Madeleine - 25.část

Anotace: Jak dopadne výlet s Alexandrem?

Usoudili jsme, že bychom se konečně měli vrátit, zanechali jsme tam své otce samotné,i když bylo nadmíru jasné, že jsme jim zřejmě příliš nescházeli.
Ještě poslední dlouhý polibek a pak jsme se pomaličku vraceli zpět. Zastihli jsme je v družném hovoru,
o němž bylo jisté, že hned tak neskončí. V jejich přítomnosti se mne ale Alexandr již vůbec nedotkl, což mne mrzelo, toužila jsem po tom, možná více, než bylo přípustné.
O hodinu později nás již kočár odvážel k sídlu Chagnyů, já na to přistoupila jen pod podmínkou, že zde nebude Nicolas, což se mi splnilo, odjel na jednu ze svých pracovních cest. Spíše mne udivilo, že se Christině podařilo přesvědčit otce, určitě měl k tomuto místu zvláštní vztah. Svou roli ale určitě sehrála i vévodkyně, protože se na něj nesmírně těšila.
Když se mi konečně podařilo uspat Adriena asi třemi pohádkami, odešla jsem do svého pokoje, sbalila si nějaké věci a oddala se snění o tom, co mne čeká zítra, až jsem z toho usnula.

Okolo deváté ráno už jsem netrpělivě vyhlížela, jestli už k hlavní bráně nepřijel kočár.
Otec mne zamyšleně pozoroval, chvílemi se mi zdálo, jako by mi chtěl něco říci a nakonec si to rozmyslel, ale nic nenamítal, určitě proto, že jsem měla odjet se synem jeho přítele.
Po chvíli jsem se dočkala, Alexandr vystoupil, aby mi pomohl dovnitř, krátce po tom jsme už ujížděli krajinou. Byla před námi docela dlouhá cesta, vyprávěl mi o jejich divadle, o Anně a děvčatech z petrohradského souboru, já se k němu spokojeně tiskla a nemohla jsem se dočkat, až budeme konečně na místě.
Ani nevím, kdy jsem zdřímla, probudil mne jeho sladký a něžný polibek.
„Nemohl jsem se vynadívat, jak krásně spíš, ale už jsme tady, jen je škoda, že jsi prospala jízdu překrásnou krajinou, bylo se opravdu nač dívat.“ řekl tiše. Provinile jsem se usmála a vystoupili jsme z kočáru. Nadechla jsem se svěžího horského vzduchu a rozhlédla se kolem sebe. Bylo tady tak nádherně! V dálce čněly vrcholky hor, částečně zahalené v mlze, příroda zde vystavovala na obdiv svou ryzí krásu.
Alexandr mne objal a zašeptal mi do vlasů.
„Líbí se ti tady?“ Radostně jsem přikývla.
„A to jsi ještě neviděla vše. Pojď, monsieur Gambline již na nás čeká, musíme se ubytovat.“

Městečko Rennes le Chateau bylo opravdu malebné, domy měly zvláštní starobylý ráz, pomalu jsme došli až na místo, kde jsme měli bydlet. Uvítal nás postarší muž se srdečným úsměvem na větrem ošlehané snědé tváři, prozrazující jeho život v horách.
„Vítám Vás, monsierur Pillet, Váš telegram mne velmi překvapil, jsem rád, že Vás opět vidím! A co Váš otec, jak se mu daří? A madmoseille Irina…“ nedořekl a zarazil se.
„Ehm… otci se daří dobře, těší se skvělému zdraví, pozdravuje Vás. Jsme velmi unavení, potřebujeme si odpočinout po cestě a dát si něco k jídlu.
Ukážete nám naše pokoje?“
Znejistěla jsem, zdálo se mi, jako by ten muž řekl něco, co neměl a Alexandr se to snažil rychle zamluvit. Po chvíli jsem ale tyto myšlenky zaplašila, vzal mne kolem pasu a vešli jsme do domu.
„Tak jsme tady, tenhle pokoj je Váš, a tenhle od madmoseille…?“
„Madeleine…promiňte, ani jsem se Vám nepředstavila“ řekla jsem omluvně.
„Ach, věru krásné jméno, a patří do těchto míst, má milá, nese jej náš kostel a také věž.“
„Jaký kostel? Jaká věž?“ pohlédla jsem tázavě na Alexandra. Usmál se a políbil mne.
„Vidíte, a zrovna jste prozradil mé překvapení, monsieur Gambline..no když už je to venku, poprosil bych o klíč a svolení abbé Sauniéra, chci ji odpoledne své přítelkyni ukázat“.
„Ale zajisté, bude se vám to určitě líbit, madmoseille, kostel je nově zrenovován a věž postavená teprve nedávno, abbé v ní zřídil knihovnu. Nu, zdržuji Vás, račte se ubytovat, běžím ihned za hospodyní, aby Vám přichystala něco k snědku a pak Vám zařídím prohlídku věže.“
Vybalila jsem si věci a usmála se… věž, která se jmenuje jako já, a také kostel, zrovna jako ten
v Paříži, ale tohle bylo mnohem zajímavější,nemohla jsem se dočkat.
Po odpolední kávě jsme se vydali na cestu. Alexandr mne vzal za ruku a asi za půl hodiny jsme se ocitli před malebným kostelíkem, bílé zdi jasně svítily, až oči přecházely.
Když jsme vešli dovnitř, u vchodu jsem polekaně ucouvla, všimla jsem si totiž podivné sochy nějakého ošklivého démona, který jako by sem ani nepatřil.
"To je Asmodeus, a podle pověsti zde střeží ukryté poklady". řekl Alexandr tichým hlasem. Uvnitř jsem se užasle rozhlížela. Na stěnách byly překrásné malby, kousek dál stála na podstavci socha ženy, bylo na něm napsáno mé jméno.
Všimla jsem si, že je i na některých malbách. Alexandr mne chvíli pozoroval a pak se usmál.
„To je ona, tvá jmenovkyně… Marie Madeleine…“řekl tiše.
„Když jsem byl malý chlapec, jezdíval jsem zde na prázdniny. Tehdy to tady ještě nebylo tak nádherné.
Sedával jsem u ní celé hodiny a toužebně si přál, abych někdy potkal někoho, kdo se jí bude podobat, a nyní mám to štěstí, že jsem poznal tebe…“Přitáhl si mne pevně k sobě a pokračoval.
„Jsi krásná, jako ona, když jsi tenkrát odjela, myslel jsem, že snad přijdu o rozum, protože jsem si uvědomil, že tě nesmírně miluji“. Štěstím se mi podlomila kolena, když tohle vyslovil.
„Pojď, zajdeme ještě do věže, tam jsem byl pouze jednou, ale ještě nebyla zcela hotová."
Po chvíli jsme prošli tepanou brankou ve zdi a před námi se objevil zvláštní dům s věží u levého křídla. Klíč lehce zašramotil v zámku dveří a vešli jsme dovnitř. Opět se bylo na co dívat, vypadalo to zde jako v nějaké kapli, kamenná podlaha byla zdobená zvláštními symboly, všechny mi je popsal, na jednom z nich jsme stáli, dozvěděla jsem se, že je to pentagram. Udivilo mne, jaké má Alexandr v tomhle směru znalosti, navzdory tomu, v jaké zemi žije.
Zmocnilo se mne zvláštní vzrušení, možná to bylo tím tajemným prostředím a vším, co jsem dosud viděla a slyšela, otočila jsem se na něj a položila ruce na jeho ramena.
„To je všechno tak úžasné, moc ti děkuji, udělal jsi mi velkou radost“.
Ani jsem se nestačila nadechnout, prudce si mne k sobě přitáhnul a začal mne hladově líbat, počínal si jako smyslů zbavený a já mu vycházela vstříc.
Když se zdálo, že zachází až příliš daleko, zarazila jsem se.
„Počkej, na tomto místě se to přece nehodí…pusť, prosím…“snažila jsem se vymanit z jeho náruče. Mrzutě povolil své objetí a odpověděl k mému údivu celkem chladným tónem.
„Jak chceš, zrovna tady to mohlo být krásné…“Ta náhlá změna mne překvapila, ještě jsem dost dobře neznala jeho bezpochyby prudkou povahu s náznaky panovačnosti.
Snažila jsem se tuto situaci zachránit.
„Můžeš za mnou přijít dnes večer do mého pokoje..“ zašeptala jsem. Zabralo to.
„Hm, tak to zní už mnohem lépe, už se nemohu dočkat…“ odpověděl opět s úsměvem a políbil mne.
„Půjdeme? Do města je to kus cesty, ať se stihneme vrátit na večeři.“

Toho večera jsem byla velmi rozrušená, převlékla jsem se do hedvábné noční košile, sedla si před zrcadlo a začala si pomalu rozčesávat své dlouhé vlasy.
Tušila jsem, že mne čeká určitě něco úžasného, neopakovatelného, a hlavně jiného, než byla tenkrát ta ukradená chvilka na nepohodlné pohovce v divadelní šatně, když ještě byl mým učitelem baletu, jen při tom pomyšlení se mi rozbušilo srdce, byla jsem i maličko nervózní. Za chvíli se ozvalo tiché zaklepání, ještě jsem provedla poslední úpravy před zrcadlem, pomalu přistoupila ke dveřím a otevřela je.
Měl na sobě jen kalhoty a košili, z poloviny rozepnutou, nemohla jsem si nevšimnout jeho mužné hrudi, vlasy se mu lehce vlnily kolem tváře. Byl prostě úžasný, skoro se mi zatajil dech. Vešel tiše dovnitř a otočil klíčem v zámku. Chtěla jsem zhasnout lampu, ale zarazil mne.
„Chci se na tebe dívat..“zašeptal a přistoupil ke mně. Zprvu mně políbil jen něžně, ale jakmile jsem se mazlivě dotkla rty jeho krku a hrudi, neovládl se, vzal mne do náruče a položil do prachových peřin, skoro jsem se v nich pod tíhou jeho těla ztrácela, sledovala jsem jeho ocelově modré oči, které se pod závojem hustých řas vzrušeně leskly, a zapomínala téměř dýchat, když se jeho rty zmocnily mých.
To, co se pak stalo, připomínalo divoce rozbouřené vlny oceánu, na jejichž zpěněných vrcholcích jsme se zmítali jen my dva. Nikdy jsem si nedokázala představit, že s ním prožiju něco takového, nesrovnatelného s tím, co jsem poznala s Nicolasem nebo Justinem.
Sotva jsem stačila vnímat, když šeptal ve své řeči miluji tě…
Později pak spokojeně odpočíval v mé náruči, užasle jsem jej pozorovala, zamyšleně si pohrávala s pramínky jeho vlasů a přemýšlela o tom, jak by to bylo krásné, kdybychom byli pořád spolu, nahlas jsem se to ale neodvážila vyslovit. Až teprve nyní se mi vybavilo
to jméno, které jsem zřejmě neměla při příjezdu slyšet, a s ním mi bleskla hlavou otázka.
Kdo je Irina?......