Perly plné světla - II

Anotace: Skutečnost či mžitky před očima?

Pak odešla. No a já jsem zůstala sama. Zmámená alkoholem jsem došla pomalu do koupelny a opláchla si obličej. Pak jsem napustila vodu do úst a opakovaně ji hltala plnými doušky. Jakmile jsem se narovnala, uskočila jsem stranou a zaječela.
Otáčela jsem se a nic. Teď už tam nikdo nebyl. Podívala jsem se zpět do zrcadla… a nic. Co to bylo? Asi už z toho všeho blázním – nebo ne? Co když tam doopravdy něco bylo? Nebo spíš někdo?
Ne, to je ten alkohol. Měla bych si raději jít okamžitě lehnout.
Ráno jsem přemýšlela nad svými prášky. Jeden z nich patřil mezi ty všemi nesnášené. Antidepresiva. Nedivte se mi. Každý mě okamžitě odsoudí, když to zjistí. Ale o tom to není. Lidé jako já nejsou blázni. Jen máme občas špatnou náladu. A to je způsobeno nedostatkem serotoninu. Abychom tento nedostatek vyrovnali, bereme antidepresiva. Ale teď jsem si tím nebyla tak jistá. Třeba to všechno…. Ne, určitě jsem nic neviděla. Byl to alkohol.
Naskočila mi husí kůže. Najednou jsem se bála ve svém vlastním bytě. Čím to? Jako malá jsem se vždy bála na chodbě našeho činžáku. Na jednom patře vrhalo zábradlí od schodiště stín, jako by tam stál se mnou ještě někdo další. Nerada jsem tam tudy v noci chodila. Vyléčila jsem se z téhle paranoiy až po letech, když mi došlo, že to není duch, ale pouhý stín zábradlí.
K snídani jsem si nasypala mysli do misky a zalila je mlékem. Pochroumaně jsem dopadla na pohovku a spustila obrazovku.
Na všech kanálech běžely hlouposti. Samé nudné věci. Historický film, thriller, francouzská komedie… Tak jsem přepínala dál a dál. Nakonec jsem skončila u starého dobrého mtv.
Žvýkala jsem svou snídani a zpívala si melodie. U pár písniček jsem sice musela zatlačit slzy, ale jinak jsem zvládla ráno docela dobře. S jedinou výjimkou. Raději jsem se vyhýbala zrcadlům. Ano, jsem strašpytel a klidně to přiznám, ale nerada za sebou vídávám divné muže v tmavých pláštích. Přemýšlím, jestli se nepodobal mému miláčkovi. Bývalému… Ale nejspíš ne. Halucinace to ještě nebyla. Spíš nějaký mžitek před očima, ke kterému si můj mozek okamžitě dokreslil nějaký tvar.
Dalších pár dní se táhlo v pohodě. Pomalu jsem se vyrovnávala se samotou a snažila se v ní najít plus. A několik jich tu nepochybně bylo. Nemusím se v ničem omezovat. Mohu si dělat, co chci. Můžu se dívat po jiných klucích a nevázaně se večer bavit. Navíc teď budu mít spoustu času pro sebe a můžu se začít hýčkat. Lakovat si krásně nehty, koupat se ve vaně s olejíčkem, mazat se krémy, dělat si pleťové masky… To všechno mohu. Ale až později. Teď na to nemám náladu.
Kamča mě donutila jít s ní nakupovat. A jak jsem si předsevzala, tak jsem udělala. Musím se něčím potěšit. Procházeli jsme výlohami plnými nových předražených hadříků. Dívala jsem se hlavně po sukních. Mám jen jednu a mohla bych si s nastávajícím létem koupit další. Ale ať jsem koukala, kam jsem koukala, nic se mi nelíbilo.
„A co třeba tahle?“ Ozval se ten úžasný hlásek a držel v ruce přesně takovou sukni, jakou jsem si představovala.
„Kami, ta je skvělá. Teda.. v celku ujde. Kolik stojí?“
„Hmm… Po slevě osm set. Ale lepí stejně nenajdeš, tak se vykašli na peníze.“ A měla pravdu. Chtěla jsem nějakou volně střiženou sukni pod kolena. Hlavně nic úzkého a teplého. Má to být přece letní sukně. Kamča mi hned velmi ochotně našla velikost a už jsem si to mířila do kabinky.
Celá nadšená jsem sundávala boty s kalhotami a narvala na sebe sukni. Celkem mi byla. Ještě jsem se párkrát zatočila a kontrolovala, zda doopravdy sedí.
Když v tom se mi málem zastavil dech. Za mnou stál člověk v černým plášti. A nechtěl zmizet. Bála jsem se otočit a tak jsem celá vyděšená pozorovala, jak mi muž pokládá ruku na rameno.