Ve stínu Airthrey - 8. díl

Anotace: Kira ukazuje Izabele moc kamenů... o to víc Iz vyplaší, když později jeden z nich najde pod svým polštářem...

Sbírka: Ve stínu Airthrey

„Tak jo… pokud to nebude bolet…“ přijala jsem zdráhavě Kiřinu nabídku.
„Akorát pocítíš intenzivní teplo,“ ujistila mne, než se vypravila do komory pro své pomůcky.
„Jak hodně intenzivní?“ zavolala jsem za ní podezíravě.
„Snesitelně,“ dostalo se mi okamžité odpovědi.
Pevně jsem semkla rty, abych nezaklela. Do čeho jsem se to jenom navezla? Možná ještě není pozdě vycouvat… ale to bych zase nezjistila, jestli to, co mi tu Kira o těch šutrech vyprávěla, je pravda a nebo ne. Kruci. Já fakt uvažuji o tom, že by skutečně mohly mít nějaké účinky? Je vážně dobrá, to se jí musí nechat! Na všechno má nějaké vysvětlení a k tomu to zní i logicky. Zbytková energie… Asi jsem musela docela zešílet!
„Už jsem tu! Doufám, že sis to mezitím nerozmyslela, vyhlížíš trochu bledě…“ zkonstatovala Kira a odložila si na stolek u postele dřevěnou krabičku, malou tmavou lahvičku s nějakou kapalinou a úhledně složený kousek čistého plátna. Tedy aspoň jsem chtěla věřit v to, že je to čisté plátno… taky to ale stejně dobře mohlo být vyprané obinadlo z mumie.
„Ne, jsem v pohodě.“
„Fajn. A teď mi pověz, jestli máš někde na těle jizvu nebo mateřské znaménko, kterých by ses chtěla zbavit.“
Jeden nechtěný flíček jsem na ruce měla, a tak jsem ho nabídla Kiře pro ten její experiment. Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak celé to místo za pomoci látky a roztoku pečlivě očistila, a trochu mě uklidnilo, že to zatím nepálilo. Poté opatrně vyndala z truhličky malý hnědavý kámen a přiložila ho na mou pihu. Téměř okamžitě jsem ucítila, jak se mi kůže pod ním silně zahřívá, ale nebylo to zas tak strašné. Navíc to ani netrvalo dlouho. A nejúžasnější bylo, že když Kira vzápětí ten kámen zase zvedla, nebylo po pize ani památky! Zůstala tam pouze načervenalá skvrna, která se rychle vytrácela.
„To je… neuvěřitelný!“ vydechla jsem uchváceně. „Ty jsi opravdu čarodějka!“
„Dávám přednost označení vraci… to je rumunsky něco jako léčitelka, protože jsem své zděděné vlohy soustředila právě na tuhle oblast.“
„A tady na univerzitě studuješ co?“ otázala jsem se a zlehka jsem si přejela po ruce. Slabě to brnělo, nebylo to však nepříjemné.
„Medicínu. Ráda bych totiž své schopnosti uplatila v praxi a myslím si, že v mnoha případech, kdy jde o lehká zranění nebo nachlazení, pomůže takový kámen lépe než-li mnohé léky. A bez vedlejších účinků.“
„V tom máš asi pravdu,“ přisvědčila jsem a chtěla se jí ještě na něco zeptat, když mi zrak náhodou padnul na hodiny visící vedle kuchyňské linky.
„To už je tak pozdě?!“ vyjekla jsem v návalu paniky a hned jsem letěla do komory, abych ze svého kufru vyhrabala něco vhodného na sebe.
„Kam se chystáš?“ Kira se opřela o futro a s Kleo v náručí se dívala, jak se bleskovou rychlostí převlékám.
„Jeden kluk mě pozval, abych se šla podívat na jejich ragbyový trénink, a pak má být grilování. Nechceš jít taky?“ nabídla jsem jí, protože mi připadalo sprostý se na ni teď vykašlat.
„Ani ne, podobné sešlosti moc nemusím. Pokud ti to nebude vadit, podívala bych se zatím na ten deník.“
„Jo, klidně. Tak já běžím!“ Poněkud udýchaně jsem popadla svou brašnu a namířila si to ven.

Když jsem se o dost hodin později vracela zpátky, bylo lehce po půlnoci a Kira už tvrdě spala. Docela mne to překvapilo, protože jsem skoro předpokládala, že bude provádět zase nějaká kouzla. Co nejtišeji jsem se svlékla a umyla a zapadla jsem do postele, abych ještě rychle nahnala nějaký ten spánek. Přece jen mě čekal první školní den a i když jsem měla akorát jednu přednášku, nechtěla jsem na ní působit jako zombie.
Kupodivu jsem usnula hned, sotva jsem se hlavou dotkla polštáře a když mě ráno probudil budík, cítila jsem se překvapivě svěží. S úsměvem na rtech jsem vyskočila z postele, až se Kira, která právě seděla u stolku v kuchyni a snídala, musela zasmát.
„Až takhle natěšená do školy?“
„To ani ne, ale mám dneska dobrou náladu.“
„Fajn, tak pojď se mnou posnídat, ať se tu neláduju sama.“
Se zahanbením jsem si uvědomila, že jsem si doposud nekoupila ani učebnice, natož pak nějaké jídlo, a tak jsem vděčně přijala její pozvání a okamžitě jsem si vymínila, že na další nákup půjdeme společně a já to zaplatím. Souhlasila.
„Jak ses včera bavila? Co ten kluk?“ zajímala se jakoby mimochodem mezi několika sousty.
„Je docela fajn. Nejdřív jsem sledovala ten jejich zápas… to byla celkem nuda, na tohle mě vážně neužije. Ale pak se rozjela pořádná oslava, něco jako loučení s prázdninami a to byla paráda. Pití, grilování, tanec… no, došlo i na zpěv, prostě super… Lidi jsou tu úžasně přátelský…“
„To asi jo,“ takřka utnula můj chvalozpěv Kira. „Přečetla jsem mezitím ten deník… ale na nic zásadního jsem nepřišla… Myslím si, že klíčová bude ta poslední věta… musíme zjistit, co znamená. Hledala jsem na Internetu, ale nijak zvlášť mi to nepomohlo. Máš teď ráno taky angličtinu?“
S plnou pusou džemem natřeného toastu jsem přisvědčila. Pochopila jsem, že by nebylo moudré před ní zmiňovat, že jsem s Calumem tančila několik ploužáků a dokonce se mi pokusil dát pusu. To jsem mu sice nedovolila, ovšem ani jsem se kategoricky nebránila další schůzce. Člověk je přece tvor společenský.
„Dobře, tak potom zajdeme za profesorem. Snad to dokáže rozluštit,“ oznámila mi Kira a šla si do koupelny vyčistit zuby.
Odolala jsem nutkání poslušně zasalutovat a radši jsem si strčila do pusy zbytek toastu, spláchla ho džusem a přesunula se k posteli, abych ji ustlala. Povšimla jsem si přitom, že Kleo stále spí v pelíšku pod Kiřiným lůžkem, což ostatně byla její hlavní činnost, a nemohla jsem neobdivovat, jak je to zvířátko roztomilé. Nejspíš tohle byl také důvod, proč jsem ten kámen zpozorovala až tehdy, když s tlumeným zaduněním dopadnul na podlahu.
„Opatrně!“ napomenula mne Kira z předsíně, zubní kartáček jí legračně trčel z úst. Jenže mně do smíchu moc nebylo.
„Tys mi nacpala kámen pod polštář?!“ vyjekla jsem šokovaně.
Zatvářila se ublíženě. „Jo. Dávám si ho taky, když někdy zrovna ponocuju. Nahradí spolehlivě několik hodin spánku.“
„Aha…“ Rozpačitě jsem ho zvedla ze země. „Promiň, že jsem na tebe tak vylítla. A… díky za tu péči.“
Přikývla, že je to v pořádku, nicméně bylo zřejmé, že jsem se jí svou podezíravou reakcí dotkla. Možná měla právo být naštvaná, ale chtěla bych vidět, koho by nepolekalo, kdyby něco takového našel ve své posteli. A když se ke mně kvůli tomu chovala značně odměřeně ještě odpoledne, zdálo se mi to už vážně přehnané. Nerozveselilo ji ani to, že nám profesor bez nejmenších obtíží přeložit tu naši zapeklitou větu, sotva se mnou promluvila během nákupů v Supermarketu a v průběhu oběda se pro jistotu zdržela konverzace úplně. Nyní už jsme byly zpátky v našem bytě, ale k žádnému zlepšení nedošlo. Kira se uvelebila v tureckém sedu na posteli a s naprostým zaujetím zírala do popsaných stránek deníku, přičemž si pořád dokola opakovala význam toho posledního zápisku.
„Zločin se nedá smýt proudem času, každé provinění bude jednou potrestáno…“
Zprvu jsem ji nechala, ať si brblá podle libosti, ale když jsem to poslouchala skoro hodinu, přestalo mě to bavit. A to její přezírání zrovna tak.
„Budeš se mnou ještě dneska mluvit? Protože jestli ne, tak bych šla radši ven na vzduch,“ nadhodila jsem neutrálním tónem, který jsem si klidně mohla ušetřit.
„Ven?! Snad se snažíme na něco přijít, ne?“ ozvala se Kira nasupeně, ale hlavu od deníku nezvedla.
„Ne, ty se snažíš na něco přijít! Mně připadá celkem jasné, co lady Aileen chce. Obyčejnou pomstu.“
„Spravedlnost. Chce spravedlnost, ne pomstu,“ opravila mne Kira důrazně.
„Fajn. Tak spravedlnost. Ono to beztak vyjde v závěru nastejno, nemyslíš?“
„Co si myslím je, že potřebujeme víc důkazů než jen tenhle deník. Třeba něco, co by dokládalo, že Baldrick obíral své poddané...“ dumala nahlas, zatímco si její prsty nepřítomně pohrávaly s přívěšky na jejím krku.
„Důkaz, jo? Už takhle je zázrak, že se nám dostalo do ruky tohle. A když se nemůžeme zeptat ducha lady Aileen, kde by mohl její manžel schovávat důležité listiny, tak je to jako hledání jehly v kupce sena. Ne-li horší, protože ani nevíme, jestli takové papíry vůbec existujou.“
Kira si utrápeně povzdechla. „Přesně tomuhle jsem se chtěla vyhnout. Jenže se zdá, že opravdu jinou možnost nemáme…“