Ve stínu Airthrey - 3. díl

Anotace: Izabela se seznamuje s lidmi na univerzitě a dozvídá se něco víc o své spolubydlící...

Sbírka: Ve stínu Airthrey

Pomalu jsem otočila klíčem v zámku a ještě pomaleji jsem otvírala dveře, jako kdyby za nimi číhal přinejmenším pes baskervillský, co se na mě krvežíznivě vrhne, sotva strčím hlavu dovnitř. Nic takového se ale samozřejmě nestalo a poté, co jsem opatrně vstoupila do úzké chodbičky, mě uvítalo leda tak naprosté ticho.
„Hello?“ zavolala jsem zkusmo, jakmile za mnou zaklaply dveře.
Jelikož se mi nedostalo vůbec žádné odpovědi, usoudila jsem, že mou novou spolubydlící už dávno požírá ten strašlivý pes a nebo, a to bylo pravděpodobnější, je zrovna někde venku. Nijak zvlášť mi to nevadilo, aspoň jsem měla dostatek soukromí pro malý průzkum svého nového domova.
Zanechala jsem kufry poblíž dveří ve společnosti mých bot, které jsem si ze zvyku sundala, i když jsem tušila, že tady se to nejspíš nenosí. Přišlo mi ale dost nehygienické se tu v nich promenádovat, navíc podlaha vypadala poměrně čistě, což se o mých podrážkách říci nedalo.
Jenom v ponožkách jsem postupně prošla celý byt. Byla to poměrně šikovně zařízená garsonka, která měla všechno, co člověk k životu potřebuje, a navrch ještě malou komoru, do které se vcházelo přímo z chodbičky. Příliš místa tam na mě už nezbývalo, ale to mě ani trochu netrápilo, protože jsem beztak až zase tolik věcí neměla. Dveře vpravo vedly do koupelny se sprchou a záchodem. Místem tu očividně dost šetřili, ale já byla i za to málo vděčná, protože vyhlídka na společné sociální zařízení na patře, jako tomu bylo na některých ubytovnách v Čechách, mě zrovna netěšila.
Když se vešlo do hlavní místnosti, hned po pravé straně se rozkládal kuchyňský kout s ledničkou a pod oknem naproti němu stolek pro dva. Levou část zabíraly postele, které byly rozestavěny podél dvou zdí proti sobě, a u čela každé z nich se ještě nacházel hodně úsporný stolek se židlí. Pár poliček a skříněk doplňovalo vybavení této nevelké ložnice.
A ať jsem se dívala sebelépe, nikde jsem nespatřila jedinou stopu po nějakém chlupatém zvířeti. Zato si nešlo nepovšimnout velkého množství starobyle vyhlížejících knih a celé sbírky nejrůznějších kamenů, které měla moje spolubydlící rozloženy po policích a parapetech. Zvědavě jsem popošla blíž a snažila se rozpoznat některý z nápisů na hřbetech těch objemných svazků ale marně. Jednak jich spousta byla už docela nečitelná a ty, u nichž jsem dokázala rozluštit všechny znaky, byly psány jazykem, kterému jsem ani trochu nerozuměla.
Celkem brzy jsem to vzdala a raději jsem se šla osprchovat a převleknout do něčeho méně zmačkaného. Původně jsem měla v úmyslu hned potom začít s vybalováním svých věcí, ale když jsem zjistila, že se venku mezitím docela vyjasnilo a slunce svítí ostošest, strčila jsem zavazadla do komory, aby nikomu nepřekážela, a vyrazila jsem na procházku.
Moje první kroky vedly samozřejmě k hradu, před kterým jsem krátce zauvažovala, zda se nemám pokusit najít onu skvělou vypravěčku Marthu, ale pak jsem usoudila, že to zase tolik nespěchá. Mnohem důležitější bylo se tu pořádně zorientovat, na což mi vzhledem k tomu, že byla sobota odpoledne, zbývaly necelé dva dny, a proto jsem se do toho bez dalšího odkladu pustila.
Ani nevím, jak dlouho jsem vlastně bloumala mezi jednotlivými budovami a snažila se zapamatovat, která k čemu slouží a kde se vyučují jaké předměty, nicméně to nebyla zrovna velká zábava. Tedy přinejmenším do té doby, než jsem se dostala do blízkosti jednoho z hřišť, na němž právě parta kluků hrála ragby. Neodolala jsem, abych se u něho nezastavila a společně s dalšími studenty, převážně dívkami, jsem nesledovala hru.
„Neříkej, že fandíš Gawinovu týmu!“ promluvila na mne nakrátko ostříhaná brunetka poté, co jeden hráč skóroval a divačky jeho výkon ocenily nadšeným pokřikem. Já se zmohla pouze na nesmělé zatleskání.
„To asi ne… nevím totiž, který to je,“ přiznala jsem.
„Jsi tu nová?“ zajímala se ta dívka, i když poočku stále sledovala dění na hřišti.
„Jo. Dorazila jsem dneska.“
„Tak to jediný tě omlouvá,“ zasmála se rozverně. „Vidíš toho udělanýho týpka s číslem devět?“
Přikývla jsem. Nebylo zas tak těžké ho mezi ostatními rozpoznat.
„To je Calum, kapitán zdejšího reprezentačního týmu a taky známý lamač srdcí. Radši si na něj dej pozor, proslýchá se, že pro drobné blondýnky má obzvláště slabost!“
„Dík za varování, ale nemám zájem,“ odvětila jsem a znovu jsem si zastrčila za uši pramínky svých po ramena dlouhých plavých vlasů, které mi vítr neustále rozverně cuchal. Schválně jsem vyrazila bez kšiltovky, abych jim dopřála trochu volnosti, ale pomalu jsem se začínala obávat, jestli je ještě večer rozčešu.
„To je možný, jenže to na něho moc neplatí. Jeho rodiče jsou s ředitelem školy jedna ruka, dokonce sponzorují různé školní aktivity, proto není divu že se Calum občas chová, jako kdyby mu to tu patřilo!“ Dívka se opět zasmála. „Mimochodem, jsem Anita a studuji tu už druhým rokem, takže kdybys potřebovala s něčím poradit, klidně se na mě obrať,“ nabídla mi ochotně.
„Izabela,“ sdělila jsem jí na oplátku. „Jestli tě tím nebudu otravovat, hned bych pár otázek měla …“
„Tak spusť.“
Chtěla jsem se zeptat na to, kde sehnat knihy ze seznamu MacDowellové, a také na to, jestli netuší, co je moje spolubydlící zač, a proto jsem byla překvapená, když jsem se přistihla, jak se zničehonic vyptávám na hrad Airthrey. Jenže Anita mě zklamala.
„O ničem nevím,“ pokrčila lhostejně rameny. „Historie mě nikdy moc nezajímala.“
„Aha…“ Přešla jsem raději na ten dotaz o učebnicích a to už byla Anita o poznání informovanější.
„Zkus to v Atriu. Je tam rozsáhlá knihovna a taky knihkupectví. Navíc se tam dají sehnat i skripta. Jestli chceš, můžu tě tam doprovodit. Stejně jsem si tam chtěla zajít na kávu, tak tě aspoň provedu.“
To byla rozhodně nabídka, která se neodmítá, už jenom proto, že po zaslechnutí slova káva, jsem si uvědomila, že také umírám touhou dát si konečně pořádné latté a jak lépe si ho vychutnat než v něčí společnosti? K tomu jsme se ale dostaly asi až tak o hodinu a půl později, protože projít všechna patra Atria, které tu na Univerzitě očividně sloužilo jako centrum veškerého dění a zábavy, nebyla záležitost na pár minut. Kromě onoho avizovaného knihkupectví a knihovny se tu nacházely také supermarket, lékárna, pobočka Bank of Scotland, několik kaváren a restaurací a v neposlední řadě i kino. Nechtěla jsem Anitu přespříliš zdržovat, a tak jsem si pořídila pouze jednu knihu a zbytek jsem odložila na zítřek. Aspoň budu mít záminku dát se do řeči s Marthou…
„Co vlastně studuješ?“ vyzvídala Anita, zatímco si vybalovala skořicovou sušenku, kterou dostala ke kávě.
„Pedagogiku v kombinaci s angličtinou. A ty?“
„Filosofii.“ Neznělo to zrovna nadšeně. „Aspoň že lidi jsou tu fajn. Bydlíš taky tady v areálu?“
„Jo, v Alexander Court s ještě jednou holkou. Zatím jsem teda viděla jenom její sbírku kamenů, ale ta paní na příjmech se mě ptala, jestli nejsem alergická na chlupy, tak pořád čekám, odkud tam na mě co vyskočí!“ zavtipkovala jsem, ale Anitu jsem tím nepobavila. Pokud něco, zatvářila se dost znepokojeně.
„Ty bydlíš s Kirou?!“
„Nevím, jak se jmenuje. Ale je to pokoj 148 v sektoru C.“
„Pak je to ona!“ vydechla Anita téměř ustrašeně. „Být tebou jdu hned za tou babou MacDowell a předstírám ten nejhorší případ alergie, jakýho jsi schopna! Lepší, když odejdeš sama, než aby tě vystrnadila Kira, věř mi!“
„Co tím myslíš?“ zamračila jsem se. „To je ten její mazlíček tak agresivní? A nebo snad ona? Vždyť jsem jí nic neudělala, proč by proti mně měla něco mít?“
„Protože má ráda svoje soukromí, chápeš? Už několikrát jí tam někoho strčili, ale žádná z těch holek tam dlouho nevydržela. Nechci tě nějak strašit, ale povídá se o ní, že je to čarodějnice!“