Život jednoho bláznivýho prcka I.

Anotace: Ták toto je můj první veřejný román. Ještě nevím co to bude zač, to se ještě uvidí. Začátky mi totiž nikdy nešly. Bude to příběh o jedné holce, která se protlouká nástahamy puberty. Prosím napište komentíky ať vím jak na tom sem. Pozitiva i negativa;-)

,,Mámíí?“ Ozvalo se z pokoje mladé, bláznivé puberťačky. ,,Mámí!! Ten malej zmetek už byl zase v mim pokoji a plácal se mi ve věcech.“ Jak se asi říká sourozeneckýmu killingu? Asi vražda. Nasupeně běhám po patře našeho domku a hledám svýho malýho pošukovskýho bratříka. Ten jako obvykle, když se ozve můj nasupený hlas není nikde k nalezeni. Šťastlivec, ale stejně ho chytnu. Neunikne hněvu . Asi bych se měla představit co? Jmenuju se Vilma -hooodně ujetý jméno - Je mi 16 a co opravdu na sobě nesnáším je moje výška. Oo já vím jak se to říká: co je malý to je milý, ale mě to tak nepřide. Se svými 160 cenťáky si připadám jak trpaslík a s ostaními částmi mého těla to jde taky s bídou. No jo, jak mi moje nejlepší kamarádka pořad nakecává ze jsem až moc sebekritická a za každou známku sebekritiky mě pohlavkuje. Mám delší hnědé vlasy tak po lopatky a babička mi porad říká ze je mam jak koberec. Nevím jak na to přišla, ale znáte postarší lidi… moje postava je taková nějaká normální, rozhodně nejsem žádnej atlet. Obličej, no dala bych si ránu a teď bych taky jednu dostala. S klukama taky nemám nějak moc zkušenosti až na pár úletů, ale rozhodne mam zkušenosti jak chytit a zpacifikovat svýho 7letýho bráchu. Nevím jak to, ale asi mě osvítil nějakej duch nějakou halogenovou žárovkou či co, ale já vážně vidím svýho bratra opět u mě v pokoji. To je drzost! Vyrazila sem hned za nim poklusem cval a hned z dálky sem na něj začala křičet aby to, co drží, ihned položil jinak je dcerou smrti. Bratříčkův vyraz mluvil za vše. Zalitovala jsem ze už je dost velkej na to aby nosil plínky. Začala sem ho honit po celým pokoji . No nerada to přiznávám, ale nechytila sem ho. Jediný co sem chytila byla řasenka za letu. Proč mě musí každý ráno takhle votravovat? Ani se nedivím když nestíhám snídat než jdu do školy. No na to už je dneska zase pozdě. Metu si to dolu rychle učudnu z kuchyňský linky rohlík a pádím do školy. Cestou kváknu něco jako ahoj a zavru za sebou dveře. Máma a tata se rozvedli když mi bylo 9 a od ty doby spolu nepromluvili ani slovo. Zavřít je oba do společný vypolstrovaný místnosti, ono by je to možná přešlo. Otec žije kdesi na nějakým bytovým políčku v Brně a já za nim občas jezdím. Čím dál min. Prostě mě nebaví poslouchat ty kecy o tom jak mě pořád vidi jako malou holčičku.
Matka si našla novýho přítele no co vám mám vykládat. Je to magor. Zatím se nevzali a já tak nějak doufám že to neudělají. Mít v rodině někoho takovýho to bych si šla dat jumping bez gumy.
Skolu mam docela daleko od baráčku takže musím dojiždět MHD. Chodím na Střední průmyslovou školu v Třebíči. No jo Třebíč. Taková menší díra. Došla sem na zastávku a čekala na autobus. Byl tu za chvilinku a já nastoupila, teda spis sem pustila ty co se tam aktivně drali dopředu aby byli v buse co nejdřív. No jo prvně hnůj a potom až úroda. Nevím kdybych se tam cpala s něma, jak už sem to párkrát udělala, tak bych si při nejlepším zas přivodila nějakej trapas. Ty se mi taky mimochodem stávaj hodně často. Nastoupila jsem do autobusu. Všude bylo už zasednuty místo a tak sem se chytla a doufala ze se udržím a nepoctím svou vahou někoho okolo sebe. Cestu sem zvládla bez pádu, akorát sem si to stala mezi partičkou kluku a připadala sem si jak prstaslík. Ha už vidím náš ústav. A začíná další den mučícího šílenství. Vylezla sem, teda spíš sem byla vystrkána z autobusu ven a štrádovala sem si to ke škole v hloučku lidi. Nevšimla sem si spolužaček, který se za mnou belhaly a pískaly abych počkala. Copak sem nějaká ovce aby se na mě pískalo? Jenže to už se mi moje nej kámoška Kikina válela na zadech. No a to sem se radovala ze dneska nespadnu. Málem jsem opět zkoumala složeni cesty do školy.
Já: ,,ehh. Asi sem mrtva nebo při horším způsobu mám něco zlomenýho.“
Kikina: ,,Ale hlavě neříkej že máš zlomený nervy jo? S tím si přišla minule.“
Ja: ,,Tak s tím příjdu i teď. Žádny boje, žádny sunary, nic.“
Kikina: * vysmátá jak lečo* ,,Dobře dobře. Radši mlčím“
Cestou sem se pozdravila ještě s dalšíma mýma spolužačkama a spolužákama. No že spolužaček teda bylo. Čtyři . Jsme v obleženi samejch kluků. To je super. Celej zbytek cesty jsme kecali o první hodině matiky a úkoly co jsme měli mít. No že bych na něj opět asi zapomněla? Hmm. Valím opisovat:D