V objetí zimy - 46. kapitola

Anotace: Stázčin plán neprobíhá zrovna podle jejích představ ...

Sbírka: V objetí zimy

Trochu pochybovačně jsem se prohlédla v zrcadle. Šaty, které mi přinesla Dina, mi dobře padly, o tom nebylo sporu. Jen jsem si nebyla jistá, zda zrovna tahle lekce byla ta správná! Pro mě i pro Vladana. Dost mi to připomínalo moje manželství, ale pak jsem si vzpomněla na dny strávené ve srubu v horách. Tam jsem z Vladana měla obavy, ale zároveň jsem mu bezmezně věřila. A tahle kombinace byla … kupodivu nesmírně vzrušující. Tak proč to nezkusit i tady? A Dinin nápad se mi začínal zamlouvat čím dál tím víc. Hbitě jsem si zapletla vlasy a znovu se prohlédla. Usmála jsem se. Ano, takhle to bylo mnohem lepší! Vždyť taky která služebná by měla čas si ráno česat složité drdoly? Zvláště když na ni netrpělivě čekala její paní! Nadechla jsem a rychle se přesunula do komnat, které jsme s Dinou vybraly pro náš plán. Zvědavě jsem se rozhlédla. Nevypadaly vůbec špatně! Pousmála jsem se. V šatně byla obrovská káď a já si v ní představila nahého Vladana, kapky vody na jeho mohutné hrudi … Cítila jsem se nějak divně. Tak lehce a nedočkavě zároveň! Jen aby si chtěl hrát! blesklo mi hlavou. Slyšela jsem klapnout dveře a srdce se mi prudce rozbušilo. Měla jsem strach, že mi snad vyskočí z těla. Netušila jsem, co bude dál. Sotva jsem však zaslechla jeho hlas, tak jsem se jako zázrakem uklidnila. Měla jsem radost z toho, že mě posílal pryč. V koutku duše jsem se bála, že tyhle služby přijme. A to jsem nechtěla. Nedělala jsem si o něm žádné iluze, ale přece jen jsem potají doufala, že pro něj budu navěky ta jediná! Vešla jsem do jeho ložnice a pokorně ho prosila, ať mi dovolí zůstat. Na chvíli to vypadalo, že jsem ho zaskočila, ale pak se přidal. A opravdu připomínal toho přísného lovce, se kterým jsem se tenkrát probudila v jedné posteli. Nebo urozeného lorda, kterým taky byl, jak jsem před krátkou dobou zjistila. Nicméně, jsem s jistou úlevou uvítala to, že mě poslal pro jídlo. Doufala jsem, že si vleze do vody, zatímco budu pryč. Natolik jsem si zase nevěřila! Vrátila jsem se za chvíli s tácem plným jídla, o kterém jsem si myslela, že by mu mohlo chutnat. Kuchařky si musely myslet, že jsem se zbláznila, když jsem se jim objevila v kuchyni, ale nijak neprotestovaly. Odložila jsem podnos na stolek u krbu a dumala, jestli mám jít do šatny nebo ne. Jak by se asi chovala služka? Počkala by na jeho vyzvání nebo by tam prostě vešla? „Jak dlouho mám čekat?!“ Vladanovo netrpělivé zavolání mi značně ulehčilo rozhodování. „Kdes byla tak dlouho? Voda už je skoro studená!“ uvítal mě zamračeným pohledem. „Omlouvám se! Zdržela jsem se v kuchyni, pane!“ špitla jsem omluvně a rychle přistoupila ke kádi. Vzala jsem do ruky mýdlo a začala mu drhnout záda. Bylo zvláštní pod prsty cítit jeho pokožku a pevné svaly … Podivné mravenčení se mi rozběhlo po těle. „Přitlač, děvče, nestyď se!“ Poslechla jsem a on spokojeně zamručel. Namydlila jsem mu i vlasy a pak jsem pěnu spláchla čistou vodu ze džberu. „Hotovo, pane!“ oznámila jsem mu tiše. Teprve teď jsem si uvědomila, co bude následovat a zachvěla jsem se. Vstal a já mu podala velkou osušku, aby se osušil, a raději jsem ustoupila dál od něj. „Mám tvé paní říct, že jsem nebyl spokojenej?!“ vyštěkl na mě ostře, ale zkoumavě si mě při tom prohlížel. Jeho oči mi pronikaly až do morku kostí. Připadala jsem si před ním jako nahá. Najednou mi celý ten nápad na hru na služku a lorda přišel nesmírně pošetilý! Mělo to být tak, že ho rozpálím vášní a touhou po mně a pak ho nechám čekat … dlouho čekat, než se nad ním slituju … jenže teď to vypadalo, že to bude naopak. Chtěla jsem ho … tak moc až to bolelo. Nemohla jsem se dočkat, až mě obejme … přitiskne k sobě … políbí … Ale taky jsem se toho bála. Strašně moc … Ztěžka jsem polkla. „No tak?! Nebo ti mám pomoct?“ Udělal krok ke mně a já cítila, jak blednu. Roztřásla se mi kolena. Znenadání ke mně natáhl ruku. Na víc jsem nečekala. „Nesahej na mě!“ vyjekla jsem vyděšeně a uskočila stranou. Tedy spíš jsem chtěla, protože jsem špatně došlápla a skončila na podlaze. Koutkem oka jsem zachytila Vladanovu mohutnou postavu, jak se ke mně sklání. „Ne … nech mě být!“ zaječela jsem hlasitě a v panické hrůze jsem se pokoušela dostat se od něj co nejdál. Ale on toho nedbal. Dál se po mně sápal. Vyjela jsem zakřivenými prsty po jeho tváři. Musela jsem ho zasáhnout, protože jsem zaslechla, jak bolestivě sykl. To ti patří! pomyslela jsem si se zadostiučiněním, ale jeho to nezastavilo. Sevřel obě moje zápěstí ve své dlani a vytáhl mě na nohy. Přitáhl si mě k sobě a pevně mě objal. „Ne …“ zoufale jsem se mu pokoušela vymanit, ale byl moc silný. „Prosím … ne … neubližuj mi … prosím …“ vzlykala jsem do jeho hrudi.