Strains

Anotace: Sedm, osm a devět. Zas se omlouvám za chyby, pokusím se je průběžně opravovat. Jo a děkuju moc za tipy. :)

VII.

„Ty si úplně blbá!“ rozléhal se po okolí křik. S nelibostí jsem totiž přihlížela hádce dvou mladších dívek, které se na sebe (mě neznámo proč) rozčílily. Připadala jsem si jako nevítaný divák, ale nehodlala školní park opustit. Vzdala jsem to až v okamžiku, když jedna šťouchla do druhé a jejich hlasy ještě přidaly na intenzitě. Pomalým krokem jsem se přesouvala do zadní části školní areálu. Na prohlídku doteď nebyl čas, dneska byl totiž první slunečný den.
Věděla jsem, že takhle škola slouží k prázdninové výuce stejně tak jako ke středoškolské a vysokoškolské, ale neměla jsem tušení o její velikosti a počtu studentů. Nejuznávanější konzervatoř v širokém okolí se ukázala být opravdu honosnou. Při výši školného však nebyl žádný div, že si to mohli dovolit.
Loudala jsem se až k zadní části parku, kde jsem zůstala překvapeně stát. Na první pohled bylo zřejmě, že tam jsou ukázky ze zahradnictví jiných kultur. Vedle parku upraveném ve francouzském stylu se vyjímal anglický s tolik známým perfektně upraveným trávníkem a tak to pokračovalo dál a dál. Na dost velkém prostoru se tu rozléhaly ukázky ze zemí, které byly touto dovedností proslulé. Zůstala jsem zkoprněle stát před malou bránou v Japonském stylu. Po krátkém váhání jsem se rozhodla vejít, i když jsem tušila, že budu na prozkoumání potřebovat víc času než kolik jsem ho měla. Uprostřed stékala z mírného kopce malá uměle vytvořená říčka proložená velkými kameny postupně opracovávanými vodou a u ní stála jako dominanta velká nádherně rozvětvená sakura. Nedaleko za ní se schovávala japonská vrba a pod ní dřevěná lavička. Zaraženě jsem se dívala jak na ní sedí Sam, jednu nohu položenou na dřevě aby ji mohl použít jako podložku k psaní. V ruce držel papír a zamyšleně ho pozoroval, a tak jsem se chtěla opatrně vypařit. I na hodinách se mi dařilo vyhýbat se jakékoli komunikaci mezi námi dvěma. Jenže jak jsem sledovala jestli si mě nevšiml, zakopla jsem o kořen jednoho ze stromů a rozplácla se přímo do té říčky.
Poplašeně zvedl hlavu jako by jsem ho snad při něčem přistihla a zíral na mě jak na ducha. Když se mi podařilo pracně vstát, konečně se vzpamatoval. Byla bych radši kdyby to neudělal a já mohla zmizet.
„Co tady děláš?“ zeptal se mě ještě pořád mimo.
„Du si zaplavat,“ ušklíbla jsem se ironicky a kriticky si prohlédla promočené oblečení. Voda neušetřila ani moje tričko, takže se na mě všechno nepříjemně lepilo.
Nastalo ticho a já si všimla, jak mírně zrudnul. Asi aby nějak zmírnil naše rozpaky, vstal, papír si zastrčil do kapsy a přešel až ke mně. Řekla bych, že to jenom zhoršil. Nervózně jsem přešlapovala z místa na místo a vůbec netušila, co mám dělat. Sam na tom byl zjevně podobně, protože ruměnec na jeho tváři a oči sklopené k zemi leccos vypovídaly. Připadal mi snad jak z jiného světa, ještě nikdy jsem neviděla tak zvláštního kluka a to jenom prohlubovalo můj neklid. Krom toho, že jsem nevěděla jak s ním jednat, to byla ještě dost trapná chvíle.
„Tak já se asi pudu převlíknout do něčeho suchýho.“ Snažila jsem se vycouvat a ten kořen se mi připletl do cesty znova, takže kdyby mě nechytil za ruku, zahučela bych tam už podruhý. Vyhrkla jsem rychlé „dík“ a zbaběle utekla než stihl jakkoli zareagovat.

VIII.

Po cestě jsem si bolestivě narazila holeň dalším z mých dnešních pádů, takže jsem přivítala náš pokoj jako záchranu. Sotva jsem vlítla dovnitř, zůstala jsem stát jako přimražená. Seděli tam Nick a Alice a zřejmě se dobře bavili. Úplně mi vypadlo z hlavy, že jsem tam měla být už asi před hodinou.
„No kde si, Nick tu na tebe čeká už jakou dobu!“ začala se do mě pouštět Alice a zamračila se, jakmile zpozorovala moje oblečení. „Co si vyváděla?“
„Já?!“ zeptala jsem se zmateně. „Nic, jenom mam dneska štěstí na pády,“ zakřičela jsem ještě, než jsem za sebou zabouchla dveře koupelny i se suchým oblečením v ruce.
Už oblečená jsem se usmála na Alici a doufala, že můj plán vyjde.
„Alice nechtěla bys jít s náma?“ zeptala jsem se jí a Nick se po mě překvapeně podíval. Na rozdíl ode mě to bral asi jako rande. Alice nadšeně přikývla a mě se hodně ulevilo, že si nevšimla Nickova pohledu, pak by jistě nesouhlasila. Byla zrovna sobota, takže jsme jen nahlásili náš odchod a mohli vyrazit.
Jak jsme procházeli městem, byla jsem vážně ráda, že jde Alice s námi. Bylo to sice nefér vůči Nickovi, ale na rozdíl ode mě, on s ní snadno našel společnou řeč. Vlastně jsem to chtěla původně odříct, ale ty dva jsi tak rozuměli, že jsem se rozhodla pro tohle řešení. Naštěstí mi to procházelo až nezvykle dobře.
„Co si zajít do zábavního parku?!“ navrhla nadšeně Alice a my jsem s ní nemohli nesouhlasit. Vždycky jsem měla strašně ráda horské dráhy a ty nejšílenější atrakce, takže jsem si to pořádně užívala. Dokonce jsem se skvěle bavila. Proplétali jsme se mezi spoustou lidí a Alice olizovala svou narůžovělou zmrzlinu. Oči mi zazářily při pohledu na obří kyvadlo.
„Hele!“ ukázala jsem na něj a mrkla na své kamarády. „Nezajdem na jednu jízdu?“
Sestřenka rychle dojedla zmrzlinu, a tak jsme se vrhli k pokladně.
„Sakra, mě došli peníze,“ ozvala se zklamaně Alice a zuřivě prohledávala kapsy. „Všechny peníze co sem měla sebou už sem utratila.“
Chtěla jsem jí půjčit, ale než jsem stihla cokoli říct, Nick jí jízdu zaplatil.
„To je na mě,“ usmál se na ni mile a mě se na tváři taky objevil úsměv - při pohledu na ty dva, jak na sobě můžou oči nechat.

IX.

„Tenhle víkend by vážně fajn,“ broukla jsem rozespale směrem k Alici. Právě jsem se vrátila ze své pravidelné večerní obchůzky. Byla k ničemu – stejně jako v předešlých večerech. Vydala jsem se tam i přes značnou únavu, kterou způsobila odpolední sportovní akce. Byla sice nepovinná, ale dotáhli mě tam Nick s Alicí a Donou. Hráli jsme volejbal, basket, házenou, softball…. Prostě všechno co nás napadlo. Na závěr jsme si dali čtyřhru v tenise, takže po celém odpoledni stráveném na sluníčku a ve vlastním potu se dostavilo naprosté vyřízení.
Ráno mi vlasy trčeli na všechny strany a kruhy pod očima nechtěli zmizet za žádnou cenu. Skoro vůbec sem se nevyspala, pořád se mi něco zdálo.Neustále tam zněla hudba a já ji nemohla dostat z hlavy.
„Už mi z tý školy hrabe,“ zavrčela jsem vztekle sama pro sebe po cestě na hodinu a promnula si oči. Až při pohledu na hodiny na chodbě mi došlo, že jdu pozdě. Neochotně jsem se dala do běhu a tělo mi jasně dávalo najevo svojí nespokojenost. Udýchané a neuvážené vtrhnutí do třídy se mi pěkně vymstilo, když se všechna pozornost upřela na mě.
„…. Posaď se, Tess,“ kývnul na John a mě zarazilo, že ani nechtěl vysvětlení. „Takže jak už sem říkal. Dneska máte speciální samostudium. Vlastně ne tak úplně, protože se ještě víc rozdělíte a to do dvojic. Neznamená to, že se budete flákat. Máte celý den na to, abyste secvičili duet.“ Celá třída si začala rozrušeně šeptat. Asi všem přišlo málo mít na to jenom den.
„Hej, klid. To není všechno,“ přerušil nás opět učitel a na chvíli se odmlčel, než se všichni přestali vybavovat. „Vašeho spoluhráče vám vyberu já, protože cílem není dokonalý duet, ale abyste se naučili vzájemné spolupráci a rozvíjeli to, co jednomu chybí a druhý to již ovládá.“
Tentokrát jsem se zarazila i já. Docela jsem se děsila toho, s kým budu hrát. Rozhlédla jsem se po třídě a nikdo mě nenapadal.
„Takže až vás rozdělím, můžete si dělat co chcete, ale zítra od vás chci slyšet duet a hlavně vidět změnu. Jako první začneme s Marion. Bude hrát s Nickem. Lily ty hraješ s Tomym, Dan s Robem, Viky s Anne…..“ A tak to pokračovalo snad do nekonečna. Většina lidí už byla rozdělená, jenom já pořád zbývala. Trochu mě to znervózňovalo. „…Hmm…No a pak Tess se Samem…“
„Cože?“ řekla jsem v překvapení dřív než jsem se stihla zarazit. Nechápavě jsem těkala očima od Johna k Samovi.
„No hraješ se Samem,“ podíval se po mě zaraženě John a já jenom přikývla. Na víc bych se vážně nezmohla. Mám na toho kluka vážně štěstí, což se mi ani trochu nelíbí!