A co bylo dál ( 45. kapitola)

A co bylo dál ( 45. kapitola)

Anotace: Večírek na rozloučenou pokračuje ... a dějí se celkem zajímavé věci. (No, zas TAK zajímavé nee :))

Po posledních slovech se v modrém salónu hotelu Marigny rozhostilo ticho. Marie Louisa nevěděla, co říct. Měla pocit, že neprávem nahlédla do zapovězené třinácté komnaty, a děsila se, co z toho vzejde. Erikovo rozrušení bylo patrné na první pohled: zaťaté pěsti a vystouplé žíly na krku nevěstily nic dobrého. Ovládal se jen stěží.
Otočil se k Margot zády a řekl stroze: „Slečno de Chagny, možná byste neměla zapomínat, že lidé zemřeli i z mnohem nepatrnějších příčin než že vyslechli slova, která neměli slyšet. Nadír Khan by vám to jistě s velkou chutí potvrdil.“
Komtesa několikrát mžikla dlouhými řasami a sklopila oči. Žaludek se jí stáhl a udělalo se jí zle. Už jí nedělalo potíže uvěřit, že muž, jenž jí dosud připadal pouze zajímavý a politováníhodný, má i svou druhou tvář. Najednou si uměla představit krev na jeho rukou.
Vstala. Zoufale potřebovala k teplu a světlu sálajícímu z ohně v krbu. Zastoupil jí cestu a sklonil se, aby jí viděl přímo do očí.
„Madmoiselle je zděšená? Pochopila, s kým má tu čest?“
Byl jako kobra, puzený jedinou myšlenkou – vpravit všechen nahromaděný jed co nejrychleji do správného místa a ulevit tak své bolesti.
Marie Louisa mu položila svou drobnou dlaň na hruď a prosebně se na něj podívala: „Nepokazte to, Eriku. Prosím ...“.
Kobra se stáhla. Muž v masce se odvrátil s pocitem, že by si raději vstříkl jed do vlastních žil, než by znovu viděl ten záblesk hrůzy v očích komtesy de Chagny.
Stáli vedle sebe a hleděli do plamenů. Oba cítili, že večírek skončil, ale nechtěli si to přiznat.
„Hodně jsem přemýšlela ...,“ protrhla nakonec ticho Margot, „o tom, jestli máte pravdu, když chcete Christine zatajit, že jste naživu.“
Unaveně se pousmál: „A k čemu jste dospěla?“
„Že se mýlíte,“ řekla pevně. „Že se strašně mýlíte. Vlastně bych vám za to měla být vděčná. Jen díky tomu jsem pochopila jeden vlastní omyl. Jen díky tomu odjedu do Saint Maligny po boku muže, který mne miluje. Který mě bude milovat, až budu umírat, a možná i potom. Nechci už přijít o jediný den bez něj. Přišla jsem už o tolik jiných dní, kdy jsem si z důvodů podobných těm vašim odpírala a zakazovala jeho lásku ...“.
„Každý jsme učinili své rozhodnutí a budeme muset žít s jeho následky,“ odpověděl Erik po chvíli. „Kdo nás rozsoudí? Pro Christine nějaký čas zármutku, a pak štěstí až do smrti. Pro vašeho přítele nějaký čas štěstí, a pak už jen zármutek ...“.
„Mlčte,“ zašeptala komtesa. Vyslovil nahlas její nejskrytější pochyby a ona jim nechtěla naslouchat. „Než půjdu, chci vám něco dát.“
Podala Erikovi obálku.
„Když budete mít pocit, že potřebujete bezpečné útočiště, najdete je na této adrese. Toto je list pro správce mé vily po prababičce Francesce. On i dům vám budou k dispozici kdykoli.“ Pobavilo ji jeho překvapení. „Neodmítejte. Je to krásné místo.“
Erik ukryl list a zahleděl se na ni téměř s obdivem. Tolik důvtipu, odhodlání a vřelého citu v tak drobné bytosti ... Váhavě a opatrně vzal Margotinu ruku do své.
„Řekněte, smí muž v takové chvíli dámě políbit ruku na znamení své úcty?“ řekl s náznakem úsměvu. Komtesa utkvěla pohledem na kousku jeho nezakryté tváře a i při zmatku, který cítila uvnitř, si stačila uvědomit jak kouzelná by byla jeho ústa, kdyby se na pravé straně neztrácela ve změti jizev a ran. Přisvědčila a vzápětí tatáž ústa ucítila na své ruce. Srdce jí tlouklo až v krku.
„I já pro vás něco mám, madmoiselle.“ Odešel a za chvíli se vrátil, aby na krbovou římsu postavil vedle sebe tři předměty: kovovou krabičku, několik listů papíru a lahvičku s průzračnou tekutinou, která lámala záblesky ohně a vystřelovala je napříč místností jako šípy.
„Vezměme to po řadě,“ řekl prostě a otevřel před komtesou krabičku. „Tohle už znáte, mumiyo. Snad už věříte v jeho účinky. Toto množství by mělo bohatě stačit pro Christine i pro vás. Návod na přípravu máte zde. ...“. Marii Louisu to dojalo, ale než stačila cokoli říct, pokračoval: „Christine je přestaňte podávat v den, kdy už bude zpívat naprosto dokonale.“
„Aha,“ zarazila se Margot, „jak to poznám?“
Posmutněl a díval se do ohně: „Budete mít pocit, že zpívají andělé,“ řekl nakonec tiše a vrátil krabičku zpět na krb. Teď sáhl po listech. Rozložil je a podal komtese. Ukázalo se, že je to nějaká skladba, několik stránek ručně psaných not.
„Ten večer nad Paříží byl výjimečný ... Měl jsem pocit, že stojí za zvěčnění, a že vy si ho někdy ráda připomenete, tam v Saint Maligny.“
Díval se, jak Marie Louisa obrací listy v rukou a přemýšlel o tom, proč má takový pocit uspokojení z výrazu naprostého štěstí na její tváři. V očích měla slzy jako tehdy na ocelové věži na Champs de Mars.
„Mohl byste ... prosím?“ vykoktala ze sebe a ukázala na malé piáno v rohu pokoje.
Erik si za ně sedl a počkal na ni. Nabídla mu partituru, ale on už začal hrát zpaměti. Měl zavřené oči a jeho prsty jakoby se staly jen další součástí nástroje, splynuly s ním a tvořily celek, jemuž vládla jeho vůle a génius. Ano, poznávám to, myslela si Margot. Ten tep města pod námi, jeho vůně i zvuky i plášť vzdouvající se ve větru a maska nad ním. A nad tím vším hvězdy a mír a touha, touha tak silná, že se člověku chce roztáhnout paže a vzlétnout až tam nahoru. Krása a touha, a současně vědomí, že nic krásnějšího už nemůže být a že čeká už jen bolest a smrt ...
Hudba skončila ve chvíli, kdy se jí chtělo vykřiknout samým zoufalstvím. Autor se díval na své publikum a mohl se radovat z dojmu, který jeho dílo udělalo. Ale neradoval se.
„Vidím, že jste pochopila. To se skladatelům nestává často. A mně už vůbec ne,“ dodal suše a vstal.
„Je to to nejcennější, co jsem kdy dostala,“ řekla mu, když procházel kolem ní, a vrátila se s ním ke krbu. „Dal jste mi nezničitelnou vzpomínku na krásné chvíle. Nikdy nebudu schopná to zahrát jako vy, ale tento večer si budu pamatovat už pořád. Slyšela jsem Anděla hudby ...“.
„Možná nevíte, že v Persii mi říkali Anděl smrti,“ zamumlal Erik a dlouhým ukazovákem přejel lahvičku s broušeným uzávěrem, poslední z darů pro komtesu. Váhal. Téměř litoval, že ji sem přinesl. Ticho už trvalo příliš dlouho a on na sobě cítil Margotin tázavý pohled.
„Tehdy v noci jste řekla, že se bojíte umírání. Umím a mohu vás toho strachu ušetřit.“
Vyslovil svou nabídku tak mírně, jak jen mohl. I přesto před ním ucouvla. Došlo jí, co skrývá jeho poslední dar.
„Prosím, nechápejte mě špatně,“ zadržel ji. „Tam uvnitř není nepřítel. Je tam řešení pro okamžik, kdy si budete jistá, že řešení hledáte. Nic bych vám nepřál víc, než abyste prožila dlouhá, šťastná léta, ale ... jednou vám prostě život přijde už příliš nesnesitelný. Toto zde je sladký spánek, návrat do těch nejšťastnějších vzpomínek, hýčkání ducha předtím než opustí tělo.“
Teď i Marie Louisa zvedla paži a opatrně se dotkla lahvičky. Napřed váhavě, pak s jistou zvědavostí. Žasla nad tím, že kouzlo její vlastní smrti uzamčené v kousku skla může vypadat tak nevinně.
„Mýlila jsem se,“ vydechla, „tohle je to nejcennější co jsem kdy dostala.“
Podívali se na sebe, srdce plná slov, která ústa nedokázala vyslovit.
„Jste nevšední žena,“ řekl Erik.
„Jste nevšední muž,“ opáčila komtesa.
„Přál bych si, aby byla Christine jako vy,“ uhnul Erik pohledem a nalil do sklenic trochu šampaňského. „Samostatná, myslící bytost s vlastním úsudkem, rozhodná, a přitom tak něžná jak umí být jen ona. Nepotřebovala by pak k životu žádné anděly.“
„Jen lásku,“ opáčila Margot a napila se. Postavila prázdnou sklenku na stůl a podívala se přímo do očí za maskou. „Sbohem, Eriku, je čas se rozloučit. Sbohem a díky.“
V pohledu měla velkou něhu, když k němu přistoupila a vztáhla ruku k jeho tváři. Ucukl v obavě, že i ona chce nahlédnout pod masku fantoma. Nedala se odradit a přiložila ruku na ten malý kousek nezakryté tváře, který ji tolik fascinoval. Stál bez pohnutí, a pak si její dlaň přitiskl pevněji k obličeji.
„Sbohem, Marie Louiso de Chagny,“ řekl. „I já vám musím poděkovat. Dala jste mi v několika dnech víc, než jsem si odvážil přát pro celý život. Nemám dost zkušeností s tím, co se skrývá za slovem přítel, ale myslím, že my dva jsme něco jako přátelé, ne?“
Maličko se pousmála, přikývla a uklonila se na rozloučenou. A jako obvykle, když zvedla hlavu, byla sama.
Autor phaint, 23.03.2009
Přečteno 334x
Tipy 4
Poslední tipující: Xsa_ra, jammes, nad
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí