Samuel - 10.díl

Anotace: Stránky v Samuelově deníku přibývají,nastává čas dozvědět se celou pravdu.....

Zlost a nevíra, nenávist a také bezmocná beznaděj…….to byly mé pocity, které mne nyní zcela ovládly.
Zaťal jsem pěsti, pomalu se k němu otočil a podezřívavě si jej prohlížel.
Ve svitu plápolajícího plamenu svíce jeho bílý obličej působil hrozivě.
Co je to vlastně zač? Je to vůbec člověk, či snad nějaký démon, který mne ovládá a násilně
drží ve svých spárech? Hruď se mi divoce zvedala, musel jsem zhluboka dýchat, abych se vůbec udržel při smyslech. Chvíli se na mne díval a pak řekl.
„Pojďte odtud, nejdříve si pohovoříme, tohle místo ještě chvíli počká, Vaše poznání musí přijít postupně, abyste všemu vůbec uvěřil a také to pochopil….“
Neuvěřitelně ladným pohybem se otočil a za chvíli pomalu stoupal nahoru po schodech, vedoucích z podzemí, zdálo se mi, jako by se nad nimi vznášel.
Trochu jsem se vzpamatoval a začal opět vnímat ten hnilobný pach, který se zde šířil.
Pár kroků ode mne jsem si všiml, že chodba ústí na pravé straně do nějakého tmavého tunelu, vycházelo to odtud. Neměl jsem však odvahu tam ani nahlédnout.
Krátce jsem se ještě podíval na ty tajemné dveře, sebral ze stolu obvazy, vyhnul se raději příšernému pohledu do zrcadla a pomalu se vydal za ním. Dával jsem si načas, protože jsem měl neblahé tušení, že to, co se dozvím, bude nějakým způsobem pro mne hrozně nepříjemné.
Snad ale konečně poznám pravdu a příčinu toho, čím právě procházím.

Následoval jsem ho až do jeho komnaty, kde už příjemně sálalo teplo z krbu, na jehož kamenné římse jsem spatřil opět ten znak hada, jako na dveřích krypty.
Andrew seděl v křesle a díval se zamyšleně do ohně. Když uslyšel, že přicházím, pokynul mi, abych se posadil.
Rozpačitě jsem jej poslechnul, stále jsem byl ale zlostně napjatý, nedůvěřivě jsem jej pozoroval.
Pak mi mé oči sklouzly stranou na protější zeď, kde byl obraz nějaké ženy v životní velikosti, všimnul jsem si ho až nyní. Náhle se mi oči rozšířily poznáním!
Díval jsem se s úžasem na podobiznu, jejíž tvář jsem znal.
Zprudka jsem se postavil a obrátil se na něj s němou otázkou v očích, neřekl však ani slovo,
jen sklopil hlavu.
Ve vzduchu bylo nesnesitelné napětí, které po chvíli přerušil svým hlubokým hlasem.
Opět jsem zjistil, že bezpečně ví, na co právě myslím. Děsil mne.
„Ano, je to ona, Vaše matka…Elizabeth….sám jsem ji tenkrát maloval. Byla opravdu krásná, dá se říci, že jsem ji i miloval, pokud ovšem bytost, jako jsem já, může být něčeho takového schopna. Zradila mne však, proto musela zemřít…i po smrti mi ale kazila mé plány, musel jsem ji zničit… “ dodal tiše.
Nevěřícně jsem zakroutil hlavou, snad mne jen šálí smysly, tohle přece nemůže být skutečnost!
Vysíleně jsem usednul zpět do křesla a snažil se o klidný tón, ale nešlo to, třásly se mi rozrušením ruce i hlas.
„ Můj otec mi ale říkal, že zemřela při mém narození, takže nyní opravdu vůbec nechápu Vaše podivná slova, pane!“
„Hm...Váš otec…“ řekl posměšně a podíval se na mne. Nedalo se to snést, pobuřovalo mne to.
„ Nemáte právo jej zesměšňovat, a pokud jste nějakým způsobem zavinil smrt mé matky, či ji dokonce zabil, je mou povinností s Vámi bojovat, má šlechtická krev si to žádá!“ řekl jsem ostře.
Při jeho pohledu jsem pociťoval zvláštní mrazení, oči mu zeleně svítily a všimnul jsem si, že jeho
špičáky jsou o poznání delší a ostřejší, než obvykle. Bylo to vskutku děsivé.
„Mírněte svůj hněv, Samueli, není vhodný čas na nějaký nesmyslný souboj, mimochodem už nyní jsem si jist, že byste neměl ani nejmenší šanci, nevíte, s kým máte tu čest. Musím ale vaše slova upřesnit, ve vašich žilách koluje skutečně šlechtická krev, je to však krev Egyptských králů, nikoliv předků vašeho bezvýznamného otce….“
Vytřeštil jsem na něj oči, náhle jsem si uvědomil zřejmou souvislost s mými podivnými sny.
„Pane, už po několikáté se Vás ptám a nyní důrazně žádám odpověď! Kdo nebo co vlastně jste?“ zasípal jsem rozhněvaně.
Napřímil se a odvětil ledovým tónem, ale s patrnou pýchou v hlase.
„Jsem tvůj otec, Samueli, budeš se s tím muset smířit, stejně jako se vším ostatním, co už započalo a nejde to bohužel zastavit, tvé hrozné dědictví a úděl tě již začíná pomalu pohlcovat.
Jeho dokončení je nyní jen v mých rukou, prozradím ti temné tajemství mého i tvého původu.
Takže teď mne musíš vyslechnout, možná nalezneš odpovědi na své otázky, které tě už dlouhou dobu tolik pronásledují…“

Nic jsem nechápal, jsem snad opravdu v moci nějakého ďábla, který se mne snaží přesvědčit,
že je mým otcem? Bez jakékoliv naděje na záchranu? Pohlédl jsem znovu na jeho tvář a zachvěl jsem se, poznal jsem v ní své rysy, jak jsem jen mohl být tak slepý? Ten muž, který mne k smrti děsil, měl nepochybně pravdu.
Srdce mi tlouklo jako o závod, v zoufalém očekávání toho, co se dozvím. Nechal jsem si bez námitek ošetřit svůj dosud nezhojený obličej a smířeně se chystal přijmout tu hroznou pravdu o mém skutečném původu a budoucím nezvratném osudu, z jehož naplnění mne již nyní
jímala hrůza…než začal hovořit, jako omámený jsem pozoroval, jak jeho ostré zuby měkce pronikly mou kůží na levé paži a lehce proťaly žílu, jako již zřejmě mnohokrát předtím, první otázka byla tedy zodpovězena, odtud pocházely mé podivné ranky na předloktí…připadal jsem si jako nějaká bezvládná loutka, seděl jsem strnule, bez hnutí, možná mne ovládal nějakou tajemnou mocí, nebyl jsem schopen se vůbec bránit…..