Srdce probodlé růží - Kapitola IV.

Srdce probodlé růží - Kapitola IV.

Anotace: Poté, co Doorel pravda přivedla až na psychologii se jí na jedné večerní procházce zhroutí svět, když jí Kurama oznámí, že musí zapomenout. Zapomenou, že ho kdy potkala, jelikož jeho existence společně s ostatními má být správně jen skrytá.

(Upozorňuji, že zde zveřejňuji jen pracovní verzy, plné a upravené se dočkáte za rok v knižních výlohách! Více na zahon-ruzi.blog.cz)
KAPITOLA 4. - ZAPOMENU, NEZAPOMENU; ZAPOMENU, NEZAPOMENU
________________________________________________________

Doorel se opět prudce vzbudila, když se rozhlédla, byla ve svém přiděleném pokoji na psychologii. Seděla na posteli, ale tentokrát už nepřemýšlela, zda-li Kurama byl skutečný. Stále v prstech cítila jeho nádherné vlasy, jeho krásné zelené oči viděla před sebou, však toto je poslední den, kdy na něj může vzpomínat…pak zapomene. V tom se otevřely dveře pokoje a mezi nimi stála sestřička a ptala se jestli nechce něco k jídlu či k pití. Doorel kývla a sotva odešla sestřička, u dveří stál doktor.
"Co se stalo…" ptala se ho Doorel, protože si ani nevzpomínala, že se vracela na ošetřovnu.
"Co tím myslíš? Přišla si těsně před devátou hodinou, ale celá zmoklá a v očích si neměla žádný život. Bezduše jsi se zavřela v pokoji a vidím tě až dnes ráno."
"Aha…já si nevzpomínám…"zahuhňala si pro sebe Doorel.
"Najez se a pak budem pokračovat v léčbě, ano? Matka si pro tebe dojde odpoledne." dopověděl psycholog a zavřel jí dveře.
Doorel spadla zpět do polštářů, chvíli hleděla do stropu a pak pohlédla na malý stoleček vedle postele, na kterém byla položená růže a ozdobná krabička. Lehce sáhla na růži a jako by ji hladila, říká:
"Proč musím zapomenout…Já nechci a navíc… proč bych měla zapomenout. Myslela jsem, že jste hodní, ke všem hodní! Netušila jsem, že nechcete, aby vás nikdo neznal, ale nejste takoví jako v příběhu… oni byli jiní! Změnili jste se? Nebo to je hřích vás znát? Je to nebezpečné nebo už netuším…Vím ale jistě, že se jen tak nevzdám mých vzpomínek. Kuramo, nemysli, že se mých vzpomínek vzdám tak snadno…" leskly se jí oči v slzách, když tu se ve dveřích opět objevila sestřička s svačinou.
Doorel se posadila a stihla si slzy setřít, než si toho sestřička stačila všimnout. Když dojedla, převlékla se a i s růží a vlasem v krabičce vyšla ke dveřím doktora. Ten už ji očekával, seděl za stolem s připraveným papírem na poznámky. Doorel se posadila na pohovkou a psycholog hned začal s otázkami: jak se dnes cítí, jestli 'opět' viděla Kuramu a podobně. Když se jí ale na otázku o Kuramovi zeptal, Doorel zaváhala, jestli má říct pravdu, nebo lhát, aby na psychologii nezůstala déle. Vzpomínala si, jak ji doktor tvrdil, že je tu od toho, aby naslouchal a pomohl. Tudíš opět řekla pravdu a jak vše skončilo prozradila tišeji, jako by se styděla. Doktor z jejího pohledu cítil jakousi záhadnou pravdu, jako by vše, co říkala, byla pravda. U většiny pacientů totiž z pohledu poznal lež, ale Doorel byla jiný. Doktor se tedy zachoval, jakoby ho moc příběh nepřekvapil a pokračoval v dalších otázkách.
Odpoledne už bude za půl hodiny, teprve teď se doktor vrátil k tématu, co se dělo, když byla Doorel venku. Doorel dříve vynechala, že pouhým dotekem ji Kurama uzdravil růži, co ji daroval předtím. Teď to doktorovy dopověděla a ukázala onu růži, kterou Kurama měl uzdravit. Doktor se na ní zadíval přes své brýle a pověděl:
"Zajímavé…je to tatáž růže. Minule jsem si na ní povšiml jednoho lehce deformovaného trnu, na této je přesně tentýž…" nemohl, jak vyvrátit tento jednoduchý fakt.
"Už brzo stejně budu obyčejná holka, jako předtím…" dodala smutně Doorel.
"Co prosím?" nechápal psycholog.
"Víte, o čem jsem si tu noc s Kuramou povídala? On chce, abych zapomněla na to, že jsou praví pomocí lektvaru…"
"Nevím, co říct… musíš si uvědomit, že jsou jen imaginární, jen v tvé hlavě."
"Už mám po krk toho, že mi nikdo nevěří!!!!!!!!!!!!" rozzuřila se nečekaně Doorel, "Víte co?! Sám uvidíte, že zítra si nebudu ani pamatovat, že jsem vás kdy viděla!"
"Dobrá, dobrá, jen klid, ano? Půjdeme raději dál…" snažil se to zamluvit doktor, "Ty jsi se tedy opět s Kuramou potkala na tomtéž místě, kde tě tedy zachránil?" pokračoval v otázkách a Doorel se pomalu zas uklidňovala.
Nastala dvanáctá hodina odpoledne a už se ozýval zvonek. Máma Doorel právě dorazila, Doorel se však tolik na svou matku netěšila tolik, jako na to, že bude konečně doma. Když zjistila, že její máma volala pohotovost, ztratila k ní mnoho důvěry. Už si nebyly tak blízké, i když máma stála o to, aby byly. Doorel přistupovala k mámě váhavě a mnohdy ji odpovídala odsekle a bez výrazu. Už jí nevěřila… Než se obě vydaly domů, matka ještě cosi vyřizovala s psychologem a Doorel si došla do přiděleného pokoje pro růži a ozdobnou krabičku. Když se vracela, máma už na ní čekala u vchodu. Když si povšimla, že Doorel má u sebe stále tu růži a krabičku, na vteřinu se zarazila a zeptala se, jestli snad ještě pořád věří v tu hloupost. Doorel zavrtěla hlavou a odpověděla, že to chce mít jen jako památku, ale jinak už nevěří v takovou 'hloupost'. Máma si oddechla a s úsměvem vyšla ven následovaná Doorel. Doorel však lhala, aby neměla máma zbytečné starosti. Samozřejmě nejen věřila, ale už věděla, že všichni ze seriálu opravdu existují společně se všemi jejich nadpřirozenými schopnostmi.
Bylo sedm večer, Doorel se vracela touha vidět Kuramu, ale i všechny další. Byla už dávno doma a seděla připojená u PC v ICQ. Byla tam i Reeta. Doorel vycítila, že je čas si s ní něco vyřídit. Nejdříve ji slušně pozdravila, Reeta ji však vulgárně vyháněla, Doorel to však nezastavilo a psala:
"Chci jen říct, že jsem za pravdu seděla už i u psychologa. Zahrála jsem, že mi už nic není a tak jsem tu a jdu ti něco říct i když protestuješ!"
"ZMIZ!!!!!!" odepisovala však dál Reeta, ale to ji nezastavilo a pokračovala stále dál:
"Kurama je skutečný, zachránil mě kolem osmé večer. Minulou noc v osm jsem ho u toho stromu viděla opět. Řekl, že musím na něj zapomenout. Nechtěla jsem, ale to už byl on pryč! Dnes ho uvidím opět a řekl, že přinese lektvar, po kterém zapomenu na celou událost… Zítra už budu normální…"
"PHEF! Tak to ať už ti ten lektvar podá, ať je od tebe konečně klid!!!" jevila nezájem Reeta.
"Fajn, jak chceš, nejsi taková, jaká ses zdála být! Jsi FALEŠNÁ!!!!!"
"To ty jsi spíš potrhlá!!!!!" odepsala Reeta a pak se už neozvala.
Doma však Reeta stále přemýšlela o celém tom příběhu, jak ji Doorel vyprávěla. Nechtěla věřit, že je to pravda, když ale tak přemýšlela, něco ji vnuklo nápad. Mohla by Doorel dnes večer sledovat. Dokázala si domyslet údaje, opět se sejdou v osm a opět na tomtéž místě. Už je půl deváté, Reeta se rychle obléká, aby dorazila dříve a stačila se někde skrýt.
Doorel mámě řekla, že se jde ven projít. Máma nerada souhlasila, přeci jen už byla dost velká tma, ale co zmohla. Doorel si stála za svým, tak ji tedy pustila. Ještě než odešla, pohlédla na matku se slovy:
"Neboj mami, dnes na vše zapomenu úplně a zítra mě budeš znát jak dřívější Doorel." pousmála se a s růží u tváře odešla.
Matka jen vylekaně stála a hleděla na zavřené dveře. Okamžitě vytušila, že není stále v pořádku, jak sama tvrdila. Nemohla ji však teď sledovat, každou chvílí ji má totiž zavolat někdo z práce a nemůže se hnout tudíž z domova. Měla nápad, přisedla k PC a připojila se na Doorelino ICQ. Reeta byla stále ještě připojená, máma věděla, že jsou rozhádané, ale jediná Reeta bydlela nejblíže. Požádala ji, jestli by nemohla Doorel sledovat. Reeta nadšeně odepsala, že chtěla stejně ven. Máma jí řekla, že ví o Dooreliném podivném chování, tak ať si dává Reeta pozor na všechny reakce. Reeta Dooreliné matce nepověděla, že se vydala také za Doorel, ale když ji už i ta její matka posílala, cítila se lépe. Alespoň bude moci říct někomu, kam Doorel opravdu chodí a bude mít podporu. Reeta vesele a nedočkavě vyběhla z domu a pospíchala na místo tajného srazu.
Doběhla včas a rychle se ukryla v křoví naproti lavičce. Doorel dorazila chvilku po ní. Neobávala se, že by ji tu někdo našel, přeci jen to byla stará, děsivá a zapomenutá ulička. Neměla ani tušení, že se opodál skrývá její dřívější kamarádka.
Kurama tu už byl také, vyhlížel opět ze střechy. Byla tu i Botan, která slíbila, že pomůže. Oba Reetu viděly, když se ukrývala a museli ji nějak od Doorel oddělit. Botan se oblékla z růžového kimona do obyčejného oblečení, přehodila přes sebe bundu a aby ji Reeta nepoznala, nasadila si kapucu. Druhou stranou sešplhala potichu po žebříku na zem a vydala se za Doorel. Když ji Doorel zahlédla, byla překvapená, byla tma a tak moc do tváře neviděla, ale z nějakého zvláštního důvodu vycítila, že je to Botan. Bylo to poprvé, co s potkala i s někým jiným, než s Kuramou. Už ji chtěla oslovit jménem, když ji Botan zadržela a zašeptala:
"Pssst! Někdo nás sleduje…!"
"Kdo?" ulekla se Doorel.
"Neznám její jméno…"
"To bude Reeta…" sevřela rozzuřeně pěst Doorel.
"Musíme jí nějak odehnat, nebo musíš jít jinam…"
"Ale proč?" zatvářila se zlověstně Doorel, "Když ona uvidí vás, bude tak vylekaná, že se neprozradí a natolik pod napětím ,že to ani nikomu nepoví, když ví, jak to bylo se mnou…"
Botan nevěděla, co má odpovědět…řekla Doorel, ať ještě vydrží, že se jde poradit a odešla za roh paneláku. Na střeše se ptala Kuramy, jak to zaříděj. Kurama zapřemýšlel a nakonec prohlásil, že má Doorel pravdu, ale aby neviděla Reeta tolik, bude to jen malé představení. Dohodli se, že půjdou teď oba za Doorel a to bez jakýchkoliv převleků, aby se Reeta trochu udivila, a že otevřou portál do Zásvětí, kam s nima půjde i Doorel a Reeta tak ztratí naději se dozvědět víc. Uvidí jen dvě postavy komusi velice podobné a pak světlo tunelu a to bude vše. Botan napjatě souhlasila. Doorel seděla na lavičce, prohlížela si růži a vlas v krabičce a vzpomínala na první setkání s Kuramou. Nechtěla na něj zapomenout. Říkala si v duchu, že i kdyby viděla třeba jen Keiko, prostou dívku bez moci, ale přeci jen další postavu ze seriálu, byla by radostí bez sebe. Stalo se však víc a potkala rovnou Kuramu a teď dokonce i Botan, hyper-aktivní dívku létající na pádle. Přemýšlení ji zastavil už velice známý hlas, hlas Kuramy.
Doorel prudce vstala a nevěděla, co říct. Nečekala, že se on i Botan vydají k ní, i když ví, že je tu někde Reeta. Reeta v tu dobu byla opravdu zaskočená, přimhouřila oči, aby lépe viděla, jestli náhodou nevidí špatně. Nemohla uvěřit, že tam stojí opravdu Kurama a také Botan. Stále se však snažila uklidnit tím, že nemusí být praví. Botan zašeptala Doorel, jak se tato situace vyvine a Doorel radostí bez sebe souhlasila. Botan si ještě naschvál sedla na své létací pádlo, aby udivenou Reetu ohromila ještě víc. Ta se už v křoví chvěla. Bála se, že to jsou vážně oni, jen tak se naučit létal na pádle nejede! Celé jí to nedávalo smysl a popletlo jí to hlavu, i když vystrašená, stále sledovala, co se bude dít dál. Botan však vytáhla malý přístroj ve tvaru hodinek a namířila ho před sebe. Z hodinek vystřelil paprsek a ten se u zdi domu stočil do jakési spirály. První vešel Kurama a po něm naráz, aby se Doorel nebála, šly ona a Botan. Spirála se za nimi hned uzavřela a ulice se opět změnila v tichou a temnou díru. Reeta bez váhání vyběhla směrem k místu kde zmizeli. Nikde nikdo, nikde nic. V panice utekla pryč a ani se neohlédla.
Kurama, Doorel a Botan z tunelu vyšli v lesnatém okolí Zásvětí. Doorel nevěřila vlastním očím, poprvé je v Zásvětí plnym démonů a přízraků.
"Botan…" otočila se na ní Doorel, "Už jsem měla jedno přání…chtěla jsem si na vás pamatovat ještě tento poslední den… Ale úplně poslední přání už mi asi nepovolíte…" sklonila žalostně hlavu, ale tušila, že Botan takto přemluví.
Spíše ten smutný pohled na Botan zahrála, ale na Botan to zapůsobilo. Povolila jí poslední, ale opravdu poslední přání. Když ale Doorel přání vyslovila, bylo jasné, že to bude trochu těžší. Chtěla potkat i Hieiho. Jak ho ale najít???
"Co třeba tou píšťalkou, kterou jsi ho našla i minule." navrhla Doorel.
"Ty si vzpomínáš?" byla nadšená Botan.
"Co čekáš, když jsem jedna z vašich faninek. Všechny díly mám i nahraný."
"To je báječný." Byla šťastná Botan, však ale píšťalku neměla.
"To tolik chceš potkat každýho…?" ptal se Kurama.
"Pro tebe to nic není…Ale já vás vidím poprvé a nemohu stále všemu uvěřit! Kvůli komu myslíš, že se na ten seriál dívám? Kvůli tobě a Hieiovi…" sklopila znovu Doorel hlavu.
Tentokrát byla Doorel Kuramovou chmurnou náladou zaskočena, když však Kurama viděl, že se Doorel dotkl, raději řekl typ, kde by Hieiho našli. Doorel už byla trochu šťastnější, když Kurama prozradil Hieiovo oblíbené místo pro odpočinek. Vydali se na 'Zapomenutou louku', kde Hiei vždy polehával na nejvyšším stromě. Bylo to jen kousek, na cestě i tak potkali pár hloupých céčkových přízraků, ale nic, co by Kurama nezvládl za pár vteřin. Doorel musela Kuramu obdivovat stále víc a víc, netušila však, že přitahuje i ona jeho.
Brzo vešli na Zapomenutou louku. Byla naplněna jakoby odlišnými pocity. Někde cítila Doorel úzkost, někde radost, někde strach a někde vše najednou. Musela chápat, že v Zásvětí je mnoho podivného, tak toto brala jako další obyčejnou věc. Z korun stromů byla jedna koruna mnohem vyšší, už se blížili. Když prošli vysokou trávou, před nimi stál velký starý strom, smuteční vrba. Kurama strom pomalu obcházel a Botan s Doorel se vydaly za ním. Za jednou vysokou větví už Doorel spatřila polehávat někoho v černém plášti, byl to Hiei.
"T-támhle…!" ukázala rukou.
Když Hieiho zpozoroval i Kurama, hlasitě na něj zavolal. Hiei i ve svém polospánku perfektně slyšel, ale moc se mu reagovat nechtělo, jen znaveně pootevřel oko a koukl dolů ze stromu. Kurama volal, že tu má návštěvu a ať sleze dolů. Hieiovi se moc nechtělo vstávat, ale stejně jinak neměl, co na práci, tak se neochotně zvedl a z výšky seskočil až na zem. Hned Doorel zaregistroval a podíval se na ní tím jeho temným pohledem, až Doorel projel po zádech mráz. Byla však ráda, že konečně vidí svého největšího oblíbence, ale moc se jí na něj promluvit nechtělo, protože ve skutečnosti na ní působil ještě hrozivěji, než v seriálu.
"A-ahoj…" zmohla se pozdravit s úsměvem.
Hiei však neodpověděl a jen se na ní výhružně díval. Doorel polkla a snažila se pokračovat dál:
"T-tak…j-já jsem Doorel. Jsem moc r-ráda, že t-t-tě vidím…" červenala a studem sklopila oči, nečekala ani odpověď.
"Jo…" jen odsekl Hiei a odklopil oči ke straně, jak se u něj dalo vždy předpovídat.
"On chtěl…" chtěl přeložit, co tím Hiei myslel, Kurama, když ho Doorel přerušila:
"Nemusíš nic překládat, znám jeho povahu. Bývala jsem taky taková." pohlédla na Hieiho povýšeným pohledem, Hiei na ní jen naštvaně koukl.
"To jste mě budili jen kvůli tomuhle?" zahuhňal.
"Asi jo…" s předstíraným úsměvem se Botan drbala na hlavě.
"Snad tě neubylo…" vtipkoval Kurama.
Doorel zašeptala:
"No…už tak je dost mrňavej…" a samozřejmě i když šeptala, Hiei slyšel a Botan taky a v kácivém smíchu větu opakovala.
Kurama se taky trochu zasmál, zato Hiei se moc vesele netvářil:
"Pitomci…" ztrapnělým pohledem dodal.
"Ne že bych se vysmívala, to ne." Hned Doorel vyjasňovala, "Ale byla to jen legrace. Ty se směješ jen černýmu humoru, když můžeš ztrapnit Kuwabaru, ale sám to nesneseš, když se ti někdo podobně směje…"
"Phef…!" urazil se Hiei.
"To nic, brzo trucovat přestane." pousmál se Kurama.
To Hieiho dorazilo a zmizel v korunách stromů. Botan se rozchechtaně zdvihala ze země.
"Když pomyslím, že je to asi poslední veselý zážitek, co jsem s vámi prožila, už mi do radosti není…" nevěděla Doorel, jestli se má usmívat, nebo být smutná.
Když to dopověděla, Kurama i Botan zvážnili. Už totiž je asi čas, aby Doorel zapomněla. Kurama vyndal z kapsy malou lahvičku žluto-zelené tekutiny. Doorel štítivě na lahvičku pohlédla:
"Musím…?" pohlédla oběma sklesle do očí.
Botan její pohled lámal, Kuramu taky, ale zapomenout prostě musela. Věděla už příliš. Možná to byla i chyba Kuramy, že se s ní potkal podruhé. V tu dobu si mohla Doorel ještě klidně vymyslet, že to byl sen. Kurama byl tedy viníkem, že Doorel už na 100% ví, že existují.
Kurama Doorel podal otevřenou lahvičku. Ta si lahvičku převzala a ještě jednou na oba pohlédla. Pomalu si lahvičku přibližovala k ústům, když se už ale lahvička jejích úst dotkla, úmyslně ji upustila a lahvička se roztříštila o kamennou zem. Kurama a Botan se ulekli.
"Ne…." řekla Doorel se sklopenou hlavou, "I kdyby jste mě nutili, nezapomenu… Nezapomenu, že jsi mě, Kuramo, zachránil. Nezapomenu ani na veselou Botan, která je mi i po tu krátkou dobu známosti sympatická a hodná. Nezapomenu ani na Hieiho, který se napohled jeví zle, ale přitom je hodný! NE…!" měla poslední slovo Doorel, ohnala se po hodinkách otevírání portálů, které Botan držela, otevřela portál a rychle se slzama utekla.
"Ne…" zopakovala po Doorel Botan poslední slovo a hleděla na mizející portál, " Co teď?!"
Kurama stál bez hnutí na místě s tváří ve stínu, měl pevně stisklé pěsti a mlčel.
Doorel z portálu vyběhla v té samé zapadlé uličce, kde ji Kurama prvně zachránil. Portál hodinkama uzavřela, pak je hodila na zem a rozdupala. S pláčem běžela domů a v duchu si křičela:
"To radši budu žít takovejhle podivínskej život, než žít opakovaně s přáním vás vidět!"
Autor Angi Harijau, 16.03.2009
Přečteno 192x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter