V objetí zimy - 49. kapitola

Anotace: A nastává svatební den ...

Sbírka: V objetí zimy

Dopnul jsem si ozdobné přezky na svrchní tunice a nakonec jsem si připjal meč. Sice jsem nepředpokládal, že by se mě někdo pokusil zabít zrovna o našem svatebním dni, ale přece jen jsem nehodlal nic riskovat. Navíc, jsem jí slíbil, že ji budu chránit a to jsem hodlal dodržet. A jak jinak to dát všem najevo? Jednoduše. Obrovským mečem. Ozvalo se zaklepání a vzápětí se v pokoji objevil Velen s pusou od ucha k uchu. „Teda, pořád nemohu uvěřit, že jsi krále přesvědčil, aby souhlasil!“ Pousmál jsem se. „Dokážu bejt přesvědčivej, když chci!“ Uchechtl se. „Jo, to určitě! Hele, je ti jasný, že toho kněze nemůžeš mlátit, když vám bude dávat požehnání, že jo?“ V duchu jsem si tu scénu představil a byla doopravdy lákavá. „Pokusím se ovládnout, Velene! Jak to vypadá dole?“ raději jsem změnil téma. „Všechno je připraveno! Stoly prostřené, víno a pivo po ruce a hosté jsou ještě střízliví! Tak by sis měl pospíšit a neriskovat, že budou pod obraz, než si řeknete svoje ano!“ vybídl mě s vážnou tváří. „Tak jdeme!“ Velen mi ve dveřích dal ostentativně přednost a já měl chuť ho praštit. Došli jsme do korunního sálu a já bezděky zadržel dech. Stázka už tam byla a já ji skoro nepoznal. Měla na sobě bílé šaty s něčím, co vypadalo jako výšivka z malinkých perliček. Její hlavu zdobil smaragdový diadém. Napadlo mě, že by měla mít závoj, ale pak jsem si uvědomil, že ten dle zvyklostí náležel pouze nedotčeným pannám, které vstupovaly poprvé do manželství. Moc se mi to nelíbilo, protože mi připadalo, že ji tím ponižují, ale nemohl jsem s tím nic udělat. A ona ostatně nevypadala, že by jí to nějak vadilo. Jedním slovem byla nádherná! A já se nemohl dočkat, až bude zcela mojí! Já už se postarám, aby na všechny strasti zapomněla. I kdybych ji měl zabít! pomyslel jsem si pobaveně. Pomalu jsem k ní přistoupil a ona se na mě stydlivě usmála. Natáhl jsem k ní ruku, abych ji pohladil po tváři. „Ehm …“ ozvalo se polohlasné zakašlání. „Obřad, pane!“ Velen mi šetrně připomněl, že tu nejsme sami. „Jo, já vím!“ odsekl jsem mu. Stoupl jsem si vedle Stázky a společně jsme vyčkali příchodu oddávajícího. Byl to starý vousatý kněz, který nám začal skřehotavým hlasem kázat o svátosti manželské. Měl jsem sto chutí poslat ho do háje, ale kvůli Stázce jsem se ovládl. Jako každá ženská si to plně vychutnávala. Oči jí zářily štěstím a já byl z hloubi duše rád, že jsem to byl já, kdo to způsobil. Nepochyboval jsem o tom, že její první svatba musela být pro ni příšerná. „Ano!“ Probral jsem se ze svých myšlenek právě ve chvíli, kdy jsem byl tázán, zda si ji beru a budu při ní stát v dobrém i ve zlém. „Ano!“ Trochu se jí chvěl hlas, ale zcela jistě ne strachem. Počkal jsem, až kněz dokončí obřad, pak jsem si ji přitáhl k sobě a bez okolků se zmocnil jejích úst. Kolem zazněl překvapený šepot, ale nic jsem si z něj nedělal. Byli jsme svoji, tak mi mohli všichni vlézt na záda! Vychutnával jsem si náš první manželský polibek. Ukončil jsem ho teprve tehdy, když se jí začala podlamovat kolena. „No, to je dost, že jste si na nás udělali čas!“ Můj novopečený švagr mi nabídl pravici. „Vítám tě v rodině, bratře!“ Rád jsem ji přijal a pevně ji stiskl. „Co ta tady dělá?!“ moje žena vytřeštěně zírala kamsi za svého bratra. Sledoval jsem její pohled a překvapeně jsem pozvedl obočí. Tázavě jsem pohlédl na krále. „Máš rád riziko, co?“ prohodil jsem k němu polohlasně. Pousmál se a potřásl hlavou. „Kdepak! Měli jsme spolu několik důvěrných debat a Ludovika už bude hodná a poslušná choť!“ Gestem ji přivolal k nám. Připadalo mi, že se pohybuje poněkud toporně. „Byla jsem poblázněná! Odpusť mi, sestro!“ nejistě pohlédla na svého manžela. Měl jsem dojem, že se na ni Stázka vrhne, aby jí vyškrábala oči, tak jsem jí raději sevřel loket. „Nedělej scény, holka! Přece jen jsi princezna!“ sykl jsem na ni. „Ty podlá a hnusná bestie! Jaks to jen mohla udělat?!“ Ani se neobtěžovala vzít mě na vědomí. Použila ještě několik velmi nelichotivých výrazů a mě napadlo, kde je asi slyšela? „No tak! Už toho bylo dost!“ tiše jsem okřikl Stázku. „Nekaž náš den! Navíc, je to věc tvého bratra, jestli s ní dál bude sdílet manželské lože nebo ne! Ty se mu do toho nepleť!“ Nerad jsem na ni byl tak ostrý, ale nechtěl jsem, aby tu na svoji švagrovou ječela na celé kolo. Navíc, jsem tušil, proč se asi tak rozhodl. „Málem ho zabila a podváděla ho a …“ Zamračil jsem se na ni. „Dost! Usmívat se na ni nemusíš, ani ji objímat! Ale nepleť se do věcí, do kterých ti nic není, ženo!“ Zaraženě na mě pohlédla. „Vladane …“ chtěla něco namítnout, ale pak zmlkla. „Jak si přeješ, muži!“ Bylo mi jasné, že kdyby měla něco po ruce, tak mi to hodí na hlavu. „Hodná!“ pochválil jsem ji. Nadechla se, ale začala hrát hudba, tak jsem ji popadl do náruče a dal se s ní do tance. Při jedné otočce jsem zahlédl Velena, jak se na mě pobaveně šklebí. Nepochyboval jsem, že mu ta malá výměna názorů neunikla. A ani to, že dopadla nerozhodně …