Ange gardien ( 3. )

Anotace: Vyšetřila jsem si chviličku času a konečně spáchala další kousek, takže snad se bude líbit ;)

Sbírka: Ange gardien

Nehty se mi nenávistně zaryly do dlaní, jak moc jsem zatínal pěsti. Ne, že bych měl často sklony k agresivitě a měl nutkavou potřebu někomu vylepšit zevnějšek, ale toho kluka bych nejradši zabil. Co si to sakra dovoluje na ní sahat?! Nebýt řady, která nás od sebe dělila, nejspíš by ten parchant jednu schytal. Takhle jsem jen bezmocně přihlížel tomu, jak jí to brejlatý pako dává mikinu, sahá jí na rty a v půlce filmu používá to rádoby protahovací gesto, kdy omylem zapomene ruku za jejími zády.
Nevěděl jsem, jestli mám Milana za to vytáhnutí do kina nenávidět, nebo milovat. Je pravda, že mě ten čtyřokej prevít maximálně vytáčel, ale na druhou stranu jsem se konečně mohl před ní ukázat v lepším světla. Pokaždé, když mě viděla, tak jsem se choval jako naprostej magor.
Ten film byl neuvěřitelně dlouhej a nudnej. Měl jsem velký nutkání odejít, zakouřit si a počkat na ostatní v nějaký hospodě, ale na to jsem se moc bál, co pan Čtyřoký ještě vymyslí za fígle. Málem jsem začal nahlas aplaudovat, když v tom stupidním filmu konečně našli tu pitomou kočku a hlavní hrdinka si uvědomila, jak je do toho svýho kámoše zamilovaná.
„To byla sra…“zaúpěl Milan, ale zbytek slova zanikl ve všeobecném šumu, jak se lidé zvedali z laviček. Každopádně jsem si ho dost dobře dokázal domyslet a plně jsem s tímhle názorem sympatizoval.
„Co se bude dít teď?“ zeptal jsem se rádoby bez zájmu.
„Jde se na pizzu s pány vysokoškoláky a následně do nějaký hospody. Mimochodem, vidíš támhle toho týpka? To je ten machr přes počítače, jak jsem ti říkal. Mohl by ti splašit ten program na to tvoje hudlání, jak pořád sháníš.“
Bez zájmu jsem si ho prohlédl a v davu vyhledal postavu, která mě zajímala o moc víc. Vypadala nádherně. Takovým tím podivným způsobem, který by se mi za jiných okolností nelíbil, ale u ní mi způsoboval výkyvy v mé sexuální zdrženlivosti. S trochu ostýchavým úsměvem si stáhla mikinu a vrátila ji svému doprovodu. Byl čas se do toho vložit.
Trochu jsem si urovnal vlasy a protáhl se davem odcházejících lidí.
Natáhl jsem ruku s tím, že jí chytnu za loket, ale v poslední chvíli jsem ji stáhnul. Musím na ní pomalu. Matně jsem si vzpomínal na období, kdy mi mamka, jako malýmu, koupila k narozeninám králíčka a kladla mi na srdce, že bude trvat dlouho, než ke mně bude mít důvěru. Pobaveně jsem si jí změřil. Trochu vypadala jako něco ustrašeného a roztomilého. Možná chipmunk nebo něco podobného.
„Je fajn, že jsi dneska šla s námi,“ usmál se na ní brejloun právě ve chvíli, kdy jsem řešil své vnitřní dilema, jakýmu zvířátku se podobá.
„Taky jsem…“ tiše se zajíkla, když její zrak spočinul na mě.
„Ahoj,“ usmál jsem se a okázale ignoroval brejlouna, který si mě obezřetně přeměřil. Uspokojilo mě, že to co vidí se mu nejspíš moc nezamlouvá.
„Ahoj,“ hlesla a vypadala ještě bledší než když jsem jí viděl naposledy. Ruce měla zatnuté v pěst a lehce se jí třásly, což mě pobavilo a trochu rozmrzelo, jelikož bylo víc než jasné, že ze mě má pořád strach.
„Jak se ti líbil film?“ zeptal jsem se jak nejmileji a nejpozorněji jsem dokázal a důvěrně se zařadil po jejím druhém boku, abychom se vydali ven z kina, jako většina lidí. Nedůvěřivě se mi zahleděla do očí.
„No…mám ho ráda.“
„Taky se mi líbil, i když…kdybys tu nebyla, asi by se mi líbil míň,“předběhl mě s odpovědí její doprovod, nejspíš aby opět získal ztracenou pozornost a nenápadně se snažil zakormidlovat jejich kroky jiným směrem. S pobaveným úsměvem jsem se jich držel.
„No, kdybych lhal, asi bych řekl to co tady brejloun, ale mě to přišlo hrozně dlouhý a nudný. Nicméně bylo fajn, rozšířit si filmovej rozhled.“
S podivným zadostiučiněním jsem sledoval, jak se jí na tváři mihlo hned několik protichůdných emocí. Byl tam všudypřítomný strach a ostražitost, které se najednou pomíchali s nevolí, zájmem a pobavením.
Zrychlil jsem, předstihl ji o několik kroků a otočil se k ní tváří, aniž bych přerušil chůzi. Chtěl jsem brejlouna naštvat ještě víc a navíc jsem měl konečně možnost, dát své múze a posedlosti jméno.
„Mimochodem, já jsem Marián,“ napřáhl jsem k ní ruku s širokým úsměvem.
„Vím kdo jsi,“ šeptla trochu ochraptěla, nicméně zpomalila krok a trochu váhavě pozvedla ruku. Konečky studených prstů mi přejela po dlani a stiskla, tak jemně a křehce, že jsem měl na chvíli strach, abych jí jen lehkým sevřením ruky neublížil.
„Adéla,“ hlesla, rychle ruku stáhla a i se svou gardedámou, která se na mě z pod brýlí mračila jako bych byl prznitel malých dětí, přidala do kroku.

* * * * * * * * *

Měla jsem dojem, že z tolika pocitů, které mnou procházely se musím zákonitě zbláznit. Začalo to Michalovým chováním, které bylo vůči mé osobně jiné a dost nezvyklé. Nechtělo se mi věřit, že se mnou skrytě flirtuje, i když zrovna tohle slovo mi bylo hodně proti srsti. Jeho nenadálý zájem mě trochu znervózňoval. Jenže aby toho nebylo málo objevil se tu Marián. Jediný pohled na něj, jak na mě upírá své sytě zelené oči a na tváři má ten podivný výraz, mi způsoboval skoro až fyzickou nevolnost.
„Je ti něco?“ přerušil mě v uvažování a v bitvě všech těch protichůdných pocitů, Michalův hlas. Naštvaný výraz, který měl do doby než se od nás Marián odpojil a i po jeho odchodu, byl pryč a povzbudivě se na mě usmál.
„Ne…to nic. Jen jsem se zamyslela.“
„Nad tím klukem? Nic proti Adél, ale drž se od něj dál.“
Zvědavě jsem si prohlédla jeho tvář a musela se usmát nad tím co jsem viděla. Vypadal hodně naštvaně a mandlové oči měl přimhouřené do malých štěrbinek.
„Proč?“
„Nelíbí se mi. Na jedný straně jsou jeho fanynky který prej střídá jak ponožky a na druhý lidi se kterýma se každou chvilku porve, protože ho zesměšňujou kvůli muzice.“
„Chodila jsem s ním do školy, vím co je zač. Teda…alespoň si myslím, že to vím,“ opravila jsem se trochu zdráhavě a na mysl mi vplula jeho mile se usmívající tvář a pak opilecký blábolivý hlas o tom jak mě hledal a ať se ho nebojím.
Mlčky jsem si povzdechla a rozhlédla se, abych zjistila, kde je bráška. Hrklo ve mně, když jsem narazila na pár sytě zelených očí a do tváří se mi nalila podivná horkost. Marián se pousmál a stočil pohled před sebe. Jeho výraz se změnil. Vypadal soustředěně a trochu se mračil. Teprve potom jsem si všimla, že vedle něho jde Ondra a cosi mu říká. Neslyšela jsem o čem si povídají, což ve mně probudilo strašlivou zvědavost. Marián přikývl a podmračeně začal cosi vysvětlovat.
Přistiženě jsem trhla hlavou, když znovu pozvedl hlavu a já na něho stále tak upřeně a zkoumavě zírala.
Už teď jsem se děsila těch několika hodin, které jsem dnes večer měla strávit v jeho přítomnosti. Trochu sobecky jsem se usmála na Michala a doufala, že můj odhad v jeho náklonnosti ke mně je pravdivý. Představa, jak trávím večer s Michalem, byla přeci jen snesitelnější, než společnost a podivné chování kluka, který mi sytě zelnou barvu svých očí vpálil hluboko do mozku.
V restauraci, do které jsme o deset minut později dorazili, nastal hrozný zmatek s výběrem místa a sešupováním stolů. Nechtělo se mi do toho mumraje zasahovat, tudíž jsem se držela opodál nalepená na bar, abych nepřekážela a poté se rychle vecpala na židli vedle Michala a jakési dívky, která měla po druhém boku Ondru. Jen po očku jsem sledovala Mariána na kterého místo nezbylo.
„Třeba tě někdo vezme na klín,“ zasmál se kluk, kterého jsem si pamatovala pod jménem Milan. Od slunce vybělené vlasy mu padaly do obličeje s velkýma modrýma očima a v něčem mi hrozně připomínal Mariána. Oba byli velmi vysocí a i když štíhlý, tak s rozložitými rameny a svalnatýma rukama. Ale v tom to nebylo. Zkoumavě jsem přejížděla pohledem z jednoho na druhého.
Marián se krátce zasmál, rozhlédl se po okolních stolech a zdvořile požádal jakýsi postarší pár vedle o židli, kterou měli navíc. Vypadalo to, že si sedne vedle Milana a dívky jménem Irma, která tím vypadala potěšená, ale najednou se zarazil. Po tváři se mu mihl jakýsi škleb, který jsem uměla přirovnat jen ke škodolibosti a k mému nesmírnému úžasu začal židli cpát mezi mě a Michala. Vyděšeně jsem se přisunula k Michalovi dřív, než to mohl udělat. Pobavené uchechtnutí za mými zády mi způsobilo husí kůži, která se následně držela mého těla jako klíště. Rychle zasunul židli mezi mě a tu dívku a s lehkým otřením si konečně sedl. S nevolí jsem vdechla zajímavý parfém, zvířeným jeho příchodem ve vzduchu a na okamžik jsem zavřela oči. Začínala jsem toho kluka z hloubi duše nenávidět!