Samuel - 21.díl

Anotace: Minulost a přítomnost....setkání, ke kterému muselo dojít

Nemohl jsem se dočkat chvíle, kdy se opět změním v bytost, přijatelnou pro lidský zrak. Konečně….zůstal jsem stát v křoví nedaleko pěšiny, vedoucí k mému domu a pocítil jsem to známé nepříjemné napětí v kostech. Mé kočičí tělo se prohnulo jako luk a po chvíli jsem se mohl konečně napřímit v lidské podobě, lehce jsem si rukama prohrábl rozcuchané vlasy a zvedl svou tvář k blednoucímu nebi. Hvězdy pomalu začínaly pohasínat, až na jednu. Už druhý den byla opět jasně viditelná….Venuše...povzdechl jsem, vzpomněl jsem si na milovanou Camillu, jako by mi skrze ni dávala znamení. Propast času byla hluboká, nebylo již možné se dostat zpátky.
Musím konečně zapomenout….
Pak jsem spěchal domů, nebylo to však obavou z toho, aby mne nezastihly první ranní sluneční paprsky, které pro mne byly nyní ničivé, táhlo mne tam jako magnet úplně něco jiného.
Těžký dech minulosti se zkřížil se svěžím vánkem přítomnosti a mne to zcela pohltilo.
Uvědomil jsem si, jak velkému se vystavuji nebezpečí, ale bylo to silnější než moje dlouhými léty vypěstovaná vůle. Připadal jsem si jako šílený hráč, který zvyšuje sázky bez ohledu na to, zda bude nakonec schopen zaplatit…..

Ještě byla tma, když jsem v doprovodu svých kočičích přátel tiše vešel do své komnaty, a zůstal jsem ohromeně stát. Okno bylo otevřené, na mém stole hořela svíce a u něj seděla ta dívka, pod jednou rukou můj deník, na druhé měla položenou hlavu, vypadalo to, že spí.
Chtěl jsem rychle zmizet, ale najednou se ozval její tichý rozespalý hlas.
„Pane? Neodcházejte, prosím, v noci jste utekl, aniž byste mi odpověděl, a to se nesluší.“
podotkla vyčítavě.
Zůstal jsem u dveří jako přikovaný, a pak se pomalu otočil. Pohlédl jsem na ni, snažíc se zachovat ledový klid a prohlédl si své ruce, jestli na nich někde neutkvěly kapky krve, abych ji nevyděsil. Došlo mi, že zřejmě četla můj deník, otázkou bylo, zda mělo cenu ještě něco tajit, pokud si ovšem uvědomila, že bytostí, o níž se zde píše, jsem vlastně já….
„Hm, omlouvám se, ale zřejmě budu, jak vy říkáte, neslušný i nadále, protože Vám opět neodpovím a zeptám se, kdo jste Vy a také Váš přítel…vtrhli jste do mého domu, tak bych rád věděl, koho zde vlastně hostím…“ řekl jsem zastřeným hlasem.
Mé oči se zabodávaly do těch jejích pomněnkových, mohl bych ji ovládnout svou mocí a na tomto místě ji uchvátit, tak jak mi to káže můj úděl, snažil jsem se to ale ze všech sil potlačit, stejně jako ono známé trnutí v horních zubech, které se neodvratně připravovaly na to, co mělo přijít.
Tento pocit sebezapření jsem už dávno nezažil, a opět byl zde.
Chvíli bylo nepříjemné ticho a pak odpověděla.
„Dobře, začnu tedy já, když jinak nedáte. Jsem Jessica Rowlandová a můj přítel se jmenuje Brian Simmons, abyste tomu rozuměl, naši rodiče se přátelí, tak jako odmalička my dva, mimo to spolu studujeme dějiny v Londýně. Jeho otec Richard Simmons tam vyučuje, a můj otec Jack Rowland je významný archeolog, zabývá se starými civilizacemi, které žily kdysi dávno v Egyptě. Hlavním důvodem naší návštěvy tohoto kraje je ale to, že Brianův prastrýc, sir Charles Hamington jej pozval za účelem sepsání závěti, přijel kvůli tomu až z Irska, a mne vzal s sebou jako doprovod. Vyjeli jsme si na projížďku a při zpáteční cestě nás zastihla bouřka, zarostlou pěšinku k Vašemu sídlu jsme objevili pouhou náhodou“.
Dořekla a chvíli se na mne zkoumavě dívala.

Nemohl jsem tomu uvěřit, jaká souhra náhod ke mně přivedla tyto dva mladé lidi a s nimi dávnou vzpomínku na mou minulost. Přistoupil jsem k oknu a zavřel okenice, pak se na ni znovu otočil.
„To je velmi zajímavé, ale jistě mne omluvíte, když o tom, kdo jsem, zatím raději pomlčím, ve vašem vlastním zájmu. Předpokládám, že až se Váš přítel vzbudí,ihned odjedete, jen bych Vás chtěl požádat, abyste mu o našem setkání nic neříkala, je to opravdu nutné.“
Nechtěl jsem, aby má prosba zněla jako příkaz, ale zřejmě tomu tak bylo.
Pohlédla na mne překvapeně, pak pohladila svou dlaní můj deník.
„Je to velmi podivný příběh, tajemný a smutný, skoro mne to až rozplakalo, ale nějak mu schází konec. Kdopak jej napsal?“
Pokývl jsem jen rameny, vypadalo to, že zřejmě netuší, kdo je hlavním hrdinou i autorem.
Přesto jsem v její mysli odhalil jakési pochybnosti.
„V noci jsem se tady maličko porozhlédla, pokud Vám to nevadí, máte úžasnou knihovnu, jsou v ní skutečné skvosty, jaké se hned tak nevidí. Vy se zajímáte o alchymii a Egyptské dějiny?“
„Tak trochu, alchymie je velmi zajímavá...a… k Egyptu mám svůj, jak bych tak řekl… osobní vztah… ale to byste jen těžko mohla pochopit.“ Odpověděl jsem a rozpačitě si odkašlal.
„Čím je zlato pro kovy, tím je pro člověka dlouhověkost, nesmrtelnost a konečné vykoupení….“
Řekla tiše a pohlédla mi zpříma do očí.
Pochopil jsem, že tohle vědění jí není tak docela cizí.

Byl jsem z její přítomnosti a zvědavých otázek poněkud nervózní a díky tomu dosti skoupý na slovo, všimla si toho.
„Nuže, musíme se už rozloučit, než se Brian probudí, a nezlobte se na nás, že jsme Vás takhle vyrušili, ale ta bouře byla opravdu hrozná a Váš dům vypadá zvenku opuštěně, uvnitř je vše zaprášené a plné pavučin“řekla s úsměvem a pootočila hlavu k zrcadlu, visícímu
na zdi. Nyní jsem litoval, že jsem je kdysi sem přinesl, stejně mi už bylo k ničemu, postupem času z něho má tvář pomalu zmizela a teď jsem trnul, aby si ta dívka nevšimla, že v něm jaksi schází můj odraz, snažil jsem se nedat nic najevo.
„To je v pořádku, já se nezlobím, a Vy hlavně dobře dojeďte domů“.
Když odcházela, opět se krátce zastavila u zaprášeného obrázku Camilly a lehce po něm přejela svými prsty, ještě se na mne otočila se zvláštním výrazem v očích a tiše za sebou zavřela dveře.
Přistoupil jsem ke stolu a zahleděl se na své dílo.
Ano, možná mu chybí konec, ale ten někdy může přijít sám od sebe, aniž bychom jej čekali.

Za hodinu se přes zavřené okenice ozvalo hlasité zařehtání koní, zřejmě již odjížděli, zaslechl
jsem ještě Brianův hlas.
„Kde jsi v noci byla, Jess? Probudil jsem se a nenašel tě vedle sebe, ale neměl jsem odvahu tě jít hledat, ten dům je plný podivných zvuků, ty ses nebála?“
Opět se zvonivě zasmála.
„A čeho? Nesmíš být takový strašpytel, Briane, přece jsem si nemohla nechat ujít příležitost prohlédnout si takové tajemné staré sídlo, to se mi hned tak nepodaří. Pojedeme?“

…Poznal jsem, že nyní její myšlenky patří mně, pálily mne jako rozžhavený drát, dokonce jako bych cítil její pohled, zabodávající se do zavřených okenic mé komnaty. Netušila ovšem, čemu jen o vlásek unikla, protože zde se bylo čeho bát….
Nemohl jsem ale vyhlédnout, abych je ještě jednou spatřil, protože na obzoru slunce právě ukázalo svou jasnou tvář, začínal úsvit…