Madeleine - 23.část

Anotace: Jak dopadne slavnostní večeře? Madeleine je ze setkání maličko nervózní....

Vivien byla přímo kouzelnice, stála jsem před zrcadlem a nemohla uvěřit tomu, co vidím.
Oblékla jsem si své nejnovější šaty, dosud jsem je ukrývala ve skříni v šatně, od té doby, kdy jsme je s Christinou koupily, měla jsem je na sobě jen jednou, a to na večírku u příležitosti výroči znovuotevření Opery Garniére, ale tehdy jsem ještě neznala jeho….
Šaty byly úžasné, Christina měla velmi vytříbený vkus, jejich barva byla v barvě světlých fialek, imitací těchto roztomilých kvítků byl ozdoben i živůtek. Vivien jich ještě někde pár sehnala a vetkala mi je do mých tmavých rozpuštěných vlasů, které se šaty skvěle kontrastovaly.
Ještě hedvábné rukavičky, na rty trochu světlé růže…a hotovo.
„Páni, vypadáš skutečně úžasně, úplná princezna, co jsem říkala?“ vykřikla Vivien nadšeně.
Ještě jsem na sebe krátce spokojeně pohlédla a pak se k ní obrátila.
„Moc ti děkuji, a teď mi slib, že na mne budeš myslet, pohleď, třesou se mi ruce, jsem tak rozrušená..“ vydechla jsem.
„To nic, zhluboka se nadechni, a nezapomeň na mé rady.“
„Ano, mami“…..odpověděla jsem uštěpačně. Srdečně jsme se tomu zasmály.
Pak nadešla chvíle mého odchodu.
Meg na mne již netrpělivě čekala před divadlem, také jí to moc slušelo, spokojeně si mne změřila pohledem a pak jsme již nastoupily do připraveného kočáru.
„ L´Empire Paris, prosím..“ řekla Meg, kočí přikývl a za okamžik jsme se rozjeli, ani jsem se nenadála, byli jsme na místě.
Budova, v níž se nacházel onen vyhlášený podnik, byla nově postavená, vchod byl úžasně osvětlený, ode dveří po schodech až na chodník se vinul tmavě karmínový koberec.
Opatrně jsem na něj našlápla, mé střevíce se do něj měkce zabořily, ani jsem se nestačila pořádně rozhlédnout, a už jsem zaslechla ředitelův nervózní hlas.
„No konečně, kde jste tak dlouho? Naši hosté již čekají…“ Usmály jsme se na sebe a vešly společně s ním dovnitř.
Nedaleko recepce jsem je oba spatřila, Alexandr vypadal opět jako ze škatulky, skvělý světlý oblek, dokonalá postava, vlasy se mu krásně vlnily na ramenou. Když mne spatřil, přerušil hovor se svým otcem a s úžasem se na mne zahleděl, ale pak sklopil oči, stále jsem měla dojem, jako by to, co cítí, potlačoval. Pak ke mně přistoupili a oba se zdvořile uklonili, Alexandr opět uchopil svou horkou rukou mou dlaň a lehce ji políbil, pak mi nabídl své rámě a odebrali jsme se ke skvěle přichystanému stolu.
Byl to nádherný večer, výborně jsme se všichni bavili, André jen sršel vtipem, v jeho vysokém věku to bylo obdivuhodné. Nemohla jsem si nevšimnout, že mne Alexandr neustále pozoruje, když jsem na něj pohlédla, vždy očima uhnul stranou a snažil se tu situaci nějak vtipně zamluvit. Vědoma si rady mé přítelkyně, rozhodla jsem se nyní použít tu malou lest.
Právě jsme si připíjeli vínem, trochu jsem se jakoby zapotácela a otřela si dlaní čelo.
„Je Vám něco, má drahá?“ zeptal se André starostlivě.
„Ne, to je v pořádku, jen se mi trošku zatočila hlava, asi z toho skvělého silného vína“
usmála jsem se na něj.
„Omluvte mne na chvíli, musím trochu na čerstvý vzduch.“ Řekla jsem tiše, zvedla se od stolu a zamířila k otevřené terase. Nikdo tam nebyl, opřela jsem se o zábradlí ve stínu a zadívala se do tmavého parku pod ní.
Byl teplý příjemný večer, po očku jsem sledovala náš stůl, na který bylo z terasy vidět. Alexandr byl chvíli nervózní, něco říkal svému otci a vstal, pak se vydal směrem ke mně. Oddechla jsem si, tedy to zabralo! Zároveň jsem si všimla, že se mi chvějí ruce. Jen klid, teď to nesmíš pokazit….uklidňovala jsem se. Po chvíli přišel na terasu a kousek ode mne zastavil.
Usmál se na mne, vítr si lehce pohrával s jeho vlasy. Srdce mi bušilo jako zvon, byl tak krásný!
„Už je Vám lépe, mon amie? Měl jsem o Vás starost..“
„Ano, přešlo to, je vidět, že v Languedocu se rodí opravdu silné a skvělé víno, málem mne to porazilo, už jsem v pořádku. Krásný večer, viďte?“ řekla jsem tiše a zvedla svou tvář k nebi, posetému spoustou hvězd. Najednou ke mně přistoupil a zezadu mne pevně
objal, svůj obličej zabořil do mých vlasů. Vzrušeně jsem vnímala, jak se jeho tělo ke mně žádostivě tiskne a přivřela jsem oči. Konečně!“
„Odpusťte, ale nemohu to vydržet, vypadáte dnes tak úžasně, a krásně voníte…probděl jsem spoustu nocí, když jsem si tuhle chvíli představoval, tolik jsem toužil po tom, držet Vás opět ve své náruči“…šeptal mi přerývaně do vlasů. Pak se ale zarazil a mírně ode mne poodstoupil, překvapeně jsem se otočila.
„Promiňte, zapomněl jsem, jste již zadaná, co by tomu řekl Váš nastávající, nechal jsem se unést svými pocity“ řekl rozpačitě a oči mu posmutněly, jako tenkrát, když jsme se loučili na nádraží.
Sklopila jsem hlavu a odpověděla mu, skládajíc nervózně svůj hedvábný kapesník.
„Víte, on už možná žádný nastávající není, nějak jsme se nepohodli…“ že naše hádka vznikla právě kvůli němu, to jsem mu nemohla říci. Udiveně zamrkal a v očích mu přeskočila jiskra.
Neřekl na to vůbec nic, jen ke mně znovu zvolna přistoupil, maličko zaváhal a pak mne znovu pevně objal, zvedla jsem k němu hlavu, ovinula své paže kolem jeho krku a zavřela oči.
Nejdříve mne lehce políbil na čelo, pak důsledně postupoval pomalu po tváři až ke krku, jako by nechtěl vynechat jediné místo. Mírně jsem pootevřela ústa v očekávání toho nejkrásnějšího.
Po chvíli jeho rty doputovaly až k mým a divoce se jich zmocnily. Bylo to nádherné, štěstím se mi točila hlava, jeho ruce dychtivě bloudily po mém těle. Po chvíli nás ale vyrušil hlas Andrého.
„Nevím, kde jsou, podívám se po nich!“
Objevil se ve dveřích terasy a rozhlížel se, rychle jsme od sebe odstoupili.
„A, tady jste, pojďte dovnitř, podává se skvělá káva a moučník, čekáme jen na Vás“.
Usmáli jsme se na sebe.
„Pojďme, ať příliš nevzbudíme podezření, snad někdy příště…“ řekl zklamaně.
Podezření? Copak nechce, aby o nás někdo věděl? Zamrzelo mne to. Nicméně jsem se do něj zavěsila a vrátili jsme se zpět ke stolu. Léon Pillet se na mne usmál a řekl.
„Už vypadáte mnohem lépe, byla jste tak bledá, a mimochodem, co Váš otec? Souhlasí s naší schůzkou? Moc se na něj těším, po tom, co mi můj syn vyprávěl“.
André se na něj udiveně zahleděl.
„Vy se chcete setkat s ním? S Erikem? A proč?“ zeptal se zvláštním tónem.
„Ano, máte snad něco proti tomu? Vidíte, já zapomněl, ale snad mi nechcete namluvit, že Vás tajemný Fantom stále budí ze spaní!“ zasmál se pobaveně a pak řekl již vážně.
„Ale příteli, vždyť to už je tak dávno, zapomeňte na přízraky, a pohleďte zde na tento roztomilý kvítek, na jeho dceru, copak by monstrum mohlo stvořit něco tak něžného?
Samozřejmě, že jej chci poznat. Říkáte, že se jmenuje Erik?“ zeptal se zamyšleně.
André se zatvářil mrzutě, Meg po něm zlostně bleskla pohledem.
„ Ano, to je jeho jméno, odpusťte mi ten tón, ale s tímto člověkem mne spojují vesměs nepříjemné zážitky, nechal jsem se unést..“ usmál se André omluvně.
„To je v pořádku, upřímně řečeno, není se vlastně čemu divit. Nu, ale už je to pryč.
Takže, má drahá Madeleine, pozítří bych se s ním rád sešel, a třeba zrovna zde, co říkáte?“
Zarazila jsem se, ale pak jsem odpověděla.
„Samozřejmě, zařídím to.“ Pohlédla jsem na Alexandra, nespustil ze mne oči, věnoval mi opět jeden ze svých kouzelných úsměvů a pod stolem se jeho ruka něžně dotkla mé.
Zdálo se, že jeho prvotní odtažitost mírně roztává, snad je vše na dobré cestě, uvidí se, co bude dál.
Teď mi zbývalo to hlavní, dostat otce do Paříže, ale při pohledu do Alexandrových očí mi to připadalo jako úplná maličkost….