Madeleine - 24.část

Anotace: A na obzoru je další večer v Paříži....

Domů jsem se vrátila až druhého dne ráno, večeře skončila příliš pozdě, a tak jsem přespala u Meg.
Když náš kočár dojel až k bráně, všimla jsem si, že
u ní postává Justin.
Trochu mi zabylo nevolno v očekávání něčeho nepříjemného, mrzelo mne, že náš vztah musel dojít až
k takovýmto pocitům. Kam se poděly všechny naše sliby, plány, představy? Možná zmizely už ve chvíli, kdy se Alexandrova dlaň poprvé dotkla mé, a mnou projela ta jiskřivá vlna, kterou jsem si tehdy snad ani pořádně neuvědomila.
Váhavě jsem vystoupila a šla směrem k Justinovi,
ve tváři měl vážný výraz, pozdravil mne a pak se pokusil
o úsměv.
„Čekám na tebe, abych se ti omluvil za mé nevhodné chování tuhle ve stáji. Promiň, ale pochop, že to pro mne byla dosti nepříjemná situace.“ Začal zvolna.
„Spíše bych se měla omluvit já tobě…“ řekla jsem provinile a uhnula jsem pohledem, nedokázala jsem se mu podívat do očí.
„To je v pořádku, nemohu tě přece nutit, abys mne milovala či se snad proti své vůli stala mou ženou.“ Řekl smutně. Mrzelo mne to, ale své nynější pocity jsem nemohla ušlapat.
Bylo mi ho líto, cítila jsem se velmi trapně.
„Ale Justine, mám tě přece pořád ráda!“
„Hm, ráda…odpusť, ale tohle mi bohužel nestačí. S tvým otcem jsem již hovořil, dnes u Vás končím, nastupuji na práci v lese, snad mne pochopíš, ale nemohu jinak, kdybych nadále zůstal ve tvé blízkosti, zbláznil bych se…“ Píchlo mne u srdce, byla jsem si vědoma, že je to
všechno kvůli mně.
„Samozřejmě, je to tvé rozhodnutí, budu se snažit to pochopit. Zůstaneme aspoň dobrými přáteli?“snažila jsem se o smířlivý tón.
„Vynasnažím se, ale nyní se nějakou dobu nebudeme vídat, musím se z toho dostat…“
Pak ke mně přistoupil, chvíli zaváhal a pak vzal jemně mou tvář do dlaní a políbil mne.
Cítila jsem v tom polibku tolik něhy, ale také hlubokého smutku…
„Sbohem, má vílo…“ řekl tiše a pak zrychleným krokem odešel ke stájím.
Povzdechla jsem, bylo mi skoro do pláče, pak jsem se vydala směrem k domu.
Otec seděl u stolu, četl noviny a popíjel svůj oblíbený čaj. Když mne zahlédl, usmál se.
„Vida, už jsi zpátky? Jaká byla večeře?“
„Úžasná, co ti mám povídat, bylo to prostě skvělé!“ Samozřejmě, že jsem myslela spíše na ty okouzlující chvilky na terase.
„Hm, to jsem rád, ale je mi líto Justina, chodí jako tělo bez duše, ani nemluví“.
Maličko jsem se zamračila.
„Proč mi to říkáš? Tuhle jsi mne ujišťoval, že je to na mně, jak se rozhodnu, a já to už udělala!“
„V pořádku, jen abys byla šťastná, na ničem jiném mi nezáleží..“ řekl zamyšleně.
„A co monsieur Pillet? Jak vypadá? Myslím ten starší…“ zeptal se s úsměvem.
Začervenala jsem se.
„Je to velmi elegantní pán, tmavě plavé vlasy má už hodně prošedivělé, ale jinak je to fešák, a moc se na tebe těší…“ řekla jsem cíleně.
Usmál se a já byla nedočkavostí celá bez sebe.
„Tak jak jsi se rozhodl? Pojedeš za ním? Chce se setkat v L´Empire Paris, pozítří.“
„Už tak brzy? A bývá tam moc hostů?“ Pochopila jsem, kam tím míří, to byl celý on.
„Ani ne, je to velmi drahý podnik, a určitě tam se svou elegancí dokonale zapadneš“.
Odvětila jsem přísně.
„Dobrá, dobrá, takže máš mé slovo. Pojedu. Ale mohla bys také přivést Christinu, myslím že by u toho neměla chybět, aspoň je pak mohu vzít s Adrienem zpátky domů “.
Sláva, podařilo se. Nebýt toho rozhovoru s Justinem, dnešní den by dopadl úplně skvěle.

O dva dny později jsem postávala před bránou sídla Chagnyů, dovnitř jsem neměla odvahu jít, nechtěla jsem se potkat s Nicolasem, snad jindy, až si budu jistá, že zde není, stýskalo se mi po vévodkyni, ta zvláštní žena mi hodně přirostla k srdci, mimo to, že shlédla pár mých
představení, vídaly jsme se velmi zřídka. Zapřažení koně již nervózně pofrkávali, konečně jsem zahlédla Christinu. Přivítaly jsme se a nasedly do kočáru. Cestou se snažila vyzvědět,
co že je to vlastně za schůzku, krátce jsem jí vše vysvětlila.
„Takže dnes uvidím toho tvého Adonise?“ usmála se na mně.
Přikývla jsem a samozřejmě jsem se začervenala.
„Skutečně věříš, že tvůj otec opravdu přijede?“ zeptala se pak s obavou v hlase.
„Slíbil mi to, ještě včera mne ujišťoval, že ano“.
Po chvíli jsme dojely na místo. Hotel L´Empire Paris zářil v celé své kráse, Christina byla úžasem bez sebe, také zde ještě nebyla. U vchodu stál jen Léon Pillet, Alexandra jsem zatím nezahlédla. Když nás uviděl, vydal se směrem k nám. Otec zde ještě nebyl, a to mne mírně znepokojilo.
„Dobrý večer, dámy, avšak kdo jste vy?“ tázavě pohlédl na Christinu.
Usmála se na něj.
„Jsem Christina de Chagny a budu se těšit z Vaší společnosti spolu s panem Erikem Gaudierem,
když dovolíte.“ Překvapeně se na ni zahleděl.
„Ale samozřejmě, potěšení je na mé straně. Počkejte…nejste snad…Christina Daaé?“
Pozorovala jsem jej, nyní si určitě dal dohromady souvislosti. Ano, monsieur Pillet, to je ta,
která okouzlila tajemného Anděla hudby…pomyslela jsem si. Nemusela ani nic řikat, pochopil to.
„No jistě, jste to Vy, v tom případě jsem velmi šťasten, že Vás poznávám. Ale kdepak je Erik?“ zeptal se a rozhlédl se kolem sebe. Vzápětí se ozval zvuk přijíždějícího kočáru. Konečně.
Najednou jsem ucítila, že mne někdo zezadu lehce objal, byl to Alexandr. Podívala jsem se na Christinu, pokývla hlavou, usmála se a souhlasně na mne mrkla.
„Vítám Vás, stýskalo se mi, byly to nekonečné dva dny..“ zašeptal mi do ucha a lehce se jej dotkl svými rty, projela mnou vlna rozkoše.
„Tohle si nesmím nechat ujít“. Řekl pak tajemně.
„A pročpak?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Však uvidíte“. Odvětil. To už se otevřely dveře kočáru a objevil se otec. Nezklamal mne, měl na sobě zbrusu nový oblek a hedvábný plášť, svůj nerozlučný klobouk vyměnil za módní černý cylindr. Vypadal velmi elegantně a se svou maskou zajímavě, vůbec ne hrozivě.
Léon se vydal směrem k němu. Překvapeně se na sebe dívali, otec chvíli uvažoval, pak smekl a lehce se uklonil. Léon řekl udiveně.
„Vy příteli? To je neskutečná náhoda, kde se tady berete? Je to hrozně dávno, ale nikdy jsem na Vás nezapomněl, to by mne nenapadlo, že Vy a tajemný Fantom jste jedna a tatáž osoba!“.
„To už je minulost. Těší mne, monsieur Pillet, nebyl jsem si jistý, ale jste to vy!“ řekl otec radostně.
Vůbec nic jsem nechápala, těkala jsem očima z jednoho na druhého. Otec se na nás obrátil s vysvětlením.
„Když jsem v dětství přebýval jako prašivé zvíře v kleci u cikánů, Léon za mnou denně přicházel, byl jediným chlapcem, který stál o mé přátelství, jeho rodiče byli kočovnými herci, nosil mi jídlo, to on ke mně přivedl malíře Jeana Caviéra, otce Jeanette, a také to byl on, kdo mi na památku, když odjížděli do Ruska, daroval loutku opičáka.“ Řekl tiše a v očich se mu zaleskly slzy.
Pak se oba objali, nemohla jsem se dojetím ani nadechnout. Otočila jsem se na Alexandra.
„Ty jsi to věděl ?“ Zakroutil hlavou.
„Ne, ale tuším to už od včerejška. Mému otci bylo stále povědomé to jméno, a vyprávěl mi svůj příběh z dětství. Pojď, nebudeme je rušit, projdeme se po parku.
Mám pro tebe jeden zajímavý návrh.“
Teprve nyní jsem si uvědomila, že si tykáme. Ale zavěsila jsem se do něj, a po chvíli jsme již kráčeli jen spoře osvětlenou cestičkou mezi keři.
Když jsme byli od všech dostatečně daleko, najedou se ke mně obrátil a za okamžik jsem již jihla v jeho pevném objetí, zasypána spoustou polibků, které zakončil ten, na který jsem tajně čekala.
Nekonečný, nádherný, strhující, téměř jsem nemohla dýchat.
Po chvíli jsme se usadili na lavičce a já se nedočkavě zeptala.
„Jaký je ten tvůj návrh?“
Ještě jednou mne dlouze políbil a pak zašeptal.
„Zítra pojedeme na výlet, říká ti něco Rennes le Chateau ?“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Krásné místo, je tam něco, co bych ti chtěl ukázat, budeš překvapená. A přespíme tam u jednoho otcova přítele.“
To znělo velmi slibně, radostně jsem přikývla a pak jsem opět vnímala jeho dychtivé rty, díky nimž jsem ani nestačila odpovědět,