Samuel - 20.díl

Anotace: Svůj deník dopsal, ale jeho příběh ještě nekončí..:-)

Červenec roku 1920, o sto let později……

…..Položil jsem pero, poslední napsané řádky se téměř rozpily mými hořkými slzami.
Přesto jsem ale pocítil jakousi osvobozující úlevu. Venku se již sešeřilo, spustil se silný déšť a v dálce se ozvalo zlověstné zahřmění, začala letní bouřka, letos velmi častý jev.
Přistoupil jsem k oknu a nadechl se svěžího vzduchu, prosyceného velkými krůpějemi, v hustém proudu padajícími z ocelově temného nebe. U mých nohou se ozvalo prosebné zamňoukání, málem jsem zapomněl na své věrné společnice. Lísaly se ke mně, musím je nakrmit, v poslední době jsem se příliš věnoval psaní deníku a trochu je zanedbával.
V tom jsem zvenčí uslyšel zařehtání koní a dusot jejich kopyt, ozývající se na kamenné dlažbě nádvoří. Opatrně jsem zavřel okno a ukryl se za závěsem, snažil jsem se zahlédnout, kdo zavítal v podvečer a v takovém nečase do těchto nehostinných míst.
Lidská noha zde už po dlouhá léta nevkročila, sídlo bylo dokonale ukryto v hlubokém lese mezi hustými stromy a šípkovými keři, byl jsem velmi překvapen.
Zahlédl jsem dva jezdce, mladíka a nějakou dívku, vypadalo to, že se zde chtěli ukrýt před bouřkou……
...............
„Briane, kde to vůbec jsme? Ani ve snu by mne nenapadlo, že za těmi stromy se ukrývá
taková nádherná zřícenina, zřejmě to bylo nějaké sídlo, nebo zámek. A celý je obrostlý šípkovými keři, jako v té pohádce o Růžence. Třeba je tam ukrytá, a ty ji teď musíš vysvobodit!“ zasmála se dívka zvonivě. Mladík se zamračil a odvětil.
„Jistě, anebo tam na tebe čeká nějaký zakletý princ, viď? Ale no tak, Jessico, jsi samý žert, ale nyní na to opravdu nemám náladu, jsme mokří až na kost, musíme se tady někde schovat, než
ta bouře přejde. Pojď rychle, ať nenastydneš. Pohleď, tamhleto vypadá jako stáj, zavedeme tam naše koně“.
...............
Znervózněl jsem, odvykl jsem již lidské společnosti, když pominu své oběti, které se mi občas v temném lese nestačily vyhnout. Desítky let jsem s nikým nepromluvil, od té doby, kdy zemřela má drahá chůva Mary….od ní jsem se také kdysi dávno dozvěděl, že mám syna, daleko odtud, v bezpečí….vlastně měl. Hltal jsem lačně každou zmínku o tom, kdy na své sladké tvářičce vykouzlil první úsměv, či udělal svůj první krok, anebo zahrál na flétnu první tón, tak jako kdysi já…chtěl jsem vědět i sebemenší detail, který by mi pomohl představit si jej.
Tisíckrát jsem tenkrát bojoval se svou bolestnou touhou ho aspoň jednou spatřit, ale odolal jsem.
Když mi jednoho dne Mary opatrně sdělila, že se Camilla v Irsku vdala a mého syna vychovává cizí muž, musel jsem se s tím smířit, nemohla přece zůstat sama.
Vše jsem vzdal, včetně pátrání po pergamenu, najednou to pro mne ztratilo jakýkoliv smysl.
Snažil jsem se vyrvat ze své umírající duše lásku k těm, které již nikdy nespatřím.
Už je to ale pryč, všichni jsou dávno mrtví, mé rodné sídlo zdědili vzdálení příbuzní lorda Hamingtona, kteří zde žijí již několik generací. Zůstal jsem jen já, sám s prázdnou náručí a se svým věčným prokletím.

Zvědavě jsem se snažil prohlédnout své hosty, nikdy jsem je tady neviděl. Když přišli blíž,zrovna oblohu rozčísl blesk a osvětlil nádvoří…ustrnul jsem.
Ten mladík….ale to přece není možné!
Poznal jsem na něm sice již slabé, ale přesto nezaměnitelné rysy mé dávné lásky. Vlnité plavé vlasy měl zmáčené deštěm, ale nemohl jsem se mýlit.
Roztřásly se mi ruce.
Dívka měla dlouhé kaštanové vlasy, lehce opálenou tvář a i z dálky se dalo dobře rozpoznat, jak je krásná.
Dá se říci, že mne uchvátila, byla nádherná, avšak kdo je ten mladík?
Za chvíli jsem na chodbě za dveřmi uslyšel jejich hlasy, nestačil jsem otočit klíčem v zámku, musel jsem se ukrýt, přilehlá komora vedle skříně byla zřejmě to nejlepší řešení. Rychle jsem sfoukl svíčku a vklouzl dovnitř, právě včas….
................
„Panečku, to jsem netušila, že tady vevnitř vůbec něco bude, a těch pavučin! Věřil bys tomu,Briane? Vypadá to tady tak tajemně a opuštěně, ale přesto mi připadá, jako by zde někdo bydlel, je to podivné, viď?“ řekla dívka nadšeně a vytřepala si z vlasů kapky deště.
„Haló, je tady někdo?“ zavolala. Její hlas se nesl s ozvěnou po chodbách, ale odpovědí bylo jen hluboké ticho.
Po chvíli vešla do mé komnaty, v domě je tolik místností a ona si musí vybrat právě tuhle!…pomyslel jsem si mrzutě, ale zřejmě to bylo nevyhnutelné, nacházela se zrovna naproti schodišti. Opatrně jsem vyhlédl škvírou ve dveřích, abych si dívku prohlédl. Rozhlížela se zvědavě po místnosti a její pohled zabloudil k mému stolu, udiveně se sklonila ke kočkám,
které se kolem ní rázem seběhly a chvíli se s nimi mazlila, najednou se z chodby ozval hlas
jejího přítele.
„Jess? Kdepak jsi? Pojď se podívat, je tady krb a spousta dříví, zatopíme a usušíme si šaty. V brašně zbylo ještě trochu jídla, musíme to tady nějak vydržet. Snad mému strýci nezpůsobíme příliš starostí, jestliže zde přenocujeme.“
Když se otočila k odchodu, všimla si na komodě stařičkého portrétu Camilly a mírně zvážněla.
Pak vyběhla na chodbu a dveře se za ní hlasitě zabouchly.
Byl jsem trochu rozladěný, že tak najednou rozvířili šedivou mlhu mé věčné samoty.
Po chvíli jsem se odvážil vyjít ze svého úkrytu, protože hlasy utichly. Až je přemůže spánek,
pokusím se k nim přiblížit. Netušil jsem, že ještě někdy pocítím něco tak obyčejného a lákavého,
jako prostou lidskou zvědavost.

Asi po třech hodinách jsem opatrně vyšel z komnaty, uměl jsem se pohybovat jako stín, mé kroky vůbec nebyly slyšet, mohl jsem tedy bezpečně dojít až tam, kde nyní odpočívali mí nezvaní hosté.
Uložili se na zemi na kožešinách, v krbu pomalu dohoříval oheň, přiložil jsem do něj raději ještě
několik polínek. Ve slabém světle plamenů jsem si je prohlížel, leželi vedle sebe, nemohlo jim být víc, než osmnáct let, ten chlapec ji vůbec neobjímal, ani nedržel za ruku, byli tedy zřejmě opravdu jen přátelé.
Zadíval jsem se na něj a usmál jsem se, jako bych viděl spát Camillu... Pokud to opravdu byl někdo z jejího rodu, byla by to opravdu úžasná náhoda, potom by byl spřízněn i se mnou! Snažil jsem se zahlédnout nějaký důkaz, najednou jsem jej objevil.
Na krku na zlatém řetízku mu visela maličká kočičí hlava, kámen byl nově opracován a obroušen, vztáhl jsem ruku a vzápětí uhnul, protože jsem ucítil jeho obrovskou sílu, která mne téměř ochromila a poodstoupil jsem. Nebylo pochyb, měl můj amulet….byl to strážce.
Ač to bylo neuvěřitelné vzhledem k tomu, jak vypadám, ten chlapec byl dozajista mým vzdáleným pravnukem.
Vždy jsem si myslel, že mé prázdné nitro už nikdy nic nepocítí, nyní se mne ale zmocnilo dojetí.

Pak mi pohled sklouzl vedle, kdopak je ale ona?
Nyní jsem si ji mohl pořádně prohlédnout,
byla opravdu dokonalá, nádherná, vypadala jako spící bohyně, přejel jsem očima křivky jejího těla a můj pohled se zarazil na jejím něžném hrdle, snažil jsem se potlačit svou prokletou krvelačnou touhu a raději jsem se obrátil k odchodu.
Po několika krocích jsem zjistil, že mne někdo sleduje a bleskurychle jsem se otočil.
Došla drobnými krůčky až ke mně, krásné oči barvy čerstvých pomněnek mne chvíli vyděšeně pozorovaly. Neodvratná otázka pak tiše splynula z jejích malinových rtů.
„Kdo jste, pane?“
Místo odpovědi jsem se ale obrátil a rychle vyběhnul ven do hluboké tmy.
Hodiny měly za chvíli odbít půlnoc a já jí nechtěl vyděsit, ani jí jakkoliv ublížit…….