Samuel - 12.díl

Anotace: ...Andrew odhaluje zbytek své temné minulosti...

Úsvit…zatím jsem měl možnost spatřit něco tak nádherného, sledovat, jak se nebe kouzelně barví do zlatorůžova, ale jak dlouho ještě?
Nikoliv však Andrew, či snad Dareios?
Stále jsem měl před očima poslední okamžiky té ubohé laně, jejíž smrtelné záchvěvy dosud drásaly mou mysl. Když se pak chtivě zakousl do její šíje, nemohl jsem se na to dívat a uprchl jsem do lesů, kde jsem ve své příšerné podobě bezcílně bloudil skoro až do svítání,
v křoví nedaleko domu jsem se pak opět v bolestivých křečích proměnil v lidskou bytost, pokud jsem jí ovšem ještě byl.
Odpotácel jsem se do svého pokoje a usedl ke stolu s hlavou v dlaních, zážitky posledních dní krutě zraňovaly mou duši, zoufale, leč zřejmě marně jsem si přál, abych se jednoho rána probudil ze zlého snu,
v našem domě, mé posteli, v očekávání, že mi chůva Mary
s úsměvem donese snídani, pak při čaji krátce pohovořím s Herbertem a budu se těšit, že opět spatřím a obejmu ji….mé srdce zmíralo bolestnou touhou po Camille, musím ji znovu vidět!
Byl jsem tou myšlenkou přímo posedlý.
Všimnul jsem si na stole číše s vínem a lehce jsem se otřásl, protože jsem si vzpomněl na Andrewova slova.
Vzal jsem ji do rukou a prohlížel její temně rudý obsah proti světlu, nic zvláštního jsem neviděl, přitom jsem už nyní věděl, co kromě vína obsahuje. S odporem jsem ji mrštil do kouta, ve snaze dodržet svůj slib.
Cha, musím dokázat, že se bez té jeho krve obejdu…pomyslel jsem si zlostně.
Pak jsem se únavou svalil jen tak v oblečení do postele. Probudil jsem se snad až v podvečer, na mém stole jsem zahlédl vychladlé jídlo…tedy zde u mne už byl…Přistoupil jsem k oknu a vyhlédl do zahrady.
Všiml jsem si mezi stromy jeho siluety, stál opodál, cípy dlouhého černého kabátu se mu lehce vlnily ve větru, stejně i jeho vlasy, tvář měl obrácenou k nebi, jako by na něco čekal. Vypadal jako skutečný temný bůh podsvětí. Můj otec….při tomto pomyšlení se mne zmocnil nepříjemný pocit, vybavil jsem si jeho včerejší vyprávění, které se mi stále zdálo tak neskutečné.
Náhle vztáhl ruku a z výšky se na ni snesl veliký jestřáb. Chvíli k němu hovořil a pak jej opět vypustil. Všechna zvířata i ptáci k němu vzhlíželi s úctou, tak jako vždycky ke mně, stále jsem nacházel další a další důkazy naší podobnosti.
Tu se najednou ohlédl směrem k mému oknu, udělal jsem zásadní chybu, dávno jsem již přišel na to, že jeho proniknutí do mé mysli souvisí s intenzitou mých myšlenek. Zrovna jako nyní.
Než jsem se stačil vzpamatovat, už jsem jej neviděl. Trhl jsem sebou, protože jsem opět na rameni bez výstrahy ucítil jeho ledovou dlaň.
„Dlouho jsi spal, vůbec ses nedotkl jídla, ba ani vína…“ poslední slovo významně zdůraznil.
„Chm, obejdu se bez něj, však jsem Vám to včera říkal. Nevypiju ani kapku!“ řekl jsem umíněně.
„Jak myslíš, děláš velkou chybu, ale vidím, že se musíš zřejmě sám přesvědčit, abys mi uvěřil.
Dnes si už můžeš konečně sundat obvazy z tváře, donesl jsem novou mast, která ti pomůže ještě více.“
Mast…zapomněl dodat, že nejen ona! Úzkostlivě jsem pohlédl na svou paži a přitáhl ji k tělu.
Bylo však již zřejmě pozdě, protože rukáv košile byl potřísněn krví, v mém tvrdém spánku pravděpodobně opět vylepšoval své „dílo“.
Povzdechl jsem a pohlédl na něj, lehce jsem nabral mezi prsty mast a namazal si svou tvář.
„ Jsi připraven? Dnes tě vezmu konečně do podzemí, je čas odhalit poslední část mé minulosti.“
řekl mdlým hlasem.
Opatrně jsem jej následoval.
Za chvíli jsme již sestupovali po schodech do sklepení. Zapálil jsem si svíci, Andrew se jen pousmál a konstatoval, že brzy ji už nebudu potřebovat. Nesnažil jsem se ho přesvědčovat o opaku, ale pomyslel jsem si o tom své. Když jsme se ocitli na konci chodby v té malé místnosti, zastavil se a otočil se ke mně. Můj pohled mimoděk zabloudil opět k zrcadlu, s úžasem jsem zjistil, že můj příšerný obličej už vypadá daleko méně hrozivě, jizev ubylo a mé rysy se již začaly mírně zdůrazňovat. Zřejmě to udělal schválně, že zde zastavil, aby mne přesvědčil.
Zaváhal jsem, ale zatím jsem se nechtěl vzdát, příliš jsem si vážil toho, že ještě žiji, i když jsem začínal mít obavy, že brzy přijde čas, kdy o tomhle nebudu moci rozhodnout.
Zatím jsem ale vše tvrdohlavě odmítal, bezděčně jsem se dotkl prsty svého hrdla.
Všimnul si mého zaváhání a spokojeně se usmál, jeho oči se ve tmě zeleně zableskly, pak přistoupil ke dveřím krypty a docela lehce je otevřel. Začišel na mne ledový chlad, trochu jsem se zachvěl.
Pak jsme vkročili do tmavé místnosti, která zřejmě ukrývala to poslední, co jsem se měl ještě dozvědět. Plamen svíčky osvětlil kobku s nízkým stropem, připomínající nějakou svatyni, málem jsem ovšem vykřiknul úžasem.
Na zdech byly obrazy s výjevy z egyptské mytologie, včetně mně již známých symbolů, některé starobylé malby znázorňovaly jeho životní příběh, v přesném sledu, jak jsem jej včera slyšel, asi je sám maloval.
Po zemi se válely zlaté vázy a misky a v zadní části v nevelkém výklenku stál bohatě zdobený sarkofág s úžasnou maskou nějakého dávného panovníka, jehož rysy mi byly až moc povědomé…jeho smaragdové oči mrtvě zíraly do tmy.
Na chvíli jsem zavřel oči, rázem jsem si uvědomil, že tohle vše se mi zjevovalo mimo jiné v mých snech, chyběla jen bronzová socha kočky, strážce, jehož hlavu jsem dobře znal, a nejen já…zachvěl jsem se zimou.
„Ano, jistě sis uvědomil, že to vše jsi už někdy viděl, je to díky tvému původu a mému působení na tvé smysly….tohle jediné se mi podařilo zachránit za země mého zrození, vzácný sarkofág s pozůstatky mého otce a něco málo z jeho bohatství, které se mi kdysi dávno s pomocí jednoho mladého cestovatele a vědce podařilo odvézt z hrobky v Gize. Důvěřoval mi, ale já jej jako jediného svědka musel zabít, jmenoval se Andrew Morrison…jeho jméno i osobnost jsem si pak ponechal a přivlastnil si opuštěné sídlo jeho předků…“ řekl tiše, avšak bez jakéhokoliv pocitu provinění.
Poté přistoupil k velké truhlici, smetl z ní letitý prach a vytáhl z ní nevelkou skříňku ze slonoviny, tu, o které hovořil ve svém tajemném příběhu.
Na jejích bocích jsem opět uviděl to znamení hada a otvor zámku v horní části měl přesně tvar ozdoby na mém ukrytém prstenu, symbolu života.
„To je ona, mé dědictví po strýci, které po celé věky chráním. Tajemné esence, které obsahuje, jsou nezbytné k tomu, abych si uchoval podobu, kterou mám, stačí z každé pouhá kapka. Když se ztratil klíč, nemohl jsem se k nim dostat, má tělesná schránka začala rychle stárnout, pokusil jsem se využít svých znalostí a vyrobit sám něco podobného, spotřeboval jsem na to spoustu lidských srdcí…“ jeho pohled zabloudil k otvoru ve zdi, kterému jsem se raději vyhýbal, nyní jsem pochopil, co se tam asi skrývá, a otřásl jsem se.
Po chvíli pokračoval.
„Vědění svého strýce jsem však nikdy nedosáhl, ta náhražka mi ale také zatím pomáhá v mé existenci, pouhá krev nestačí. I tobě jsem ji občas přidal do pokrmu, protože jsi mou součástí. Snad mi odpustíš, ale tvůj osud se již ubírá mým směrem.“
„Aha, chtěl jste říci, že nemám na vybranou, hm? Ale to se mýlíte, nehodlám přijmout Váš úděl, nikdy! To raději zemřu!“ vykřikl jsem zlostně. Zamračil se a odvětil.
„Tohle jsem už jednou slyšel, z úst tvé matky, ale ve tvém případě to už není tak jednoduché, jak by sis představoval, ve tvých žilách koluje má krev, a bohužel i tvého prastrýce, vzepřeš-li se všemu, čeká tě hrozný konec a utrpení, kdy smrt je pouhý začátek…“
Mé vyhlídky na budoucnost byly opravdu skvělé,pozoroval jsem, jak ještě z truhlice vytáhl stříbrnou tepanou dýku.
„Je tu však ještě tahle možnost, jak všemu uniknout,
a sice když se její čepel potřísní esencí smrti, tohle tenkrát zničilo mého strýce, a může i mne, smí ji však použít jen jiná osoba, lidský smrtelník, zatím ještě
i ty.
Dále je tu esence života, která ve spojení s tajemnou formulí, zapsanou na pradávném pergamenu, může zázračně překonat hlubokou propast času a navrátit mi lidské bytí.
Pergamen se mi však nikdy nepodařilo vypátrat.
Nyní již znáš tajemství, které mne provází celou mou temnou existencí.“ dořekl mírně unaveným hlasem.
Díval jsem se mu do očí, v nichž se skrývaly hlubiny dávných věků, do očí otce, který místo aby chránil svého syna, nabídl mu jen hrozivý úděl, směřující ke zkáze.
Pak jsem zašeptal.
„Dobře, nechám si vše projít hlavou, nečekejte však ode mne, že s vámi budu ihned souhlasit.
Nyní bych se rád podíval ven, mohu si půjčit vašeho koně?“ zeptal jsem se odvážně, rozhodl jsem se využít jeho nynější slabosti, když se mi svěřil.
Udiveně se na mne podíval, ale souhlasně přikývl.
Spěšně jsem se s ním rozloučil, kdyby si to stačil třeba rozmyslet, ve stáji jsem osedlal Démona a vyhoupl se do sedla, zprvu se s divokým zařehtáním vzepjal, ale záhy se uklidnil, patrně poznal, že jsem spřízněn s jeho pánem, očekával jsem, že mne bude poslouchat jako beránek. Přesně jsem věděl, kam bude směřovat má cesta, k mému rodnému domu, ke Camille, musel jsem to udělat, nemohu ji zanechat v přesvědčení, že ze mne zbyl jen pouhý popel.
Spokojeně jsem si pomyslel, že Andrew nic nepoznal, dnes poprvé jsem použil zvláštních schopností, kterými mne obdaroval a jimž jsem se doposud tolik bránil, naučil jsem se s ním bojovat jeho vlastní zbraní, silou myšlenek…..