V objetí zimy - 56. kapitola

V objetí zimy - 56. kapitola

Anotace: Žádná idylka netrvá douho a máme tu manželskou neshodu ...

Sbírka: V objetí zimy

Měsíce rychle ubíhaly a já si nejednou během nich pomyslela, že by bylo skvělé, kdyby můj manžel zase někam vyjel. Přes den z něho byl nesmlouvavý vládce svých lidí. Požadoval od nich takřka nemožné, ale totéž vyžadoval i od sebe samého. I ode mě. Dohodli jsme se, že on se bude věnovat mužským záležitostem a postará se o naše bezpečí, zatímco na mě bude domácnost, jednání se služebnictvem a tak. Měla jsem za to, že by ho takové záležitosti nudily a proto se o ně nezajímal. A tudíž o nich ani nic nevěděl. Vbrzku se mělo ukázat, jak moc jsem se mýlila. Jednoho dne přinesl posel pozvání od mého bratra. Narodil se mu syn a chtěl to řádně oslavit. Teprve nyní jsem pochopila, proč se tehdy nezbavil Ludoviky. Nicméně, to mi však nezabránilo, abych ten dopis ihned spálila v krbu. Nechtěla jsem ji vidět! A ani jsem neměla chuť se trmácet tu nekonečnou cestu do města a zase zpátky. Brzy jsem na celou tu záležitost zapomněla. Vladan se ten den vrátil později než obvykle, tak jsem mu nechala přichystat večeři v našich komnatách. Opláchl se, převlékl do pohodlnějšího oděvu a dal se do jídla. Seděla jsem naproti němu a pozorovala ho. Líbil se mi den ode dne čím dál tím víc … „Proč nejíš?“ zeptal se mě náhle. „Už jsem večeřela! S Martou, víš? Vůbec se mi nelíbí …“ dodala jsem zamyšleně. Bála jsem se o ni. Od příjezdu sem skoro nejedla, stranila se lidí, dokonce i mě, a málem se ani nestarala o Marušku, což bylo to nejhorší. Vždycky ji nechala mně nebo komukoliv, kdo byl právě po ruce, a trávila dlouhé hodiny zíráním z okna. „Bojím se o ni …“ zašeptala jsem. „Třeba potřebuje jen čas!“ prohodil Vladan mezi sousty. „Už je to dost dlouho, nemyslíš? A má tady tu malou, která ji potřebuje!“ potřásla jsem nechápavě hlavou. „Copak jí na ní vůbec nezáleží?“ Napil se vína. „Má to těžký! Měla ho moc ráda! A taková ztráta zatraceně bolí!“ Nespokojeně jsem stiskla rty. „Tohle mi říkat nemusíš! Taky jsem někoho ztratila!“ Odstrčil talíř a pohodlně se opřel v křesle. „Jistě! Manžela, který tě mlátil! Když umřeli vaši, tak jsi eště ani nechodila! A Štěpán se ti přece jen uzdravil! Mimochodem, zahlíd jsem posla v jeho barvách. Co chtěl?“ Mávla jsem rukou. „Nic důležitého! Jen psal, že se má dobře!“ Sotva jsem to dořekla, tak jsem pochopila, že je zle. „Opravdu?!“ Vladanův hlas zazvonil ocelí. „A narození jeho děcka a pozvání k návštěvě nepovažuješ za důležité?!“ Trhla jsem sebou. „Tys ten list četl?!“ zamračila jsem se na něj. „Tohle mám na starosti já!“ vyčetla jsem mu naštvaně. Jak si to jen mohl dovolit?! Já jsem se mu taky nepletla do toho, jak bránit naši tvrz, ne? „Ne, nečetl! Ale mluvil jsem s tím chlapem osobně!“ vysvětlil okamžitě, ale to mě neuklidnilo. „Aha! Takže si ověřuješ, jak co dělám, viď?!“ sekla jsem po něm znova. „Ne, ale zřejmě jsem to měl dělat! Kolik jsi mi toho ještě zatajila, co?“ vyjel na mě ostře a já ztuhla. Co si to o mně myslel? „Mám toho právě dost, abys věděl!“ vyskočila jsem a zamířila ke dveřím. „Pojď zpátky, jasnosti!“ Ignorovala jsem ho. Ať si trhne nohou! Najednou kolem mě cosi prolétlo a já vyděšeně zírala na dýku, která trčela z lakovaného dřeva. A rukojeť se ještě lehce chvěla. „Řek jsem zpátky!“ Pomalu jsem se otočila a polkla. Vladan stále seděl za stolem, jen od něj trochu odsunul svoje křeslo, oči jako kámen a gestem mě přivolával zpět. Na okamžik jsem zvažovala, že přece jen odejdu, ale nakonec jsem to zavrhla. Beze slova jsem se vrátila zpět a sedla si na své místo. „No? Tak kolik?!“ otázal se znovu nesmlouvavě. Musela jsem se kousnout do jazyka, abych ho rázně neposlala někam. „Nic!“ odsekla jsem mu. Mé moudřejší já mi radilo, abych hned přiznala, že to byla jen hloupá souhra náhod, ale neudělala jsem to. On neměl žádné právo mě takhle kontrolovat, ne? Dělala jsem svoji práci dobře! A všichni to věděli! Založil si ruce na prsou. „Bejt tebou, tak se uklidním, jasnosti, a nepokouším mě!“ varovně si mě přeměřil. Nadechla jsem se, abych mu odpověděla, ale pak jsem o jeho slovech zapřemýšlela. „Vladane, tohle celé je hloupé nedorozumění!“ pronesla jsem nakonec klidně. „Bratr poslal dopis, já ho přečetla a zapomněla jsem na něj! To je celé! Proč bych ti měla něco tajit? Copak k tomu mám důvod?“ Mlčel a já se nepohodlně zavrtěla. „Zapomeneme na to, ano? A uděláme si hezký večer!“ navrhla jsem s předstíraným nadšením. „Zavolám služebnou, aby odnesla nádobí …“ začala jsem vstávat. „Nikam!“ jeho přísný hlas mě doslova srazil zpátky do křesla. „Ještě jsem s tebou neskončil!“
Autor Erestor, 09.04.2009
Přečteno 399x
Tipy 17
Poslední tipující: kuklicka, Šárinka, Venite se stále směje, Optimistick, nerozhodná holka v mezidobí bez majáku, Darwin, Alasea, Tea F., Aaadina, kourek
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí