V objetí zimy - 53. kapitola

V objetí zimy - 53. kapitola

Anotace: Vladanovi se dostává velmi vřelého přijetí ...

Sbírka: V objetí zimy

Podrobně jsem popisovala Vladanovi, co se tu odehrávalo od jeho odjezdu. Nikoliv bez jistého zadostiučinění. Sice nedávno vyjádřil přání být informován co nejstručněji, ale když si o to řekl, tak proč ne? Pravda ovšem byla, že jsem úmyslně nevynechala opravdu nic. Dokonce ani to, že se jedna kuchařka pohádala s tou druhou, jak se správně mají péct tvarohové buchty … A to už bylo na Vladana příliš. Bleskurychle se vynořil z vody a skočil po mně. Stačila jsem jen vyskočit na nohy a to bylo všechno. Vzápětí mě sevřel v mocném objetí, které mi málem vyrazilo dech. „Provokuješ, ženo!“ pronesl temně a vydal se se mnou v náručí do naší ložnice. „To není pravda! Zeptal ses sám …“ protestovala jsem srdnatě a pokoušela se mu vytrhnout, ale nijak zvlášť zuřivě. Beze slova mě hodil na postel a upřeně si mě prohlížel. Polkla jsem. „Opravdu ses zeptal …“ hlesla jsem s hranou nechápavostí. „A tys toho využila, co?“ pronesl s výhružně přimhouřenýma očima. „To bych si nedovolila …“ Najednou jsem měla potíže s mluvením i s myšlením. Jediné, co se mi honilo hlavou, bylo, jak velmi urostlého muže mám … „Vladane?“ nepoznávala jsem svůj vlastní hlas. „Víš, co mě mrzí?“ Sedl si na okraj lůžka a tázavě na mě pohlédl. „Že jsme neměli svatební noc …“ špitla jsem tichounce. Zlehka mě pohladil po tváři. „Copak jsi vlastně celou tu noc dělala?“ zeptal se zvědavě a rukou sklouzl na tkanici v mém výstřihu. Začal si s ní pohrávat. „Ležela jsem v posteli a myslela na tebe … jak ti od plic řeknu, co si o tobě myslím …“ přiznala jsem rozpačitě. Jeho prsty mě značně znervózňovaly. „Hm, a jak myslíš, že by to dopadlo, kdybych se tam objevil?“ Pozorovala jsem, jak snadno si poradil s tou tkanicí a bez námahy tak osvobodil moje ňadra. „Nevím … asi bychom se znovu pohádali ..“ olízla jsem si náhle suché rty. „A já bych si tě nejspíš přehnul přes koleno …“ jemně promnul moji bradavku mezi palcem a ukazovákem. Nedovedla jsem potlačit slastné zasténání. „ … a pár ti jich uštědřil!“ Sklonil se a zlehounka mě kousl do krku. „Vladane …“ jeho jméno splynulo z mých rtů naprosto přirozeně. Jen jsem nevěděla, co po něm vlastně chci. „Hm …“ zamumlal, aniž by přestal ožužlávat můj krk. Bylo to nečekaně příjemné a nadmíru rozptylující … „Nechtěl bys … něco pojíst?“ navrhla jsem chraptivě. Tlumeně se zasmál a mě z toho melodického zvuku krásně zamrazilo v zádech. „Chtěl, ženo! Tebe! Tady a teď!“ sdělil mi zastřeně. „Ber to jako náhradu za svatební noc! A i všechny ostatní noce, které jsme neměli!“ Měl pravdu. Byť to bylo takřka neuvěřitelné, tak jsme spolu ještě manželské lože nesdíleli. Tedy jako muž a žena. Druhý den po svatbě jsme se vydali na cestu sem a cestou jsem byla ráda, že jsem byla ráda. A tady jsem buď byla unavená já nebo utahaný on. A večer jsme prostě padli do postele, stačili si dát pusu na dobrou noc a usnuli, jako když nás do vody hodí. Jako ve snách jsem sledovala, jak zručně se vypořádával s mými šaty. Nadzvedla jsem boky, aby mi mohl stáhnout sukni, která skončila na podlaze vedle naší postele. Pak se posadil na paty a opět si mě prohlížel. „Nedívej se na mě tak …“ zaprosila jsem a vztáhla k němu ruku. Mlčky se natáhl vedle mě a přivinul mě k sobě. „Nestyď se přede mnou! Opravdu k tomu nemáš důvod!“ vtiskl mi do vlasů polibek. „To se ti lehko řekne …“ položila jsem si hlavu na jeho rameno a váhavě mu začala přejíždět rukou po hrudi. Spokojeně zamručel. „Chci tě …“ Byla jsem vděčná za šero, které díky dešti bylo. Milosrdně totiž skrylo růměnec, který se mi zcela jistě rozlil po tváři. Cítila jsem, jak mi úplně hoří. „Já tebe taky, holka! Ale byl jsem zvědavej, kdy a jestli vůbec to přiznáš!“ Bylo to nefér, jak dobře mě znal! Až mě to děsilo. Najednou jsem si před ním připadala nesmírně zranitelná. „Jak dlouho jsi chtěl čekat?“ optala jsem se ho se zájmem a přestala ho hladit. „Jak dlouho by bylo třeba!“ dostalo se mi okamžité odpovědi. „Už v horách jsem ti přece řek, že tak zoufalej, abych si bral ženskou proti její vůli, nejsem! I když je moje!“ Uchopil moji ruku a zcela samozřejmě ji pomalu sunul níž a níž … až jsem pod prsty ucítila jeho mužství. A mohla jsem zodpovědně prohlásit, že opravdu nelhal, když říkal, že mě chce. Byl na mě víc než připraven. „Opravdu mocná zbraň, pane!“ vydechla jsem. „Naše rodová, paní!“ odvětil pyšně a já sebou trochu trhla, když jsem ucítila jeho prsty ve svém klíně … Ostře jsem se nadechla a celá strnula, když ukazovákem opatrně vklouzl do mě. „Ššš … nech to na mě, ano?“ Tomu nešlo odolat. Očividně věděl, co dělá a já brzy zapomněla na všechny své obavy a strachy. Počínal si jemně i dominantně zároveň … „Stázko …“ Otevřela jsem oči a pohlédla do těch jeho. Byla v nich němá, o to však naléhavější, otázka. Přikývla jsem. Než jsem se nadála, tak přikryl moje tělo svým a konečně jsme byli svoji se vším všudy …
Autor Erestor, 06.04.2009
Přečteno 580x
Tipy 18
Poslední tipující: kuklicka, Šárinka, Venite se stále směje, Tea F., nerozhodná holka v mezidobí bez majáku, Optimistick, Aaadina, Alasea, Darwin, kourek
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí