V objetí zimy - 62. kapitola

V objetí zimy - 62. kapitola

Anotace: A máme tu poslední díl. Všem děkuji za přízeň, komentáře a tipy.

Sbírka: V objetí zimy

S povzdechem zavírám kroniku a odkládám ji na stolek. V mihotavém světle svíčky si prohlížím otcovu tvář. Vlasy mu zbělely, obličej mu zbrázdily hluboké vrásky a přes levou líc se mu táhne jizva. Pomalu natahuji ruku a něžně mu otírám čelo chladivou vodou. „Otče …“ šeptám prosebně. „Vydrž ještě pár dní! Přece nás neopustíš, aniž by ses rozloučil se Stázkou?“ Posla k sestře jsem vyslala před týdnem, jakmile ochuravěl, ale jeho stav se rychle horší. Je mu už hodně přes šedesát a ten zápal plic mu nijak nepřidal! Bojím se, že se nedožije rána. Ozve se tiché zaklepání a k mé velké radosti vchází Stázka. Je pobledlá a sotva se drží na nohou. Při pohledu na její ohromné břicho se mračím. „ Nemělas jezdit! Patrik tě přerazí, sestřičko!“ napomínám ji a vstávám, abych jí pomohla z těžkého pláště. „Nepřerazí!“ unaveně se pousměje. „Je teď ochotnej nosit mě na rukou!“ mrkla na mě. „Neříkej, že je tu s tebou?“ usazuji ji do křesla vedle otcova lože. „Není!“ přiznává smutně. „Ale vůbec se netěším, až sem přijede! Asi bude zuřit, viď?“ Jak znám svého švagra, tak určitě. Je trochu prchlivý, ale moji sestru miluje z celého srdce. Nepochybuji proto, že se tady co nevidět objeví! Jen doufám, že vzhledem k okolnostem bude mít lehkou ruku! „Jsi nenapravitelná!“ obracím oči v sloup. „Ale jsem moc ráda, že jsi tady!“ Sedám si na kraj postele. „Jak mu je?“ Stázka se ptá s pohledem upřeným na otce. „Nic moc!“ odpovídám šeptem. „Je to z hodiny na hodinu horší a horší! Už skoro nikoho nepoznává!“ Je mi do pláče. Sestra si všímá kroniky. „Tys to zase četla?“ Přikyvuji. „Myslíš, že otci nevadilo, že jsem se narodila já? Určitě chtěl syna …“ Hladím ji po vlasech. „Blázínku! Bylo mu to jedno!“ To byla pravda. Matka zemřela pár dní po jejím narození, ale otec nám byl skvělým rodičem. Byl na nás přísný, ale nemohly jsme si přát někoho lepšího. Trval nejen na tom, abychom se naučily všechno, co má žena umět, ale také abychom se uměly postarat samy o sebe. Já i sestra vládneme celkem slušně lehkým mečem a naše střely ze samostřílu málokdy minou cíl. Otec otevírá oči a dívá se na nás. Poprvé po dlouhé době mám pocit, že mě skutečně vidí. „Holky moje …“ Nepoznávám jeho hlas. Je tak tichý! „Mám vás rád …“ na okamžik se odmlčí a jen na nás tak kouká. „Buďte tu hodný! Stázko … nezlob… Patrika! Je to dobrej chlap … a jestli ti občas nařeže, tak si to zasloužíš!“ mluví pomalu a s námahou. „A ty, Maru, si už … konečně vem Derika! Je to … jedinej mužskej, co s tebou vydrží!“ Chci mu odseknout, ať se stará o sebe, ale nemůžu. Derik je syn otcova starého přítele. Vyrůstali jsme spolu. Jo, a je opravdu pohledný a má moc šikovný ruce ... Možná, že otce přece jen poslechnu! Po těch slovech otec zavírá oči a my ještě pár minut čekáme, zda se znova probere, ale on tam jen tak leží. Cítím, jak mi po tvářích kanou slzy. Stázka vzlyká nahlas. „Otče …“ snažím se ho přivolat zpátky, ale je to marné. Tuhle noc nepůjde nikdo na hradě spát! Muži budou chystat pohřební hranici a ženy oplakávat jeho smrt. Stejně tak i my dvě, jeho dcery. A těch pár mnichů, co tu máme, se bude modlit za jeho duši. I když pochybuji, že zrovna tohle ho potěší! Vstávám a jdu ke dveřím, abych služce sdělila, že otec zemřel. Znám ji od dětství. Jmenuje se Saša a byla komornou mé matky. Tedy, ne mé matky. Ta se nedokázala vyrovnat s otcovou smrtí a spáchala sebevraždu. Vidím ve vašich tvářích údiv a mírný zmatek. Kdo vlastně jsem? Jmenuji se Marie, ale většina lidí mi říká Maru, a jsem nevlastní dcera pána z Daregu. Moje pravá matka se jmenovala Marta a můj otec Robin. On zemřel a ona se zabila, když jsem byla skoro mimino. Ani si na ně nepamatuju. Vladan se Stázkou, sestra má jméno po naší matce, se mě ujali. Dali mi domov i svoji lásku. A později, když jsem dospěla, jsem musela převzít místo paní domu. Jednou sice teta Ludovika naznačila, že jsem jen nevlastní, a že by tudíž paní na hradě měla být Stázka, ale otec ji tak sjel, že už o tom nikdy neodvážila mluvit. Sestra se provdala za Patrika z Kernu, zatímco já zůstala s otcem doma. Ne, proto že bych musela. Jednoduše proto, že tohle místo miluji. I lidi tady. Se Stázkou rozžíháme svíce kolem otcova úmrtního lože. „Neměly bychom se pomodlit k bohu?“ Stázka navrhuje trochu nejistě. Obě známe jeho vztah ke kněžím a těm jejich modlitbám. Vždy věřil ve staré bohy a k té víře vedl i nás. Tedy pokud se u něj dá o nějaké víře vůbec mluvit. Učil nás, abychom věřily hlavně ve své vlastní síly. A v naši rodinu a přátele. „Raději ne nebo nás bude chodit strašit! Prostě tu s ním jen zůstaneme, aby nebyl sám, ano? Nebo jestli chceš, tak si jdi odpočinout a pak mě vystřídáš!“ Myslím si, že by to vzhledem k jejímu stavu bylo moudřejší, ale ona jen vrtí hlavou. „Budu tu s tebou!“ Usedáme do křesel po stranách postele, bereme otcovy dlaně do svých a každá se noříme do svých vlastních vzpomínek a myšlenek …
Autor Erestor, 15.04.2009
Přečteno 624x
Tipy 14
Poslední tipující: Aaadina, nerozhodná holka v mezidobí bez majáku, dablice, Optimistick, kourek, Alasea, Tasha101, Darwin
ikonkaKomentáře (8)
ikonkaKomentujících (8)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Naprosto dokonalé! Tento příběh mě opravdu dostal. Opravdu je velice skvělý. :) Jen tak dál :)

19.07.2009 20:53:00 | Luc.s.ka

Líbilo se mi jak se to neustále měnilo... nemyslím děj, ale styl. Napínavé, vtipné, smutné, oddychové, romantické...prostě život!;-)
Chtěla jsem ti ale vytknout předposlední díl... zdálo se mi jako bys to celou dobu psala moc podrobně, uplně se v tom vyžívala a najednou konec, šup- dítě, porod...

ale tenhle díl mě mile překvapil. žádný happyend= "měli dítě a žili štastně". Ten skok ob generaci je dokonalej a taky mi to nepřijde smutné, spíš melancholické a takové snivé... každý si to domyslí, proto bych vypustila tu část: /jmenuji se marie, ale říkají mi maru, jsem dcera roberta a marty. robert zemřel a marta se zabila,když jsem byla mimino./ myslím, že každému došlo, kdo to tedy byl a to vysvětlování mi přijde jako vrah fantazie a taky jako pest na oko.

Jinak směle chváoím a tleskám, já bych skončila už v prvím odstavci a rozhodně by to mě pak nebavilo číst!! =)

16.04.2009 15:37:00 | Tea F.

Bylo to moc nádherné, škoda, že to skončilo;-(

15.04.2009 18:31:00 | Alasea

Děkuji za komentáře. Všechno má svůj začátek a logicky tedy musí mít i konec :-(. Podle mě tento příběh nekončí smutně. Naopak bych řekla, že s nadějí, protože život jde dál. Je to snad jediná věc, která pokračuje přes všechny strasti i slasti ... Teď bych chtěla dopsat své dvě rozdělaná dílka. Ještě jednou všem děkuji za přízeň, kterou jste projevovali Stázce a Vladanovi :-)

15.04.2009 18:23:00 | Erestor

Mě jsi teda rozbrečela. Ach jo. Škoda že už je konec, tvůj román se mi moc líbil.

15.04.2009 17:11:00 | smyrna

Tak tohle byl docela šok:-) Ale moc se ti to povedlo, konec naprosto nádherný - realistický, jako celý příběh. Hrozně se mi líbí, jak to umíš podat s tím dobrým i s tím špatným. Člověk se ani nemůže zlobit, žes nechala umřít Robina a Stázku, protože to k životu prostě patří... Tak se moc těším na další příběh:-)

15.04.2009 12:04:00 | Darwin

nádhera, nádhera a ještě jednou nádhera, držím palce s dalšími díly. Konec byl smutný ale nebyl to ten klasický slaďák takže jsem spokojená. Přiznám se že sem se na každý díl tak těšila že jsme na net lezla i v práci a potají si to četla:o)Bára

15.04.2009 10:33:00 | Barunka22

Teda v životě by mě nenapadlo, že to skončí, takhle smutně... fňuk, fňuk skoro si mě rozbrečela...

15.04.2009 10:32:00 | temptation

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí