Ange gardien ( 2. )

Ange gardien ( 2. )

Anotace: Další kousek :) mimochodem...tohle dílko má něco jako hymnu...písničku která k tomu prostě patří...Mandy Moore - Only hope ;)

Sbírka: Ange gardien

Zvedl jsem se až někdy k večeru. Slunce pomalu zapadalo a řeka byla díky tomu sytě oranžová, což mě donutilo dojít těch několik kroků těsně ke břehu. Zhluboka jsem vdechl svěží vzduch a překvapilo mě, že cítím šeřík. Nikdy jsem neměl květiny moc rád, ale tahle slabá vůně, kterou ke mně vítr přinášel jen po troškách a v krátkých intervalech, mě nadchla. Pevně jsem v dlani sevřel několik popsaných papírů a najednou mi bylo do pláče. Už to bylo dávno, co jsem naposledy dal najevo tenhle druh pocitu a teď mě zastihl zcela nepřipraveného. Štípání v nose jsem se snažil zahnat zběsilým zatřepáním hlavy a několika hlubokými nádechy. Ještě chvíli jsem tam stál, než se mi konečně udělalo líp a já se vydal domů.
Tři týdny do konce školy mi připadaly nekonečné. Většinou jsem ve školní budově pobyl jen ráno a pak jednoduše utekl pryč a toulal se městem. Nechtěl jsem si to moc připouštět, ale bylo to hlavně kvůli ní. Dokázal jsem se hodiny proplétat mezi lidmi, vysedávat v parku a čekat, kde se konečně objeví. Přeci jsem si jí nevymyslel!
Po večerech jsem dával dohromady novou skladbu. Klavír i housle jsem měl už dokonale sleděné, ale pořád mi v tom celém něco unikalo…věděl jsem, že za to všechno může nedodělaný konec. Potřeboval jsem jí najít už jen kvůli tomu, abych to dokončil! Jenže ona nebyla k nalezení!
Byl jsem rád, že poslední školní den, nás už moc dlouho nedusili. Postarší učitelka vypadala, že se nás velice ráda na dva měsíce zbaví, tudíž nám rozdala vysvědčení a propustila dřív, než skončily ostatní třídy. Neměl jsem na nic náladu, ale i tak jsem se nechal přemluvit na pivo. Nepil jsem už hodně dlouho a najednou jsem si potřeboval připadat, jako normální kluk. Ne jako psychopat, který se stal závislý na holce, kterou viděl jedinkrát v životě!
Vybrali jsme si hospodu nedaleko školy a vyskládali se ven pod široké slunečníky. Do debat jsem se moc nezapojoval. Tu a tam jsem utrousil něco k tématu, ale spíš jsem poslouchal. Nebylo to tím, že bych byl nespolečenský, nebo málomluvný. Spíš se mi toho dne mluvit vůbec nechtělo.
Tiše jsem poslouchal plány kamarádů na prázdniny a jejich nadšení z toho, kolik bude všude holek…
„Hele Mariáne, co ty vůbec budeš o prázdninách dělat?“
Většina očí se na mě upřeně zadívala.
„Co já vim,“ broukl jsem s pokrčením ramen a z krabičky na stole vylovil jednu cigaretu.
„Tak pojeď s náma vole. Minulej rok jsi s náma na vodu nechtěl a pak tě to mrzelo…“
Dřív než jsem si rozmyslel odpověď, potáhl jsem z cigarety a požitkářsky vyfoukl štiplavý kouř.
„A kdy jedete?“
„Za tejden. Co s tebou poslední dobou je? Se chováš jako kdyby si byl zamilovanej,“ rozřehtal se Martin pobaveně a ostatní se k němu přidali. Neměl jsem potřebu něco jim vysvětlovat, tudíž jsem jen neutrální trhl hlavou a znovu vložil cigaretu mezi rty.
Popravdě se mi nechtělo vůbec nikam, ale najednou jsem měl pocit, že pokud zůstanu trčet tady, hrábne mi docela!
„Tak jo…jestli se k vám někam vmáčknu,“ utrousil jsem apaticky a Martin mě pobaveně praštil do ramene.
„Si piš, že jo. Vem si spacák, prachy a kondomy. Nic jinýho nepotřebuješ,“ zasmál se Radim z pravé strany a kupodivu mi vyloudil slabý úsměv na rtech.
Zvedl jsem se teprve kolem pátý hodiny. Většina detailů okolo tý šílenosti, ke který jsem se dobrovolně upsal, byla dohodnutá a já měl značně upito, tudíž jsem se chtěl dostat domů, dokud jsem se mohl udržet na nohou.
Potácivě jsem se plácal mezi uličkami a kočičí hlavy pod nohama mi připadaly neuvěřitelně kluzký.
Trochu se mi točila hlava, ale nebylo to tak zlý, abych si nevšiml pomalu jdoucí postavy přede mnou.
Srdce se mi prudce rozbušilo a já mimoděk přidal do kroku.
Nemusel jsem ani moc dlouho hádat jestli je to opravdu ona. Stejně jako minule měla bílou sukni, vlasy zapletené do copu a barevnou tašku přes rameno.
Najednou mi přišlo neuvěřitelně správné se jí připomenout. Ještě víc jsem zrychlil a nemotorně jí popadl za ruku. Zastavil jsem se a trhnutím jí k sobě obrátil. Hlava i nohy se mi zamotaly tudíž jsem jí nešetrně přitiskl ke zdi nejbližšího baráku a pěstmi se o něj opřel, tak, abych jí měl mezi rukama.
Hlava se mi motala snad ještě víc než předtím a nebýt tý zdi o kterou jsem se opíral, nejspíš bych se odporoučel k zemi.
Byla strašně maličká. Jako malá porcelánová panenka, která je vystrašená k smrti.
„Omlouvám se…že…že jsem tak opilej…já tě chtěl najít a jsem opilej…“ soukal jsem ze sebe a myšlenky se mi samovolně pletly jedna přes druhou. Silou vůle jsem se nažil zklidnit, snažil jsem se potlačit to, aby ze mě mluvil alkohol, ale vůle byla jaksi mimo a naprosto mě neposlouchala.
„Já tě hledal víš? Od tý…od tý doby co jsem tě viděl v parku…já tě hledal…“
Připadal jsem si jako hroznej magor. Vystrašeně se mi klepala mezi rukama a oči měla vytřeštěný hrůzou, jako bych na ní snad mířil pistolí nebo jí ohrožoval nožem. Zoufale jsem odlepil jednu ruku od zdi a se vší jemností, na kterou jsem se v tu chvíli zmohl, jsem jí položil dlaň na tvář.
„Neboj se mě…prosííím,“ hlesl jsem zoufale.
„Nech mě být Mariáne!“ vyhrkla zděšeně a rychle se mi prosmýkla mezi rukama. Nehybně jsem zíral do míst, kde jsem ještě před okamžikem svíral její tvář a tiché pleskání jejích nohou mě naplňovalo děsivým zoufalstvím.

* * * * * * * * *

Prudce jsem se posadila a vyděšeně zabořila tvář do peřiny. Všude byla ještě tma, ale už brzy mělo svítat. Zřetelně jsem slyšela popeláře pod pootevřeným oknem a ptáky, kteří si začínaly hlasitě prozpěvovat. Udýchaně jsem zašátrala rukou po nočním stolku, abych mohla rozsvítit lampičku a napít se z lahve, která stála u nohou postele.
Teprve žluté světlo mi vrátilo něco ze ztraceného klidu. Sytě zelené oči v mojí hlavě konečně ustoupily do ústraní a já si oddechla.
Hltavě jsem se napila a položila hlavu na pokrčená kolena. Nedokázala jsem si ho vymazat z hlavy. Je pravda, že jsem o něm poslední dobou přemýšlela často a snažila se mu vyhýbat ještě víc než dřív. Téměř každý den jsem ho viděla, jak prochází městem a téměř každý den jsem se před ním schovávala kde se dalo. Nevím proč mě vůči jeho osobě zachvátil takový strach.
Asi před týdnem jsem viděla jak sedí v parku. Nedokázala jsem se jen tak otočit a utéct. Schovala jsem se za strom a jen ho pozorovala. Nikdy jsem u něj neviděla takový výraz, který nosil posledních pár dnů. Vypadal smutně…zoufale a frustrovaně. Možná bych ho i litovala, nebýt té příhody, kvůli které jsem teď měla jednu noční můru za druhou. Neustále se mi před očima objevovala jeho tvář a alkoholem zastřené oči. Zřetelně jsem cítila tu hrůzu, když mě přitiskl v té tmavé uličce ke zdi, táhly z něj cigarety a zvětralé pivo a jak zvláštně se na mě díval. Skoro až…uchváceně!
Do očí se mi nahrnuly slzy. Co po mě kruci chce? Copak nestačí to co mě potkalo? Musí se do toho přimíchat ještě on?!
„Neboj se mě prosím!“
Zoufale jsem si zakryla rukama uši, jako by to snad mělo nějak pomoct. Uklidnila jsem se teprve po další hodině, ale i pak jsem usnula jen s velkými obtížemi.
Vstala jsem až k obědu. Rychle jsem si opláchla obličej a pod oči nanesla trochu zklidňujícího gelu, aby zmizely tmavé kruhy pod očima, které by mohly mamku rozrušit. Nechtěla jsem, aby se trápila víc, než bylo nezbytně nutné.
K prostřenému stolu jsem usedla s lehkým úsměvem, který mi opětoval jenom bráška. Musela jsem se zasmát. Místo očí měl malé unavené štěrbinky a na tváři mu rostlo několikadenní strniště, tudíž působil jako by už pár let pravidelně pil, nebo fetoval.
„Máš zase novou hru?“ zeptala jsem se smíchem.
„Ne…koukal jsem na seriál…“
„Zase Star gate?“ zasmála jsem se a uhnula rukama ze stolu, aby mi mamka mohla nalít polévku.
„No jo…ale to je úplně jiná řada, Star gate: Atlantis, je tam dokonce jeden Čech…fakt hustý.“
Zmohla jsem se jen na nevěřícné zakroucení hlavou. Bráška byl dobrej pošuk a jedinej se ke mně dokázal chovat normálně. Jako by se nic nestalo a já byla naprosto v pořádku…
„Měl bys ten počítač trochu omezit,“ zamračila se mamka a s nelibostí si Ondru přeměřila.
„Jsi vysokoškolák, měl bys mít trochu rozum. V dnešní době se všude povídá o elektrosmogu a jak škodí zdraví…“
Ondra se pobaveně rozesmál a rukou si prohrábl rozcuchané černé vlasy.
„Tak abys neřekla, dneska půjdu ven. Chceme jít s pár lidma oslavit konec roku a Adelajda by mohla jít se mnou ne?“
Vyděšeně jsem zachroptěla, když mi kapání z polévky uvízlo úlekem v krku.
„Cože?“
„Proč ne? Je konec roku, krásný počasí…neboj, bude to fajn. Zajdeme do kina, na pizzu dáme pivo…pohoda,“ mrkl na mě s úsměvem.
Ruce se mi mírně roztřásly. Bráška nejspíš vytušil, že teď na tom nejsem psychicky moc dobře, ale nevěděla jsem, jestli mi tímhle návrhem nepocuchal nervy ještě víc. Teprve u špaget, který nám mamka udělala jako druhý chod, jsem se uklidnila. Ondrovi kamarády jsem sice moc neznala, ale byli to dospělí lidé a navíc…kdyby se něco zvrtlo, Ondra by se mě určitě zastal. Pokradmu jsem po něm koukla a musela se usmát. Připomínal mi Rosse ze seriálu Přátelé. Jak vzhledem, tak i povahou, ale s tím rozdílem, že to nebyl zapálený historik, ale počítačový maniak.
„A v kolik půjdeme?“ optala jsem se opatrně a bráchovi potutelně zajiskřilo v očích. Vypadal potěšeně, že půjdu.
„Kolem pátý. Staví se tu pro nás Michal a pak obejdeme pár známých, takže to bude i s procházkou.“
„Opravdu chceš jít?“ zeptala se trochu ztrápeně mamka a mě dalo strašnou práci, vyhnout se jejímu pohledu.
„Chci mami.“
„Pamatuj, že se nesmíš přepínat. Pokud by to na tebe bylo moc, klidně zavolej a já pro tebe dojedu.“
„Jasně mami, ale budu určitě v pořádku,“ usmála jsem se chlácholivě a jemně sevřela její zápěstí. Oplatila mi smutný úsměv a zvedla se, aby uklidila nádobí.
Na zbytek dne jsem se zavřela v pokoji. Otevřela jsem dokořán okno, pustila svůj oblíbený mix písniček a v leže na posteli se pustila do čtení další knížky z knihovny. Teprve ve čtyři jsem se rozlámaně protáhla a líně se přemístila do koupelny. Trochu zamyšleně jsem si rozpustila cop a roztřepala vlasy po ramenou. Dnes jsem chtěla vypadat jinak. Nevím co mě k tomu vedlo, ale pečlivě jsem si vlasy rozčesala, přední prameny přichytila po stranách sponkami a na řasy nanesla trochu řasenky. Nikdy jsem nebyla zvyklá se líčit, tudíž i mámina řasenka pro mě byla novinkou. Ze skříně jsem vyndala bílo zelenou batikovanou sukni která mi sahala ke kolenům, bílé tílko a slabý bílý svetr. Ještě jsem si urovnala koženou šňůrku s malým stříbrným křížkem na krku a trochu rozpačitě zaklepala na dveře Ondrova pokoje.
Neozval se, tudíž jsem bez vyzvání vešla dovnitř. Opět seděl u počítače a prstem zběsile klikal na myš. Pobaveně jsem mu nakoukla přes rameno.
Polekaně nadskočil a jakýsi terorista ho díky tomu vyřadil ze hry.
„Sakra jsem se lek!“ vydechl a roztržitě zamžoural na hodinky. S nadávkou se vymrštil ze židle a odběhl kamsi do koupelny.
S tichým smíchem jsem si sedla na jeho postel a nevěřícně si měřila nepořádek a chaos, který panoval v té jeho kobce. Všude se válelo oblečení, cédéčka, obaly od dvd a několik papírků od sušenek.
Celým bytem se ozvalo táhlé bzučení, jak někdo nalehl na domovní zvonek.
„Adél? Dojdeš mu otevřít? Musim si dát sprchu!“ zakřičel Ondrův hlas zoufale.
S nevolí jsem se zvedla a otevřela dveře do bytu. Michala už jsem neviděla dlouho. Byl to hubený, ale sympatický kluk s mandlovýma očima a intelektuálskýma brejličkama. Vypadal potěšeně, že jsem mu otevřela zrovna já. Zářivě se na mě usmál a rukou naznačil pohyb od shora dolu.
„Sluší ti to.“
Cítila jsem, jak se mi do tváře dostává protivné horko, tudíž jsem odstoupila od dveří, aby mohl vejít.
„Ondra je ještě ve sprše…“
„To je kus vola, hlavně, že vyšiloval, ať tu jsem přesně v pět,“ zasmál se pobaveně.
„Chceš něco k pití?“ hlesla jsem nejistě.
„Jo…stačí voda, díky.“ Vděčná, že mám alespoň na minutu co dělat, jsem mu natočila z barelu vodu a pak si sedla k němu ke stolu. Neměla jsem tušení co říct, ale Michal očividně mindráky netrpěl. Během minuty mě vtáhl do hovoru tak bezprostředně, že jsem se tomu sama divila. Teprve po půl hodině vyběhl brácha z koupelny. Okolo beder měl jen ručník, ale byl hladce oholený a vlasy měl pečlivě nagelovaný.
„No kámo…ještě chvilku tu takhle brouzdej a asi se neudržim,“ vyprskl smíchy Michal a já se k němu přidala.
Teprve po další čtvrt hodině jsme konečně vyrazili. Musela jsem uznat, že to bráchovi sekne a měla jsem podezření, že s námi půjde nějaká slečna, pro kterou bylo tohle všechno určený.
V baráku u náměstí jsme nabrali další tři lidi. Dvě holky, Irmu a Ivu a jejich kamaráda Milana, který v půli cesty odběhl ještě pro nějaký kamarády se kterýma nás dožene.
Kupodivu jsem se mezi všemi těmi cizími lidmi cítila dobře. Holky si se mnou povídaly a Ondra s Michalem měli jakousi absurdní potřebu mě chránit. Šli vedle mě, jako moje malá soukromá ochranka a zůstali tak i v letním kině, kam jsme šli na reprízu starého snímku Snídaně u Tiffanyho. Dřív než jsem se pohodlně uvelebila, odvázal si Michal mikinu, kterou měl okolo pasu a s milým úsměvem mi ji přehodil přes ramena.
Už už se mi draly z pusy protesty, když mi jemně položil ukazováček na rty, zakroutil odmítavě hlavou a beze slova se opřel o dřevěné opěradlo.
Srdce se mi prudce rozbušilo z toho náhlého a jemného gesta. Poslušně jsem se zachumlala do jeho mikiny a teprve se začátkem filmu, jsem přestala vše okolo sebe vnímat…
Autor Džín, 15.03.2009
Přečteno 1263x
Tipy 81
Poslední tipující: Dráteček, Werushe, kuklicka, Boscai, Rezkaaa, E.deN, Anne Leyyd, Camper, I.f.f., PaGy
ikonkaKomentáře (17)
ikonkaKomentujících (14)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

No podle toho jakse to vyvíjí mám silné tušení, že asi spadnu do klubu tvých obdivovatelů:-) A s originalitou se netrap. Všechny příběhy už byli jednou napsané, jde o to jak je vyprávíš, co přídaš a hlavně co tam dáš za sebe.

27.06.2012 11:49:51 | Kejbi

Vážně super pokračování! Těším se na další. Písnička skvělá a doufám, že Dlouhá cesta se ti líbila ;)

28.01.2011 23:43:00 | Anne Leyyd

Jůůůva.. Michal se mi líbí.. Ale setjně skončí s Mariánem.. Páč ti dva tu jsou hlavní xD.. Teda já si to mylsím -.-'

01.03.2010 21:42:00 | Muhi...nQa

a kde je pokračování? =(

21.04.2009 07:19:00 | dallilah

Jednoduše...krásný:) Díky tobě jsem objevila další moc pěknou písničku...:)Díky.

01.04.2009 13:12:00 | Leňula

Ta písnička je z toho filmu, možná proto ho to tak připomíná. Ale myslim, že fakt nikoho nevykrádáš, protože podobnost je tam minimální =)...

16.03.2009 21:07:00 | deep inside

Dlouhou cestu jsem neviděla...což je depresivní, protože zase někoho nevědomky vykrádám, čemuž se většinou snažim vyhnout :( ach jo...snaha o originalitu je boj, ale jsem ráda, že se vám to i tak líbí :) takže si jdu asi někde Dlouhou cestu sehnat, abych byla v obraze, čemu se vyhnout xD

16.03.2009 20:28:00 | Džín

Hmmm, že by trocha inspirace v Dlouhý cestě? =) Ale je to super a sem fakt ráda za to pokráčko v tak krátkym čase. Sice nejsem nějak velkej příznivec romancí nebo něčeho podobnýho(až na vyjímky), jenže z tvojí tvorby se mi líbí snad všechno. =)

16.03.2009 19:35:00 | deep inside

Tak pokud je Ondrův pokoj kobka, pak nevím, jak nejlépe vystihnout to, co má v pokoji můj brácha :-D
Je to moc pěkně a mile napsané. Navíc mi to připomíná příběh od Nicholase sparkse, který byl zfilmován pod názvem Dlouhá cesta, a jelikož mám tento film opravdu ráda, mám ráda i tvoji povídku.
Jinak se mi taky moc líbí jména hrdinů a celé je to prostě moc hezké. Pokračuj...

16.03.2009 19:30:00 | Veronikass

Hele holka vážně mě štveš mám před maturou a v deníku mám mít zaznamenáno 30knížek a já čtu furt jenom romány nějaké džín.Jestli budu u maturity jako ta slípka z Rebelů co četla jenom Olivera Twista tak to celé svedu na Tebe.Jinak je to opravdu perfektní a píšeš jako bůh beru si ztebe příklad.Těším se na pokračování a přeju aby ti ta maturita dopadla.

16.03.2009 19:17:00 | mexx

Taky myslim, že seš borec a že Tě baštim. Teda aspoň to, jak píšeš.
To se mi líbí moc :) Má to spád.
Tak a víc už Ti ego hladit nebudu :-D

16.03.2009 16:25:00 | Kes

umpf :D jako draku, je to dost dobrý, což ty samozřejmě víš. Sakra, když já nemůžu bejt objektivní, když si měla potřebu vyecat mi, jakže to skončí. Kurnik! :D :D Tohle neni fér.
Každopádně, je to moc hezký a kupodivu musim souhlasit, že je to absolutně odlišný od Sweetky, což tvojí nehynoucí tvorbě zase dodalo něco navíc. Tákže bych to uzavřela mým známým kecem, že jseš borec, a že tě baštim. :D

16.03.2009 12:30:00 | Egretta

Děkuju moc, jsem ráda, že se to líbí :) a neboj, pět let Vás čekat nenechám xD měla jsem teď jednu volnou hodinu, takže na další části se už pracuje ;)

16.03.2009 12:11:00 | Džín

Na pokračování si počkám třeba pět let když bude třeba, protože je to fakt jeden z nejlepších románů, co jsem tu četla. a to myslím smrtelně vážně! je to takový tajemný a hlavně originální..

15.03.2009 23:23:00 | Tea F.

Tezia: já se moc omlouvám, ale fakt tě nevykrádám schválně :D:D:D

Tempaire: děkuju moc :) Taky jsem si říkala, že to bude trvat dýl, ale zatim se to píše samo a je čas...zatím :)

15.03.2009 22:21:00 | Džín

Já jásám...přiznávám, tak brzo jsem pokráčko nečekala, vytáhla ses...ne je to fakt suprový, takový úplně jiný něž Sweet girl, má to jakési kouzlo... a apeluju na pokračování..XD

15.03.2009 22:13:00 | Tempaire

Džín... to je moje písnička!!! xD nedááám!:P

15.03.2009 22:11:00 | Tezia Raven

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter