A co bylo dál ( 44. kapitola)

A co bylo dál ( 44. kapitola)

Anotace: Erik opouští Paříž - ale ještě pořád tu má co dělat ...

Otec Jacoppo starostlivě prohlížel tmavé kouty domku své jardin d´ herbes.
„Určitě jsi tu nic nezapomněl?“ ptal se už poněkolikáté a snažil se tak aspoň o malou chvíli oddálit rozloučení.
„Mám všechno,“ uklidňoval ho Erik mírně. Život ho štval z místa na místo, nepřekvapovalo ho, že k tomu došlo znovu. Jen ho to utvrdilo v tom, že člověk jako on nemá snad ani právo žít chvíli v klidu.
Otec Jacoppo konečně přestal pobíhat a zastavil se.
„Když už to má být, tak ať to máme rychle za sebou,“ přistoupil k Erikovi a krátce a pevně ho objal. „Nerad vidím, že se pouštíš pryč takhle nazdařbůh. Opatruj se. Uvidíme se ještě?“
Překvapený Erik po malém zaváhání stisk opětoval. „Nemyslím. Ale rozhodně na vás nezapomenu, padre. Jsem vaším dlužníkem.“
„Ech, co na tom sejde,“ odfrkl si kněz, „udělal jsem to rád.“
Poplácal Erika po rameni a vyšel do zahrady. U branky se ještě otočil.
„Dej o sobě občas vědět,“ zvedl ruku k pozdravu a zmizel.
Muž s maskou pozdrav opětoval. Nasál vlhký vzduch prosycený vůní mlhy a hlíny. Pocítil cosi jako lítost, že musí zahradu otce Jacoppa opustit. První místo, kde okusil luxus života bez pronásledování, úctu a přátelství bez otázek a podmínek. Odteď se bude muset zase sám rvát o každý den.
„Pane.“ Alain čekal u kočáru a dodal si odvahy, aby ho oslovil. „Nemohl bych jet s vámi, pane? Nepotřebujete třeba sluhu?“
„Opera ti zhořkla?“ zeptal se Erik posměšně a provrtával ho pohledem. „Se mnou tě žádné zvláštní štěstí nečeká,“ pokračoval muž, když chlapec mlčel. „Vlastně ještě nevím, kam půjdu, netuším, kde budu dnes spát. Tohle tě láká?.“
„Prosím vás, ještě to uvažte, pane,“ zajíkl se Alain, „snažil bych se být užitečný.“
Erik po chvilce přemýšlení řekl: „Nastup si. Mám ještě jednu schůzku. Než se z ní vrátím, můžeš si to všechno znovu pořádně rozmyslet. Odpovím ti až potom.“ S těmito slovy nastoupil.
Kočár zastavil u hotelu de Marigny. Teprve se začínalo smrákat a do večerní návštěvy zbývalo ještě dost času.
„Možná bych pro tebe měl jeden úkol,“ obrátil se muž s maskou na Alaina. Odmlčel se, aby svůj okamžitý nápad ještě jednou prozkoumal. Usoudil, že je proveditelný, a promluvil znovu: „Zajdi na recepci hotelu a požádej o pronájem některého ze salónků na dnešní večer. Objednej večeři pro dva. Skvělou večeři pro dva. Požaduj naprostou diskrétnost. Žádné otázky, žádná obsluha. Obsloužíme se sami. Tady, pět tisíc franků by mělo stačit. Začneme v sedm. A recepční ať okamžitě pošle vzkaz komtese de Chagny.“
Ať byl Erikův požadavek sebevýstřednější, šustění bankovek zahubilo jakékoli námitky hned v zárodku. V sedm hodin tak mohl bočním vchodem zřízeným pro podobné účely vejít vysoký elegantní muž v dlouhém plášti a zamířit do modrého salónku, pýchy hotelu de Marigny. V sedm patnáct zase přízemím zašustily bohaté atlasové sukně, zavanul jemný parfém a o chvilku později zapadly dveře téže místnosti za Marií Louisou de Chagny. Ze všech sil se snažila nedat na sobě znát rozechvělost a nervozitu, které na ni padly po přečtení té nenadálé pozvánky. Podle toho jak byla oblečená a upravená se dalo soudit, že jí na tomto setkání hodně záleží.
Erik stál v nejtmavším rohu místnosti. Zahnal ho tam zvyk a také jistý zmatek, jenž pociťoval. Nemusel dlouho vzpomínat na to, kdy takto s ženou večeřel naposledy. Protože dnes to bude poprvé ... Skoro až dětinsky toužil okusit trochu z toho, čemu normální lidé říkali příjemně strávený večer. Přitom se už zároveň v duchu připravoval na to, že se všechno musí pokazit. Dosud nikdy mi osud nic nedopřál. Proč by mi teď měl dopřát Něco??
Ponořil se do svých protichůdných úvah natolik, že ani neodpověděl Marii Louise na pozdrav. „Kdybyste si snad své pozvání rozmyslel, pochopím to,“ řekla komtesa tiše směrem k masce vystupující z šera temně modrých tapet se zlatým vzorem.
Erik se pohnul.„Zůstaňte.“
Marie Louisa se na něj usmála a přijala židli, kterou jí nabídl.
„Víte, buď se budete celý večer snažit přijít na to, proč jste mě sem vlastně pozval, a já na to, proč jsem to přijala, nebo o tom přestaneme přemýšlet a kazit si tak naše poslední setkání.“
Upřeně pozorovala svého hostitele, když se k ní otočil zády, aby nalil víno. Dokonalý oblek, přesné a elegantní pohyby, hrdé držení těla, vše co činí muže přitažlivým. A pak už jen kousek čelisti, nehybná maska a ....
„Musím vám poděkovat. Nikdy jste nechtěla, abych ji sundal,“ ohlédl se přes rameno. „To jste tak málo zvědavá na to monstrum za ní nebo se ho tolik bojíte?“
„Nevím,“ vydechla komtesa a doufala, že si nevšiml jak ji zase vyvedl z míry, „jednoduše mi to nepřijde podstatné. Obvykle si u mužů cením to co je až za maskou jejich obličeje.“
„Možná,“ řekl a podal jí plnou sklenici. „A možná u vás spíš převažuje váš útlocit či zdvořilost nad zvědavostí.“ Tady se Erik odmlčel. „Nepoznal jsem mnoho podobných lidí. Škoda, že Christine neměla vaši zdrženlivost.“ Jindy jemný hlas při posledních slovech ztvrdl a zcela překryl hluboký povzdech ukrytý kdesi vespod.
Margot přejížděla prstem po zlatě vytkávaném vzoru na ubruse.
„Chce vstoupit do kláštera.“
Erik zkameněl. Toporně dosedl na židli, příliš otřesený, aby promluvil. Na komtesu se podíval, až když měl pocit, že se mu nebude třást hlas.
„Nebude tam šťastná. Byla stvořena pro skutečný život. Dokážete jí to rozmluvit?“ Nebylo mu téměř rozumět.
Komtesa přikývla: „Doufám, že ano. Tedy, vlastně ani nevím, jestli bych měla. Teď je vyčerpaná tělesně i duševně, hroutí se pod výčitkami svědomí, přišla o všechny životní jistoty, útěk do bezpečí řádu jí připadá jako jediné řešení. Bude to chtít čas, ale věřím, že zase najde důvod žít. Jakmile ji dostanu z Paříže, snad bude všechno jinak.“
„Odjíždíte?“
„Ano, jak jen to půjde.“
Marii Louisu až dojalo, když viděla, jak Erik zápasí sám se sebou, aby se odhodlal k další otázce.
„Kam?“
Komtesa se usmála. Ne, přece jen jsem se ve svém odhadu nemýlila. Záležitost vás dvou ještě neskončila ...
„Na můj statek v Saint Maligny. Zastavte se někdy ..., Eriku.“
Zvedl k ní oči. Byl zaskočen a nestačil to skrýt. Na prchavý okamžik vypadal bezbranně a jeho pohled pozbyl svůj obvyklý lesk nabroušeného ostří. Vlk v něm se na chvíli stáhnul, stal se psem, který opatrně očichává ruku, jež ho hladí. Vstal a odešel na opačný konec stolu.
„Nechcete už jíst?“
Těmito slovy uhnul z příliš osobního území do neutrálních vod. Marie Louisa přisvědčila a nastal výběr z přichystaných lahůdek. Několik drahých a umně přichystaných pokrmů zamítli po jednom soustu, u některých se nedostali dál než k přivonění. Nakonec se oba shodli na tom, že předkrmy rádi oželí a vystačí si s plněnými koroptvemi na víně. Uvolněná nálada jim vydržela i při jídle. Komtesa bezstarostně odložila příbor a krmila se rukama. Hovor kroužil od hudby k malířství, pak zase k literatuře, historii či astrologii, a její hostitel ji nepřestával udivovat rozsahem svých znalostí. Jak zjistila, neuměl či spíše nechtěl mluvit jen o politice, náboženství ... a o sobě.
Když dojedla svou porci, labužnicky si olízla prsty. „Vy jste vůbec nic nesnědl,“ podotkla k Erikovi vyčítavě.
„Opravdu? To bude tím, že mám k jídlu trochu zvláštní vztah,“ odpověděl, „dost těžce jsem se naučil nedělat z něj jednu ze základních podmínek života.“
Margot vytáhla překvapeně obočí: „Jak, proboha?“
Z očí za maskou zůstaly jen štěrbiny, ale i těmi probleskovala nenávist při vzpomínkách na nikdy nezapomenuté příkoří: „Třeba tak, že se ocitnete zavřená v kleci, kde se ani nepostavíte a kde jenom doufáte, že zaprší, abyste se mohla napít. Kde nikdo nepovažuje za nutné vám dávat jíst třeba celý týden. Ach, ovšem, a abych nezapomněl: kde vás ovšem nezapomenou každý den zbít! Máte dvě možnosti: umřít nebo sama sebe přesvědčit, že nepotřebujete ani jíst, ani pít.“ Zdánlivě ledabyle pokrčil rameny: „Zvolil jsem to druhé.“
Bože, jak mu bylo trapně! Najednou si znovu připadal, že není nic víc než to smradlavé zbídačené nic na slámě pokryté výkaly. Trvalo dlouho, než se na Margot podíval. Oproti všem jeho očekáváním neměla v očích ani pohrdání, ani hnus, ale jen pochopení jeho studu a upřímný soucit.
„Och,“ vydechla jen, „ale přece jste byl ... musel jste někdy v životě být i ... šťastný, ne?“
Erik se na ni zadíval. Při své inteligenci ho občas překvapovala svou naivitou.
„Záleží na tom, co považujete za štěstí. Myslíval jsem, že mé štěstí je v hudbě, ale teprve teď jsem pochopil, že jsem ho skutečně poznal jen jednou – ten večer, kdy jsem k sobě poprvé přivedl Christine,“ založil ruce na prsou a díval se ven do tmy. S odrazy lamp ve skle se mu promítala celá ta scéna znova. Ostatně, od té doby si ji v duchu znovu prožil už tisíckrát. „Trvalo mi roky než jsem sám sebe přesvědčil, že se jí mám ukázat. Trvalo mi měsíce, než jsem se na ten den připravil! Byl jsem šílený nedočkavostí, když jsem sháněl všechny ty maličkosti, které jsem tam dolů pro ni snesl. Promýšlel jsem donekonečna každou drobnost, každý steh na oblečení, každou růži. Představoval jsem si, co řekne a co jí odpovím. Kdyby zatoužila koupat se v perlách, dostala by je!“ Erik úplně zapomněl, že nemluví jen k sobě. „A pak ten pocit, když mi podala ruku a nechala se vést, bez váhání, tak jako má žena následovat svého muže! Mohl jsem se jí dotýkat, držet ji, byla jen moje! Cítil jsem její tep, vůni jejích vlasů ... Tu noc jsem složil nejdokonalejší duet své opery, byl jsem opilý ... štěstím.“
S posledním slovem si Erik připomněl, že není v místnosti sám. Odvrátil se od okna i od minulosti.
„Jenže pak musela andělovi sejmout masku ...“
Marii Louise se sevřelo hrdlo. V oné krátké větě byly pohřbeny všechny ty dlouho hýčkané naděje, Christinina zrada i fantomova hořká deziluze. Příběh jednoho příliš krátkého štěstí ...
Autor phaint, 15.03.2009
Přečteno 227x
Tipy 4
Poslední tipující: nad, Xsa_ra, jammes
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter