V objetí zimy - 58. kapitola

V objetí zimy - 58. kapitola

Anotace: Vladan prokazuje Martě poslední službu ...

Sbírka: V objetí zimy

Trvalo ještě dlouho, než jsem se té noci vrátil do našich pokojů. Sice jsem se snažil vše vyřídit co nejrychleji, ale muselo se toho udělat hodně. Guntr navrhl, že se o vše postará, ale nechtěl jsem tu smutnou povinnost nechat jen na něm. Povolal jsem služebné, aby Martu omyly a oblékly. Než tak učinily, tak jsem s Guntrem zašel na nádvoří, kde jsme z prken sbili provizorní rakev. Tu jsme odnesli do jejího pokoje. Ženy už naštěstí byly hotovy a my ji mohli uložit do truhly. Mlčky jsem pozoroval Guntra, jak ji tam láskyplně pokládá. K čertu, Marto, proč jsi to udělala? pomyslel jsem si hořce. Tenhle chlap by pro tebe skočil třeba do ohně, jen kdybys mu dala šanci! „Dáme ji do kaple!“ rozhodl jsem. „To se mnichům líbit nebude, pane! Bude jim vadit, že se zabila …“ Guntr nejistě zaprotestoval. „To je jejich problém, né náš!“ odvětil jsem klidně. „Zůstanu u ní, pane!“ Přikývl jsem. „Jistě!“ Uchopil jsem svůj konec a Guntr se postavil k tomu druhému. Zvedli jsme ji a snesli jo do hradního svatostánku. Jak jsme předpokládali, na prahu náš již čekal tlustý mnich, který se pokřižoval, když nás uviděl. „Řekli mi, že ta žena spáchala hřích, a proto nemůže být …“ začal vážným hlasem, ale rázně jsem ho přerušil. „Živím tě, šatím tě a chráním ten tvůj zadek, tak se podle toho chovej! Jinak potáhneš krajem jako žebravej mnich, jasné?!“ Tahle vyhlídka se mu zřejmě moc nezamlouvala, protože nám hned uhnul z cesty. Prošli jsme kolem něho a postavili rakev před oltář. Rozhlédl jsem se kolem a gestem si přivolal toho božího sluhu. „Přines svíce, ať je tu světlo jako ve dne! A nech vzbudit hrobníka! Zítra ráno ji pohřbíme!“ oznámil jsem mu nesmlouvavě. „Tak ať máš nějakou hezkou řeč, jasné?“ Nadechoval se k odpovědi, ale pak si to raději rozmyslel. „Jak si přeješ, pane!“ pronesl studeně. „To si teda přeju!“ odsekl jsem mu tvrdě. Mračil se jako čert, ale odkvačil splnit moje rozkazy. Guntr za ním zamyšleně hleděl. „Ten novej bůh je divnej! A jeho sluhové taky!“ Měl na ně očividně stejnej názor jako já. Něco mě napadlo. „Kde je její dcerka?“ otázal jsem se ho, protože jsem si uvědomil, že jsem ji v pokoji neviděl. „U Agáty! Bere si ji na noc …“ To mě zarazilo. Až do teď jsem si myslel, že ji Marta měla skoro pořád u sebe. „Proč to?“ Pokrčil rameny. „Nevím! Přes den se o ni starala tvoje paní nebo některá z holek a v noci spávala u Agáty. Marta se asi necítila na to, aby ji měla u sebe! Nebo jako by chtěla, aby si malá zvykala na jiné lidi …“ Nechal to nedokončené. Oba nás napadlo totéž. „Plánovala to už dlouho! Nejspíš už od začátku.“ řekl jsem tiše. „Ale budiž jí ke cti, že se nejdřív ujistila, že bude o malou dobře postaráno!“ Mlčky jsme stáli v kapli a dumali o tom, jak nás všechny Marta převezla. Hlavně mě. Měl jsem si toho všimnout! Vždyť jsem ji znal nejdýl a nejlíp ze všech! Aspoň jsem si to namlouval! „Měl bys jít za ženou, pane!“ Guntr mi připomněl, že mě někdo v našich komnatách očekává. „Dobrá!“ Pokývl jsem mu na rozloučenou a vydal se za Stázkou. Bylo mi jí líto! Zalila mě vlna vzteku k Martě! Tohle neměla Stázce dělat! Tohle si od ní nezasloužila! Se smutkem jsem si pomyslel, že kdyby ještě žila, tak bych si ji za to pěkně podal! V naší ložnici jsem našel Sašu, jak sedí u postele. Polekaně ke mně vzhlédla a vyskočila na nohy. „Jak je jí?“ zašeptal jsem s očima upřenýma na Stázčinu bledou tvář. „Hodně plakala, pane. Dala jsem jí vypít odvar z makovic, tak nejspíš bude spát až do rána!“ Hlavou se mi mihla Stázčina nabídka příjemného večera. To se jí teda povedlo! Jen jsem zadoufal, že se nedá na věštění! Saša mě ustaraně pozorovala. „Mám zůstat, pane?“ Překvapeně jsem na ni pohlédl. „Proč? Postarám se o ni sám! Běž se trochu prospat, děvče!“ Její úlevný výdech se nedal přeslechnout. S malou úklonou vyklidila pole tak rychle, jak si jen troufla. Posadil jsem se na okraj našeho lože a jemně pohladil svoji ženu po tváři. Něco nesrozumitelného zamumlala a otočila se na bok. Svlékl jsem se, zběžně se opláchl a natáhl se vedle ní. Přitáhl jsem si ji k sobě a ve světla ohně z krbu jsem si ji prohlížel. Stále jsem nedokázal pochopit, co na mě holka jako ona viděla. Probouzela ve mně city a pocity, o kterých jsem si myslel, že jsem je dávno ztratil. Došlo mi, že bych pro ni udělal cokoliv, jen aby byla šťastná! Se mnou šťastná … Nedokázal jsem si představit, že bych o ni přišel. Vyslal jsem tichou avšak vroucí modlitbičku k bohům, abych to byl já, koho si k sobě povolají jako prvního …
Autor Erestor, 10.04.2009
Přečteno 439x
Tipy 18
Poslední tipující: kuklicka, Šárinka, Alasea, Darwin, Optimistick, Tea F., nerozhodná holka v mezidobí bez majáku, Aaadina, Tasha101, kourek
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí