V objetí zimy - 40. kapitola

V objetí zimy - 40. kapitola

Anotace: Je ve hvězdách, zda se sem zítra dostanu, tak sem zítřejší díl dávám už teď. Vladan se dostává ke králi a vede s ním zajímavý hovor. A nečekaně se setkává se Stázkou ...

Sbírka: V objetí zimy

Měl jsem toho právě dost! Rázně jsem si připnul opasek s mečem, po tom, co se stalo Robinovi, jsem nehodlal nic riskovat. Byť mi Velen tvrdil, že to byla jen nešťastná souhra náhod. Ať to byla pravda nebo ne, Robinovi to už nijak nepomůže. V duchu jsem si představil, jak stojím před Martou a říkám jí, že se její manžel už nikdy nevrátí … Kdo se o ně teď postará? Marta toho dokázala zvládnout hodně, dokonce i podle měřítek, které panovaly tam v horách, ale přece jen to byla žena. Žena, která se bude muset postarat o sebe a o svoji dcerku. Stiskl jsem zuby. Proklatej život! Opustil jsem své přidělené pokoje a zamířil do královy ložnice. Rovnou jsem vešel do jeho předpokoje, zlehka zaklepal na dveře a vstoupil. Seděl na posteli, záda měl podepřené několika poduškami. Trochu jsem se mu uklonil. Zcela jistě to nebylo dle etikety, ale rozhodl jsem se to nijak nepřehánět. „Pane? Jak se cítíš?“ optal jsem se ho zvědavě. „Mnohem lépe, Vladane!“ pokynul mi, ať si přitáhnu křeslo blíž a sednu si. „To jsem rád, pane!“ pohodlně jsem se usadil. „Nač ten meč?“ zněl překvapeně. „Nehodlám pokoušet své štěstí! Dva mrtví jsou až dost!“ Zmateně se zamračil. „Dva mrtví?“ Obrátil jsem oči v sloup. A pak, že král ví všechno! „Nikdo ti nic neřekl?“ Zavrtěl hlavou. „Tvůj švagr. Zemřel mojí rukou. A můj přítel. Někdo mu vrazil nůž do srdce!“ oznámil jsem mu na oko klidně, ale uvnitř jsem zuřil. Včera měl pohřeb. Moc lidí tam nebylo. Jen já, Velen a mnich, který se modlil nad jeho rakví. Plácal něco o spasení duše, o odpuštění všech hřích a o životě věčném. Dělalo se mi z toho zle. Stejné řeči jsem si vyslechl, když jsem přišel o Marinu. Jen Velenova ruka na předloktí mě zabránila, abych toho zbožného muže nenacpal do Robinova hrobu ještě před ním … Král na mě vytřeštil oči. „Můj švagr?!“ vyhrkl šokovaně. „Anastázie byla vdaná?!“ Nadechl jsem se k ostré odpovědi, ale pak jsem ji raději spolkl. „Ano. Lord Daniel usoudil, že na to už má věk a udělal vše, co bylo v jeho silách, aby ji v tomto ohledu zaopatřil!“ nedokázal jsem se ubránit ironii. A král si jí všiml. „Nic mi neřekla … a to tu byla nedávno!“ povzdechl si. „A cos čekal, pane? Konečně se probereš a první věc, co ti má říct, by byla, můj manžel mě mlátí?!“ sykl jsem hněvivě. Jen zalapal po dechu. „Je to pravda?“ vydechl nevěřícně. „Pochybuju, že si tvoje sestra libuje v drsných milostných hrátkách! Když jsem ji viděl naposled, měla oteklej ret a řek bych, že ji pěkně ztřískal něčím přes záda! Když jsem jí na ně sáhl, tak skoro vykřikla bolestí!“ vyhrkl jsem ostře, ale pak jsem se odmlčel. Prozradil jsem mu víc, než jsem chtěl. Upřeně si mě prohlížel. „A jak ty víš, v jakých hrátkách si libuje moje sestra, co?“ tvářil se hrozivě. „To sis myslel, že jsme trávili večery hovory o počasí? Jsem snad její dvorní dáma, nebo tak něco?“ neviděl jsem důvod, proč mu to tajit. „Ale o čest jsem ji nepřipravil! Na to máš mé slovo!“ dodal jsem, abych ho uklidnil. „Ale teď toho docela lituju!“ přiznal jsem pravdivě. Když jsem si představil, jak nejspíš probíhala její svatební noc, tak mě mrzelo, že jsem toho zmetka zabil poměrně bezbolestně. Opravdu rád bych si s ním byl pohrál o trochu déle. Mlčky si mě prohlížel. „Dobrá!“ pronesl po chvíli. „Věřím ti!“ To mě zarazilo. Na jeho místě bych mi nevěřil ani slovo. Zřejmě si toho všiml, protože se pousmál. „Mám o tobě lepší mínění, než ty sám, co?“ Přikývl jsem. „Znám tě, pane! Možná líp než ty sám sebe!“ Chvíli jsem zvažoval jeho slova. „Možná jsi jen naivní, pane!“ řekl jsem nakonec tiše. Zavrtěl hlavou. „Něco ti o tobě řeknu. Jsi tvrdý a nesmlouvavý, jen co je pravda! Anastázie mi přiznala, žes na ni nejednou vztáhl ruku.“ udělal pauzu, snad doufal, že to budu popírat. Když jsem mlčel, tak pokračoval. „Ale také se zmínila, jak poutavě dovedeš vyprávět. A jak ses o ni staral …“ Rozpačitě jsem si odkašlal. „Kam tím vším směřuješ, pane?“ zeptal jsem se ho podezíravě. Pokrčil rameny. „Nikam. Snad jen, abys zvážil, jakou odměnu za svou věrnost budeš požadovat.“ Teď byla zase pro změnu řada na mě, abych zalapal po dechu. „Mám tě snad požádat o její ruku?“ ohradil jsem se nedůtklivě. „A proč ne? Máš ji rád a nepopírej to! Kdyby ne, tak tu nejsi! Jen kvůli mně jsi sem přece nepřijel, ne?“ To byla pravda. „A já bych proti nebyl! To mi věř!“ Svraštil jsem obočí. „Ale já ano!“ Do chomoutu jsem se právě nehnal. Rád bych se Stázkou žil, to jsem si čestně přiznal, ale nechtěl jsem se kvůli tomu ženit. „Chápu, Vladane, už ti stejně nemá co nabídnout!“ pronesl král omluvně s pohledem upřeným kamsi za mě. Ztuhl jsem. „Co si to o mně myslíš?!“ nevědomky jsem zvýšil hlas. „Je to hodná holka, abys věděl! Houby mi záleží na tom, jestli je panna nebo ne!“ Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil. „Jdi k čertu, Vladane! Nenávidím tě, rozumíš?! Nenávidím!!!“
Autor Erestor, 25.03.2009
Přečteno 481x
Tipy 22
Poslední tipující: Šárinka, deep inside, denebrin, Venite se stále směje, kourek, Optimistick, Aaadina, Tasha101, Alasea, Darwin
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Spíše diskuze :-)

26.03.2009 10:35:00 | Erestor

A jeje hádka ;)

26.03.2009 09:17:00 | Ladyelf

sakra co mu hrabe?! :D
dneska ty dva díly to bylo super... díkes.

25.03.2009 22:49:00 | Tea F.

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter