Samuel - 23.díl

Anotace: Ona a On....oheň a led

Jakmile se dveře s mírným klapnutím zavřely, ponořila se chodba do tíživého šera, jen po stranách ji slabě osvětlovaly dvě louče. Zřejmě úplně všechna okna v domě byla zatemněná.
Váhavě jsem se vydala směrem ke schodišti. Vůbec jsem za sebou neslyšela jeho kroky a zdálo se mi, jako by mne předběhl jeho stín. Polekaně jsem se otočila, ale šel kousek za mnou, zamrazilo mne, protože jeho oči v tom šeru slabě zeleně světélkovaly.
Po chvíli jsme stoupali po schodech a záhy se octli před jeho knihovnou. Zapálil svícen a pokynul mi, abych vešla dovnitř.
„Prosím, slečno, můžete si vybrat, snad Vám při Vašem studiu budou k užitku.“ řekl zamyšleně,postavil svícen, založil ruce a opřel se ledabyle o stůl. Cítila jsem, že mne upřeně pozoruje, snažila jsem se to nevnímat a vzrušeně se přebírala všemi těmi skvosty, které mi nabízel, přesně mne naváděl, kde mám sáhnout, jako by věděl, co mne zajímá. Těžko jsem se rozhodovala, nakonec jsem si vybrala jen dvě, s plánem přijít je brzy vrátit a půjčit si další, snad to vyjde. Musím si nejdříve získat jeho důvěru a pak o něm zjistit co nejvíce.
„Tak, to zatím stačí, moc Vám děkuji, jsem šťastná, že tato vzácná díla vůbec mohu držet v rukou, nebojte se, brzy Vám je vrátím a dám na ně pozor.“ Řekla jsem s úsměvem, ale trochu se mi třásl hlas.
Když jsem se vydala ke dveřím a procházela kolem něj, opět se v jeho pohledu objevil ten jiskřivý záblesk, nemohla jsem od něj odtrhnout oči, náhle se mne zmocnila podivná slabost, zatočila se mi hlava a na čele vystoupil studený pot, mírně jsem zavrávorala a málem upadla. Stačil mne zachytit do své náruče, a i přes blůzku jsem na těle cítila jeho studený dotek, jako by jeho paže byly celé pokryty ledem.
„Jste v pořádku?“ zeptal se starostlivě, tvář měl jen kousek od mé a já zjistila, že ledový je i jeho dech, mírně jsem se zachvěla a rozrušeně zamrkala.
„A..ano, trochu se mi zatočila hlava, jen bych Vás poprosila o trochu vody, nic víc“..můj hlas se zadrhával a snažila jsem se rychle vymanit z jeho náruče a postavit se na nohy.
„Samozřejmě, vezměte si svícen a běžte vedle do pokoje, můžete se na chvíli posadit, než ta nevolnost odezní.
Chvíli tam posečkejte, hned Vám přinesu něco k pití“.

Vešla jsem do místnosti, kde jsme tehdy s Brianem přenocovali. Krb byl vyhaslý, vše zůstalo tak, jak jsme to tehdy opustili, jen ve váze na stole se objevila čerstvá kytička kopretin.
Pootevřenou okenicí sem zvenku vnikalo slabé světlo, jeho paprsek osvětloval podobiznu nějaké ženy, které jsem si poprvé vůbec nevšimla. Byla velmi krásná, ale v očích měla zvláštní zadumaný a smutný výraz. Měla na sobě šaty, které byly v módě snad na začátku minulého století. Postavila jsem svícen na stůl a najednou sebou polekaně trhla, protože on se zčistajasna u mne objevil se skleničkou vody v ruce.
Než jsem ji od něj vzala, chvíli jsem se na něj zadívala. Jeho černá saténová košile byla střihem zrovna z té doby, jako šaty té ženy na obraze, nabírání na rukávech zdůrazňovalo široká ramena a úzké boky, jinými slovy řečeno, jeho postava byla naprosto úžasná, dokonalá.
A věk…možná dvacet pět let, nebo více? Těžko se to dalo odhadnout, vlnité ebenové vlasy se mu ve světle svící matně leskly.
Trochu jsem se jej bála, srdce mi tlouklo až někde v krku, přesto jsem se snažila usmívat.
„Děkuji Vám, snad se mi trochu uleví…“ řekla jsem tiše a zhluboka se napila. Měla jsem sucho v krku, ale bohužel ne z předešlé nevolnosti…. pozoroval mne přivřenýma očima a já se zoufale snažila zachovat si chladnou hlavu.
Otočila jsem pohled k tomu velkému portrétu na zdi.
„Kdopak je ta žena? I přes stáří obrazu je poznat, že byla velmi krásná“zeptala jsem se zvědavě.
Chvíli mlčel a zadíval se do prázdna, pak rozpačitě odvětil.
„To je….vlastně byla má matka, zemřela při mém…ehm…narození“.
Vytřeštila jsem na něj oči a ztěžka jsem polkla. Původně jsem se chtěla zeptat i na ten malý obrázek v jeho komnatě, ale ztratila jsem odvahu.
„Ma…matka?“ Zachvěla jsem se, přistoupila jsem těsně k němu a podala mu prázdnou sklenici, záměrně jsem se ještě jednou dotkla jeho ledové ruky, abych se ujistila, že se mi to nezdálo. Polekaně ucuknul, jako by se spálil o žhavý uhlík, o krok ucouvl a sklenička se roztříštila o podlahu.
Zvedla jsem k němu hlavu, jeho oči se zabodávaly do mých, téměř mne hypnotizovaly, stála jsem jako přimražená, nemohla jsem se pohnout. S hrůzou jsem vnímala, jak se ke mně pomalu přibližuje. Najednou se zarazil, napřímil, ztěžka se nadechl a pootočil hlavu stranou.
„Měla byste už jít, bude to tak lepší…snad mne omluvíte, když Vás nevyprovodím“ zasípal.
Stála jsem nehnutě a zírala na něj.
Obrátil ke mně svůj zrak, který najednou dostal podivný
jiskřivý a divoký výraz, mezi rty jako by se mu něco bíle zalesklo.
„Tak běžte už, slyšíte? Hned!!!“ zakřičel na mne a smetl rukou ze stolu svícen, který s dutou ránou dopadl na zem, svíce zaprskaly a zhasly.

Překvapila mne náhlá změna jeho chování, do očí mi vyhrkly slzy, popadla jsem knihy a rychle vyběhla ven na nádvoří. Můj kůň udiveně zařehtal, asi jsem jej polekala. Když jsem se snažila strčit knihy do brašny u sedla, jedna z nich mi upadla na zem, sehnula jsem se k ní a všimla si, že vypadl také arch papíru, jakoby vytržený z té v jeho komnatě. Možná jsem jej přibrala z jeho stolu zároveň s knihami.
Písmo bylo zvláštní, takové starobylé, ale inkoust se zdál docela čerstvý.
Vypadalo to na nějaký veršovaný text, začetla jsem se do něj.

„ Byl jsem mlád a sám,
a měl tak málo let,
když jsem si troufl vjet
do temných bran,
z nichž není cesty zpět.
……………………………
Tvá krása je něžná a ryzí,
jak jarem rozkvetlá stráň,
vše zlé však rázem zmizí,
když se mne dotkne
tvá drobná teplá dlaň….“

S úžasem jsem se dívala na těch pár řádků,vyjadřujících bolest a něhu zároveň.
Otřela jsem si slzy z tváře a pak mi to najednou došlo, uvědomila jsem si, že to písmo vlastně dobře znám, z té knihy!
Nebo že by to přece jen byl deník? V tom případě bych mohla být ráda, že jsem vyvázla bez újmy! Trochu se mi začaly vybavovat některé detaily, které jsem dnes viděla a které jako bych už znala.
Tuhle šílenou myšlenku jsem ale ihned zavrhla, byl to nesmysl, tohle přece nemůže být pravda!
Mírně se mi ale roztřásly ruce rozrušením a rozbušilo se mi srdce, arch jsem složila a schovala do brašny.
Krátce jsem pohlédla k jeho oknu. Musím si to všechno nejdříve srovnat v hlavě.
Ze všech sil jsem bojovala s nutkáním rozběhnout se k němu zpátky, ale rozhodla jsem se nic neuspěchat a raději se vyhoupla do sedla, pobídla koně a ujížděla odtud pryč....