděl u nás doma na jedné starobylé váze, pocházející z dalekého Egypta.
Náhle mou mysl opět začalo obestírat to podivné opojení. Když jsem upadal smířeně do dřímoty, ucítil jsem slabé bodnutí v loketní jamce na své druhé paži, než se mi úplně zavřela víčka, stačil jsem ještě zašeptat.
„Možná máte pravdu…..ale to Vaše mladíku už vynechejte…..mé jméno je přece Samuel…..“

Opět mne přemohl ten opojný hluboký spánek, v němž mne zase pronásledovaly ty podivné a tajemné sny…..brodil jsem se po kolena horkým pískem, který nepříjemně vířil a oslepoval mé oči, najednou jsem se propadl do nějaké jámy, chvíli jsem bezmocně padal a zoufale mával rukama kolem sebe, pak jsem dopadl na dno jakési kobky, jejíž zdi zdobily zvláštní kresby, lemované opět tím písmem, které jsem již znal a v níž bylo spousta zlatých předmětů, truhlic, starobylých sarkofágů a podivných soch…
Jedna z nich byla bronzová kočka, její hlava mi něco připomínala….můj ztracený amulet.