V objetí zimy - 41. kapitola

Anotace: Stázka náhodou vyslechne něco, co se jí nelíbí. A dává to patřičně najevo ... Co na to Vladan?

Sbírka: V objetí zimy

Stála jsem na prahu bratrovy ložnice jako přimražená. Tohle přece nebylo možné! Byl mrtvý! Včera měl pohřeb! Dina mi to řekla. Chtěla jsem tam jít, ale nesebrala jsem odvahu. Nicméně, jsem sama sobě slíbila, že se s ním půjdu rozloučit v klidu. A hlavně o samotě. Neměla jsem zájem, aby někdo slyšel, co mu budu říkat. A on si tu teď klidně seděl a hovořil s mým bratrem, jako by se nechumelilo! Ihned mi došlo, že byl naživu celou tu dobu a ani se neobtěžoval mi to říct! A při tom přece musel vědět, co si myslím! Zatmělo se mi před očima. „Jdi k čertu, Vladane!“ zaječela jsem na jeho široká záda. „Nenávidím tě, rozumíš?! Nenávidím!!!“ Nečekala jsem na jeho reakci, otočila se na podpatku a vyběhla na chodbu. „Počkej!“ Za sebou jsem zaslechla jeho hlas, ale kašlala jsem na něj. Utíkala jsem do svých komnat. Spoléhala jsem na to, že si tam za mnou nedovolí jít. Zavřela jsem za sebou a zhroutila se do křesílka, kde jsem se zoufale rozvzlykala. Najednou se rozlétly dveře a Vladan se vřítil dovnitř. „Stázko …“ začal, ale nenechala jsem ho domluvit. Vyskočila jsem na nohy a vztekle si ho měřila. „Vypadni odsuď! Nepamatuju si, že bych tě pozvala dál, lovče!“ dala jsem si záležet, aby to znělo jako urážka. Zamračil se a založil si ruce na prsou. „Spal jsem s tebou v jedný posteli a ty mě teď vyhazuješ?!“ Oči měl mnohem tmavší než obvykle. „Ano! Abys věděl, tak tady mám povinnosti!“ odsekla jsem mu ostře. „Jak to myslíš?“ zeptal se nechápavě. „Lord z Daregu zachránil mému bratrovi život! Počítám s tím, že mu nabídne moji ruku jako odměnu!“ To nebyla tak docela pravda. Pochybovala jsem, že by bratr něco takového udělal, ale proč mu to nevmést do tváře, ne? Údiv v jeho obličeji mě velmi potěšil. „A ty budeš souhlasit?“ otázal se Vladan nečekaně klidně. „Proč ne?“ pohodila jsem hlavou. „Je to vážený lord a brzy bude i velmi bohatý! Bratr mu navrátí všechny tituly a statky, o které přišel kvůli mému strýci, víš?“ Několik vteřin se na mě díval. Och, bohové! Už jsem skoro zapomněla, jak vypadá. Černé oči, ostře řezaná tvář … Moc jsem chtěla, aby mě popadl za ramena, zatřásl se mnou a zařval na mě, že mě žádnému lordu z Daregu prostě nedá! A kdyby k tomu nakonec, jako třešinku na dort, přidal ještě polibek, tak bych se mu nijak nebránila. A určitě by nezůstalo jen u toho jednoho! Vzal by mě do náruče a odnesl do mé ložnice. Položil by mě na postel … Nic z toho se ovšem nestalo. Místo toho se na mě jen tak nějak zvláštně podíval. „Nebudu ti tedy stát v cestě, jasnosti!“ pronesl ironicky. Bezděky jsem se přikrčila, neboť jsem očekávala, že za sebou práskne dveřmi, ale on se je ani neobtěžoval zavírat. Prostě je nechal otevřené a já se jen bezmocně dívala, jak odchází. Chtěla jsem za ním vyběhnout, ale hrdost mi v tom zabránila. Přece se ho nebudu doprošovat, ne? Zabouchla jsem a znovu se sesunula do křesla. Skryla jsem tvář do dlaní a hořce se rozplakala. Neměla jsem ponětí, jak dlouho trvalo, než jsem se alespoň trochu uklidnila. Podvědomě jsem tušila, že jsem v tuto chvíli mohla získat všechno, po čem jsem tak prahla! Vladana a domov s ním. Místo toho jsem to všechno prohrála. A to jen kvůli své pýše! Vždyť jsem ho dobře znala! Tak proč mě jeho slova tak urazila? Snad proto, že jsem se obávala toho, co si o mně myslí? On přece neudělal nic jiného, než popřel bratrovu domněnku, a to zcela po svém. Nikdy nemluvil o svatbě, ale přesto jsem si byla jistá, že život s ním by byl krásný. Jistě, nepředpokládala jsem, že by mě samou láskou nosil na rukou ani, že by se přetrhl něžností! Jenže jsem si byla jistá, že by mě nikdy neponižoval tak, jak to s oblibou dělal můj manžel, byť, díky tomu záhadnému lordu z Daregu, poměrně krátce. Začalo to hned naší první společnou nocí … Odvedl mě do svatební komnaty, tam mi přikázal, abych se svlékla. Odmítla jsem, vrhl se na mě a následovala krátká potyčka, při které na mně rozerval šaty na cáry … bránila jsem se ze všech sil, ale marně. Ironií osudu bylo, že jsem opět skončila přehnutá přes stůl, jenže můj manžel se nespokojil jen s výpraskem … Ztěžka jsem polkla, protože se mi znova chtělo začít brečet. Dost! okřikla jsem se v duchu rázně. Nech už toho! Pláčem nic nespravíš, ani ničemu nepomůžeš! vzpomněla jsem si na Velenova moudrá slova. Jenže, co jsem měla udělat, abych to napravila? Pochybovala jsem totiž, že by byl Vladan vůbec ochotný se mnou mluvit. A já jsem se mu nemohla divit …