Samuel - 8.díl

Anotace: Útěk...Samuel se přesvědčí o tom, čemu sám dosud nevěřil

Čas neúprosně ubíhal, už jsem se cítil mnohem lépe, také mé ruce konečně začaly mimo pár hlubších zarudlých jizev vypadat jako lidské. Až na ty drobné ranky v loketních jamkách, které se k mému údivu stále nehojily.
I má kůže na popálených chodidlech se zdála být lepší, mou tvář však stále zahalovaly ty nesnesitelné obvazy.
Vždy po pár dnech jsem poznal, že mi je Andrew zřejmě ve spánku vyměňoval, cítil jsem pod nimi zvláštní nepříjemné svědění a známou omamnou vůni té zázračné masti.

Pomalu jsem se učil znovu chodit, jako malé batole, nejdříve po mém pokoji, později jsem se odvážil vydat i na obchůzku celého sídla. Bloudil jsem ve spleti chodeb a schodišť, několikrát jsem málem nenašel cestu zpět do svého pokoje. Časem jsem se ale naučil dobře se zde orientovat.
Vše bylo tak podivně opuštěné a zaprášené, vzduch zde byl zatuchlý a ve většině pokojů byl nábytek zahalen do zašedlých přehozů, všimnul jsem si, že zdi nezdobila vůbec žádná zrcadla, zoufale jsem si totiž přál podívat se, jak vlastně vypadám, i když jsem žil v očekávání toho nejhoršího, co bych asi spatřil.
Nikdy jsem zde nepotkal žádné služebnictvo, ani kuchaře. Kuchyň byla opuštěná, skoro jako by ji nikdo dlouhá léta nepoužíval. Bylo mi záhadou, kde se denně na mém stole berou ty dobroty, kterýma mne Andrew hostil, aniž by sám se mnou usedl ke stolu. Byly vynikající, pil jsem pouze skvělé červené víno, to však začalo mít v posledních dnech podivně nasládlou chuť, jakou jsem předtím neznal. Zřejmě vše připravoval úplně sám.
Pokud jsem si stačil všimnout, vycházel ven jen zřídka, spíše až za šera, pozoroval jsem jej z okna, jak se prohání na vskutku nádherném koni, jen tak, v košili a kalhotách, tmavé vlasy mu vždy divoce vlály kolem hlavy… černě oděná postava na černém koni, jehož jméno bylo opravdu výstižné…Démon…. jeho ďábelský vzhled mne zcela fascinoval.
Chvílemi mne při pohledu na Andrewa napadlo, jako bych spatřil sám sebe, o mnoho let později, ale tyto podivné myšlenky jsem ihned zaplašil.
Tiše jsem mu jen záviděl jeho volnost.
Často jsem ho nacházel v knihovně nebo jeho pracovně, obklopeného spoustou nějakých listin,popsaných tajemnými znaky, a knih z oboru alchymie. Také já jsem byl nyní pravidelným čtenářem, nalezl jsem zde i knihy o dávných dobách faraonů, což mne velmi zajímalo, protože jsem se zde snažil najít odpovědi na své podivné sny. Několik jsem si dovolil zapůjčit do svého pokoje a podrobně je studoval. Mnohému, co jsem viděl ve svých snech, jsem již porozuměl, se zájmem jsem se učil číst staroegyptské znaky, kupodivu mi to šlo celkem snadno, bylo to nesmírně zvláštní. Nechápal jsem však, proč se tohle zjevuje právě mně, jako by to byl snad nějaký tajemný vzkaz z velmi dávné minulosti….

Nebylo mi nikdy dovoleno opustit prostory sídla, vše bylo vždy pečlivě zamčeno, připadal jsem si jako vězeň, ale zatím jsem to toleroval, protože jsem byl stále odkázán na pomoc svého hostitele, či spíše věznitele.
Nikdy jsem ho v noci nenašel, nebyl ani ve své komnatě, ani jinde, zklamaně jsem se vždy vracel zpět do svého pokoje a pokoušel se zahmouřit oči, nebylo to snadné, dům byl plný záhadných zvuků, které drásaly mou mysl.
Za zavřenými dveřmi jsem tou dobou slýchával podivný nářek a tiché kroky zvířecích tlapek.
Neměl jsem už pak vůbec odvahu vycházet v noci ven.
Opět jsem však v posledních dnech začínal pociťovat své dávné půlnoční bolesti, postrádal jsem však svůj amulet, který by mi pomohl. Bezmocně jsem denně trpěl až do svítání, odkázán jen sám na sebe a ukrutnou bolest, se kterou jsem se snažil bojovat aspoň svou silnou vůlí. Uvědomoval jsem si stále více, že se nějakým zvláštním způsobem měním.
Měl jsem však v úmyslu zeptat se na to Andrewa, pociťoval jsem k němu již docela důvěru a poznal jsem, když jsme dlouhé hodiny spolu hovořili, že má skvělé znalosti v bylinách a alchymii. Možná že i na tohle bude mít pro mne nějaký lék.

V mé mysli se začal rodit podivný tajný plán, už jsem začínal pomalu nabírat své ztracené síly. Všimnul jsem si, že když Andrew vyjel na koni, býval pryč i několik hodin, vracel se až za tmy. To byla pro mne skvělá příležitost dostat se odtud ven. Stále jsem si připadal jako vězeň a odmítal jsem přijmout skutečnost o své údajné smrti, jež měla nyní rmoutit mé blízké, a hlavně Camillu, kterou jsem bezmezně miloval a neustále po ní toužil.
Uvědomoval jsem si, že cesta k mému rodnému domu bude pro mne vysilující a také že můj zevnějšek i vzhledem k obvazům na hlavě bude odstrašující, ale má touha spatřit ta místa byla silnější než strach.
Tajně jsem si přichystal provaz a když byla vhodná doba, rozbil jsem svícnem okenní tabuli, vypáčil okenice a spustil jsem se opatrně oknem do zahrady.
Pak jsem se odhodlaně vydal na dlouhou cestu tmou napříč hlubokými lesy.
Necítil jsem vzrůstající řezavou bolest na nohou, nevnímal jsem, že krev z rozjitřených ran začíná barvit mé boty, zaslepující touha vidět znovu domov a poznat pravdu mne nezadržitelně hnala vpřed. Neustále jsem se ohlížel, zda mne někdo nesleduje, bál jsem se, aby mne přece jen nedostihl dusot Démonových kopyt, nepotkal jsem však živou duši.
Ani nevím, jak dlouho jsem se potácel na pokraji svých sil, ale najednou jsem se ocitnul
u plotu zahrad mého rodného sídla. Našel jsem díru, kterou jsem se protáhl a vydal se tajně směrem k jezírku, kde se nacházela naše rodinná hrobka. Je-li to skutečně pravda, musím se přesvědčit na vlastní oči! Byla zde tma, ale díky mému zraku jsem viděl docela dobře. Náhle jsem si všimnul opodál jakéhosi pohybu, přicházela sem nějaká žena.
Rychle jsem se ukryl mezi cypřiši.
Po chvíli se přiblížila a já ji poznal, co zde však dělala v tuhle pozdní dobu?
Zpozoroval jsem, že něco položila ke dveřím hrobky a otřela si z tváře slzy, pak usedla na zem, opřela se zády o zeď a pozdvihla svou uslzenou tvář k nebi, posetému hvězdami….. Camilla!….. Jako omámený jsem vykročil z úkrytu, překvapilo mne, že mé kroky jsou téměř neslyšné, jako stín jsem se k ní přiblížil a tu písek pod mýma nohama přece jen lehce zaskřípal. Polekaně otočila svou hlavu mým směrem a její nevidomý pohled měl udivený výraz, avšak působil mrtvě, jako oči panenky. Zhluboka jsem dýchal a pomalu jsem došel až k ní….u dveří ležel na zemi věneček z čerstvých růží a kopretin a na něm jsem na stužce četl…Samuelovi s láskou a vzpomínkou, Camilla…..
Vztáhl jsem váhavě ruku a jemně se dotknul konečky prstů jejích vlasů…zachvěla se a vyděšeně vykřikla, jako by na ni sáhla sama smrt, ucuknul jsem a o pár kroků poodstoupil.
Svírala mne bolestná touha ji obejmout, slůvkem utěšit, nenašel jsem však odvahu se k ní znovu přiblížit.
Pak se váhavě zvedla a potácivým krokem rychle odešla. Nepoznala mne.
Na chvíli jsem zavřel oči, a pak sebral odvahu a zahleděl se na kamennou desku na dveřích hrobky. Téměř jsem se zapotácel, protože Andrew nelhal, pod ostatními jmény tam bylo čerstvě napsáno:

SAMUEL HAMINGTON
narozen - 5. srpna 1800, zahynul – 13. července 1820

Pochopil jsem, že již není cesty zpátky. Trpce jsem si uvědomil, že se musím vrátit tam, odkud jsem přišel a přijmout svůj nový podivný osud, plný nezodpovězených otázek a tajemství. Rozhodně jsem ale navzdory všemu měl v úmyslu sem znovu přijít, chodila zde zřejmě často, nehodlal jsem se jí vzdát, byla přece tak blízko! A přitom tolik vzdálená.
Padl jsem na kolena do písku, hluboká bolest ovládla mé nitro, a pak jsem ucítil, jak mé obvazy na tváři pomalu vlhnou hořkými slzami……