Ve stínu Airthrey - 4. díl

Anotace: První setkání Izabely s Kirou není právě příjemné... zato je velmi neobvyklé.

Sbírka: Ve stínu Airthrey

„To je přece absurdní! Tohle je nějaký žert, co?! Fakt úžasná sranda!“ zareagovala jsem na Anitina slova prudce a nedlouho potom jsme se poněkud chladně rozloučily. Já dotčená tím nemístním vtípkem a Anita… no, vlastně ani nevím, nejspíš naštvaná, že jsem jí to nezbaštila.
Ještě cestou do bytu jsem si říkala, co jen ji to napadlo vykládat takové lži, jenže sotva jsem překročila práh, zmocnily se mě pochybnosti, jestli si opravdu vymýšlela. Moje spolubydlící totiž seděla v pokoji na kusu tmavé látky, který měla rozprostřený po podlaze, a s nepřítomným výrazem ve tváři zírala na nádobku ve svých dlaních. Víc jsem toho ode dveří rozpoznat nedokázala, neboť tam panovalo přítmí. Všechny žaluzie byly pečlivě zatažené, jediným zdrojem světla byly silné nasládle vonící svíce, které hořely v kruhu kolem té tmavovlasé černě oděné dívky a propůjčovaly jejímu snědému obličeji nádech tajemna.
Potichu jsem se zula a po špičkách jsem popošla o něco blíž. Ani jsem netušila, proč se vlastně plížím, možná to bylo kvůli tomu, že se zdála být docela v transu, jenom její rty jako o život cosi odříkávaly. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nepocítila záchvěv strachu. Bylo to… prostě divné!
Přesto jsem postupovala dál, skoro jako kdyby mě do té místnosti cosi táhlo. Nezdálo se, že by si Kira byla mé přítomnosti vůbec vědoma, tedy přinejmenším dokud jsem nestanula kousek od ní a poděšeně jsem nezaječela. Ne, že bych na sebe chtěla tímhle originálním způsobem upozornit, ale nemohla jsem si pomoct, když mi znenadání něco přeběhlo přes nohu. Vzápětí jsem sebou trhla ještě jednou, když do mě Kira téměř nenávistně zabodla dvojici svých neuvěřitelně tmavých očí.
„Co tu pohledáváš?!“ dotazovala se zamračeně a díky jejímu lehce zastřenému hlasu to znělo jako hodně naléhavý šepot.
Nervózně jsem odvrátila pohled. „Omlouvám se, nechtěla jsem tě vyrušit. Já…“ Znovu jsem k ní zalétla váhavým pohledem. „… bydlím tu…“ Srdnatě jsem přistoupila až k ní a natáhla k ní ruku. „Jsem Izabela.“
Kira se zachmuřila ještě víc. Odložila misku, kterou dosud svírala, na zem a pružně se zvedla. Byla vyšší než já, což mě sice nepřekvapovalo, jelikož jsem se svým necelým metrem pětašedesát stěží mohla někoho ohromit, ovšem ani nemůžu říct, že by mě to nějak zvlášť uklidnilo. A stále více ve mně sílilo podezření, že by mohla mít Anita nakonec pravdu…
Možná jsem byla předpojatá, ale kolik dívek nosí ve volném čase dlouhé černé sukně, tuniky s vlajícími rukávy stejné barvy a přes to těsný korzet? Nemluvě o spoustě pozoruhodných přívěšků, které jí na kožených šňůrkách visely kolem krku, a záplavě vlnitých havraních vlasů sahajících jí skoro k pasu, jež ještě umocňovaly dojem, že je má nová spolubydlící přinejmenším ďáblova služebnice. Mou nabízenou ruku docela ignorovala, namísto toho se mi ze vzdálenosti několika málo centimetrů upřeně zahleděla do tváře, jako kdyby mě chtěla uhranout.
„Tak bydlíš? To není právě moudré… Isabell…“ pronesla tiše, nicméně i tak jsem za jejímu slovy zachytila náznak hrozby. Snažila jsem se však tvářit, jako kdyby se nic zvláštního nedělo. Už jen proto, že se mi nechtělo jít za MacDowellovou žádat o nový pokoj.
„Ty jsi Kira?“ přinutila jsem se k poněkud křečovitému úsměvu. „Prý tu chováš nějakého mazlíčka? Ukážeš mi ho?“ zkoušela jsem to na ni poněkud zbaběle přes to její zvíře, které jsem podezírala, že mi prve podupalo nohu. Podle váhy bych to odhadovala na malou kočku.
„Ukázat? Jsme snad na nějaké výstavě?!“ opáčila Kira se zjevným znechucením. „Zůstaň, kde jsi, jenom tu trochu poklidím a pak si o tom všem promluvíme!“ nařídila mi nesmlouvavě, než si klekla na zem a začala opatrně sfoukávat svíce jednu po druhé. S každým dalším uhašeným plamínkem se místnost více a více ponořovala do tmy, což mě dost znepokojovalo. Až příliš se to totiž podobalo hororům, kde jakmile zhasnou všechna světla, nějaké monstrum se vrhne na svou nic netušící oběť. A nebylo snad podezřelé, že si Kira na to uklízení nejdřív nerozsvítila? Ačkoli jsem se se snažila sebe samu přesvědčit, že přece o nic nejde, stejně se mi nezamlouvala představa, že bych s ní měla zůstat potmě. Radši jsem i přes její varování spěšně přešla k oknu a pokoušela se teď už víceméně poslepu nahmatat šňůrku od žaluzie.
„Co to děláš?!“ osopila se na mě Kira těsně předtím, než se mi to konečně podařilo.
Prudce jsem trhla a žaluzie s tlumeným zarachocením vyjela nahoru, aby sluneční paprsky, které do té doby odmítala vpustit, mohly zalít místnost svým teplým světlem. Na krátký okamžik jsem se zadívala ven, pohled na okolní budovy a všechnu tu zeleň kolem mě uklidnil natolik, že jsem si říkala, co jen mě to napadlo považovat tu holku za opravdovou čarodějnici. Jasně, visáž na to měla, o což jí zřejmě šlo, a ta show, kterou předváděla na podlaze, byla také dost působivá, ale čarodějnice? A v dnešní době? To těžko! ušklíbla jsem se v duchu.
A potom se za mými zády zničehonic ozvala rána, jako kdyby tam někdo hodil dělbuch. Leknutím jsem nadskočila a chystala jsem se otočit, abych zjistila, co se přihodilo, avšak Kirin naléhavý hlas mi v tom zabránil.
„Otevři okna, dělej!“ křikla a vrhla se ke mně, aby mi s tím pomohla.
„Cože?“ nechápala jsem, ale jakmile můj nos zasáhl štiplavý zápach v plné síle, už jsem na nic nečekala a společnými silami jsme postupně pozotvíraly všechna okna dokořán. Z toho posledního jsem se hned vyklonila ven, abych se nalokala čistého vzduchu a unikla kouři, který se kdovíjak ocitnul v našem bytě.
„Co to bylo?!“ zeptala jsem se chraplavě, sotva mi přestaly slzet oči a záchvat kašle, který mě až dosud sužoval, aspoň trochu polevil.
S obavami jsem se zadívala do místnosti, kde se Kira pokoušela vyhnat zbytky našedivělého dýmu ven za pomoci bílého šátku s jakýmsi červeným potiskem. Hádala jsem, že je to pouze další věc, která má umocnit její image čarodějky, jenže čím déle jsem ji sledovala, tím nejistější pocit jsem z toho měla. Protože namísto, aby ten kouř hnala před šátkem, jak je to obvyklé, mávala s ním v podivném vířivém tanci kolem sebe a lapala ho do toho šátku. A zřejmě to zabíralo, protože zanedlouho byl vzduch uvnitř naprosto čistý, jenom na zemi zůstaly jako němí svědci ležet střepy z misky v kaluži čiré tekutiny. Na dvou místech zatekla až ke svíčkám a ty byly teď celé pokroucené a roztavené.
„Co to mělo znamenat?“ dožadovala jsem se odpovědi, zatímco Kira jakoby nic složila svůj šátek a zastrčila si ho do záňadří.
„To znamená, že když ti něco řeknu, tak bys to měla udělat!“ odsekla ostře a opatrně sesbírala pozůstatky své misky a vyhodila je do koše.
„Tím naznačuješ, že jsem tohle snad zavinila já?!“ ohradila jsem se dotčeně a nazlobeně jsem pozorovala Kiru, jak stírá rozlitou kapalinu z podlahy.
„Ovšem! Neříkala jsem snad, abys zůstala na místě?!“
„Copak jsem mohla tušit, že tu děláš nějaké chemické pokusy?! Na tomhle jste se domluvily s Anitou, že jo?“
„Nevím, o čem to mluvíš!“ odvětila Kira rázně a pátravě se rozhlédla kolem sebe. „Kleo? Kde vězíš, ty tulačko?“ zvolala měkkým, vábivým tónem, docela jiným, než jaký zatím používala na mě.
V odpověď se ozvalo zapísknutí a pak se zpod její postele vynořila hlavička s růžovým čumáčkem, očičky jako korálky a drobnými oušky.
„Pojď ke mně, Kleo, už je to v pořádku,“ konejšila ji Kira a to zvířátko se pozvolna vysoukalo celé ven. Mělo černobílý kožíšek a dlouhý ocásek a dost nedůvěřivě si mě přeměřovalo. Kira ho jemně zvedla a vysadila si ho na rameno, než se obrátila opět ke mně a já s lítostí sledovala, jak se její rozněžnělý výraz mění v nepřívětivé zamračení.
„Tohle nehodlám snášet, Isabell! Buď si najdeš jiné bydlení a nebo se připrav na to, že ti tvůj pobyt tady budu náležitě zpříjemňovat!“ ubezpečila mne.
„Je mi to fakt líto, Kiro, já to přece neudělala naschvál!“ zaprotestovala jsem, neboť podle toho, jak se prve MacDowellová tvářila, tu zase tolik volných pokojů nezbývalo.
„Líto?! Ani netušíš, jaké to mohlo mít následky! Ale abys neřekla, že jsem zlá, dám ti čas do zítřejšího poledne! Do té doby budeš buď pryč a nebo…“