V objetí zimy - 29. kapitola

Anotace: Lord Daniel si jde za svým ...

Sbírka: V objetí zimy

S tvářemi rudými studem jsem vstala a rychle si upravila sukni. „Omlouvám se vám, paní!“ stařena se mi poklonila. „Tímhle by si dáma jako vy neměla projít!“ znechuceně potřásla hlavou. Měla jsem pocit, že ta situace je jí stejně nepříjemná jako mě. „Ty se nemáš zač omlouvat!“ odvětila jsem studeně. Opláchla si ruce v umyvadle a obě jsme vyšly do mého předpokoje, kde nás netrpělivě očekával strýc s Ludovikou. Ta si rozpačitě odkašlala. „Nuže?“ otázal se strýc. „Princezna je čistá jako lilie, pane!“ prohlásila porodní bába rezolutně. „Vidíte, pane?“ zajásala Ludovika. „Já vám to říkala!“ Dostalo se jí za to však jeho zlobného pohledu. „Máš štěstí, Anastázie! Takže se můžeme poohlédnout v těch nejvyšších kruzích!“ Zaťala jsem zuby. „Poohlížej se, kde chceš, ale já se vdávat nebudu!“ Znovu se zamračil, tentokrát ale na mě. „Nepokoušej mě, Anastázie!“ zavrčel vztekle. „Nechalas mi připravit pokoje, Ludoviko?“ obrátil se na moji švagrovou. „Jistě, pane! Nechala jsem vám tam poslat i vaše oblíbené víno!“ Místo díků po ní opět nahněvaně loupl okem. „Uvidíme se tedy při večeři!“ měl se k odchodu. „Ráda bych navštívila bratra!“ oznámila jsem jeho zádům. Prudce se ke mně otočil. „Proč?“ vyštěkl ostře. „Je to můj bratr!“ Chvíli bylo ticho. „Dobrá! Jak chceš!“ Odešel, opustila nás i porodní bába, ta se vlastně vytratila už mnohem dříve, a my s Ludovikou osaměly. Omluvně se na mě podívala. „Já … je mi to líto!“ špitla tiše. „A co jako? To, k čemu mě strýc donutil, nebo to s bratrem?“ Trhla sebou, jako bych ji udeřila. „Obojí …“ zašeptala provinile. „Odpusť mi …“ sklonila hlavu a já se hluboce zastyděla. Jakým právem jsem na ni byla tak hrubá? Vždyť mi nijak neublížila, ne? Právě naopak. Od chvíle, co jsem se sem vrátila, se mi snažila pomáhat, jak jen mohla. Byla na mě moc milá a zcela jasně se mě zastala i před strýcem … „Ty mně promiň!“ omluvila jsem se jí. „Nemůžeš přece za nic z toho!“ Pohlédla na mě a skrz slzy se pousmála. „Budeme se u něho střídat, ano?“ navrhla mi znenadání a já radostně přikývla. „Ano, to by bylo skvělé! Nebude ti vadit, když začnu já?“ Potřásla hlavou. „Samozřejmě, že ne! Před večeří tě přijdu vystřídat!“ řekla a vydala se ke dveřím. „Ludoviko?“ Tázavě se ke mně obrátila. „Děkuji … za všechno!“ Plaše se usmála. „Není vůbec zač, Anastázie! Jsme přece sestry, ne?“ zavřela za sebou a já jsem si sedla na pohovku. Nohy se mi třásly. Nevěděla jsem, zda hněvem nebo strachem. Zuřila jsem nad strýcovým chováním, ale také jsem se ho bála. Navíc, jsem nechápala, co ho k tomu vedlo. Proč ta náhlá přísnost? Rozčílila jsem ho snad něčím? To jsem ani v nejmenším netušila … Smutně jsem si povzdechla. Vstala jsem, vzala jsem si knihu básní a šla jsem do bratrovy ložnice. Ležel na posteli, čelo měl zbrocené potem a neklidně sebou házel. Služebná, která o něj pečovala, se ihned zvedla. „Paní? Mohu vám nějak pomoct?“ vypadala vyděšeně. „Uklidni se! Nic nechci! Můžeš jít!“ gestem jsem ji poslala pryč a ona převelice ochotně uposlechla. Přitáhla jsem si křeslo blíž k jeho loži. Pohladila jsem ho po čele. „Bratře … Co ti je? Vrať se ke mně … k Ludovice … k nám oběma …“ zaprosila jsem zoufale. Pohled na něj mi rval srdce. Co jsem si pamatovala, tak nikdy nebyl nemocný. Kromě několika ošklivých pádů, které ho na pár dní vyřadily z činnosti, ani nezastonal. Na nočním stolku byla miska se studenou vodou a pruh plátna, který jasně sloužil jako obklad. Namočila jsem ho, vyždímala a jemně mu tím otřela spánky. „Pít …“ skoro jsem ani nepoznala jeho hlas. „Jistě! Hned!“ Rozhlédla jsem se pokojem. Na stolku u okna stála konvice s čajem. Trochu jsem nalila do hrnečku a opatrně mu ho přitiskla k rozpraskaným rtům. Pil hltavě a mně se oči zalévaly slzami. Připadala jsem si tak strašně bezmocná! Napadlo mě, co kdyby tady místo bratra ležel Vladan … Třeba by se vrátil z obchůzky pastí a byl by nastydlý. Zahnala bych ho do postele, uvařila mu silný masový vývar a horký čaj, ten bych hodně osladila medem, a pak bych si lehla k němu. Koneckonců, to byl on, kdo mi jednou řekl, že lidské teplo je ten nejlepší lék ze všech. A jak jsem ho znala, tak by si určitě tuhle příležitost nenechal ujít … Nech toho! okřikla jsem se v duchu. Co jen jsem to za člověka? Bratr mi tu skoro umírá a já myslím na někoho úplně jiného?! Nedokázala jsem se ubránit úsměvu, když jsem si představila, co by asi strýc řekl na tyhle mé představy? Koho by poslal, aby se na mě podíval teď? Učitele etikety? Nebo moji starou chůvu? Bratr vypil celý obsah hrníčku, postavila jsem ho zpátky na tác, a sedla si do křesla. Otevřela jsem knihu a snažila se začíst … Moc se mi to nedařilo. Myšlenky mi přelétaly od bratra k Vladanovi a zpět …