Až na dno (5 .kapitola)

Anotace: Některé věci dokážou člověku zamotat parádně hlavu - například láska

Žárovka pod stropem zablikala, a pak s prsknutím umřela.
„No, bylo načase,“ poznamenal Matteo, „řekl bych, že pro dnešek toho už bylo dost.“ Promnul si oči, které pálily až hrůza
Alex rožnul lampičku na nočním stolku. Musel dát Matteovi za pravdu. Seděli tu už dobré čtyři hodiny. Po sto první prošli všechny dostupné mapy, zápisky, kopie fotek, kronik, a bůhví čeho ještě. Výsledek byl bohužel pořád stejný: věděli, že jsou blízko, ale nic přesnějšího v ruce neměli.
Alex unaveně zvrátil hlavu dozadu: „Přece to tu musí být. Císař by jistě nevyslal další dvě lodi, aby tu pátraly po té první, kdyby vezla pšenici ze Španělska.“
Stařík pokrčil rameny: „Na druhou stranu nezapomínej, že Nero byl šílenec.“
„Zas až takový šílenec nemohl být. Je to tady, cítím to.“
„Přeješ si to, a to může být velký rozdíl,“ namítl mírně Matteo. „Chápu tě. Sám se úplně tetelím při představě, že to tam dole někde pořád leží. Ale chce to chladnou hlavu. Malcolm ji nemá, a proto zatím nic nenašel. Neudělej stejnou chybu.“
„Musím to najít. To je ten průšvih – že musím. Zatím mám jen nějaké staré historické zprávy, spoustu chuti do hledání a vaši skvělou loď. Teď jde o to, jestli je to dost.“ Alex cítil únavu. Pod vodou strávil valnou část odpoledne a teď celý večer všechny ty papíry, teorie a spekulace. Předklonil se a ukázal na to, co zbylo z jeho nohou. „Kdyby nebylo tohohle, možná už by bylo po všem a my rozjížděli prima mejdan na opačném konci světa.“
Matteovi neušlo, jak vztekle se přitom Alex zatvářil. Jemně ho proto opravil: „Kdyby nebylo tohohle, nikdy by ses do tak velké akce nepustil. Protože bys prostě nemusel.“
Mladík jen potřásl hlavou: „Čím to, že člověku ve dvaceti připadá úrazová pojistka jako naprostá blbost? Jako polykač peněz, bez kterého by zbylo víc na rozhazování? Věřil byste, done Matteo, že jsem ji vypověděl měsíc před tou bouračkou? Tomu říkám ironie osudu ...,“ dodal hořce.
„Umím si představit, co tě stál špitál,“ pokýval stařík hlavou.
„ ... a rehabilitace, vozík, protézy, nové auto ... Jsem zadlužený asi tak na tři sta padesát let dopředu,“ řekl Alex. „Musíme to najít.“
„Tak jo. Přemluvil´s mě.“ Staříkův suchý humor u Alexe vždycky zabral. Sotva se ale stačil usmát, už dostal ťafku: „A jak to teda přijde, že v takové krizi rozdáváš sestercie cizím slečnám?“
Matteo se rozchechtal, když viděl, jak Alexovi v první chvíli údivem poklesla brada. „Tady se člověk dozví všechno. Nic ve zlým, chlapče, je hezká, moc hezká ! A milá. No, vkus ti funguje pořád dobře, i když nohy jsou v háji.“
Alex měl pocit, že musí být rudý až za ušima. A co hůř, nenapadl ho jediný fórek, kterým by staříkovo dobromyslné rýpnutí smetl pod stůl. Zmohl se jen na úšklebek a na to, že se snažil co nejrychleji odvést řeč jinam.
„Jen se modlím se, aby se Pipo neprokecnul ...“.
„Pipo?“ protáhl Matteo. „Je mazaný víc než si myslíš. To se spíš prozradíš sám, než by něco řekl on. Dal ti slib, a on ho dodrží, to si buď jistý. Jen tak přemejšlím ...,“ tady udělal významnou pauzu, „jestli by ti víc vadilo, kdyby se o tvých nohách dozvěděl Mel nebo ta slečna, co tě zajímá?“
Alex stiskl zuby a zadržel dech. Musel, aby nebyl sprostý.
„Neříkal jste, že jste unavený, done Matteo? Snad abyste raději šel...“.
„Zas tak unavený nejsem, Alessandro. Jen povídej.“
„Kdyby Mel zjistil, že nejsem s to si ho držet od těla, mohla by se mi taky dřív nebo později stát nějaká nečekaná nehoda. Vím, že jeho gorily mají hodně špičaté boty a ty bych nerad měl v ledvině nebo někde jinde. Ta vaše geniální historka o vězení ho na chvíli přibrzdí, ale nadlouho to nebude.“ Bylo zřejmé, že to Alexovi dělá opravdu starosti. To a ještě jiné věci.
Stařík zvážněl. Přisedl na postel a zadíval se na chlapce. „Ještě jsem ti neřek´, jak moc je mi líto, že tě tohle potkalo. Ale tak to je a vrátit se nic nedá. Nemyslím, že by ses litoval, to ne. Ale přijde mi, že to bereš jako ponížení či co. Tak ti chci jen říct, že důstojnost ti nikdo nemůže vzít. Tu můžeš prošustrovat akorát sám. A mezi námi,“ Matteo se k Alexovi naklonil, aby zdůraznil svá slova, „kdybys byl ještě nějakou chvilku takový neřád jako jsi býval, tak bys z ní touhle dobou neměl už skoro nic.“
Alex překvapeně zamrkal – takhle otevřeně s ním Matteo ještě nikdy nemluvil. Ovšem stařík ještě neskončil.
„A co se Mela dotejčí, tak samozřejmě můžeš čučet tady v bungalovu a doufat, že na sebe nikde nenatrefíte. Bylo by to možná i rozumné. Ale přijde mi rozumnější přejít do útoku, teda spíš vyrazit na výzvědy. On ti bude mazat med kolem huby a ty přitom můžeš kápnout na něco užitečného, co bys jinak nikdy nezjistil.“
„Možná máte pravdu,“ připustil Alex neochotně, „ještě to uvážím.“
Matteo se na něj usmál a opatrně mu položil ruku na koleno. „Jen při tom všem, co se na tebe sesypalo, nezapomeň sám na sebe,“ řekl vlídně. „Abys pro samé bláznění kolem císařovy ztracené pokladničky neprošvihl jiný poklad, a možná ještě důležitější.“ Mrkl na Alexe a vstal. Mezi dveřmi se ale ještě otočil: „Mluvím o Nadine, kdyby ti to snad nedošlo.“
Alex zůstal sám. Shrnul na zem knížky i mapy a lehl si. Nadine. Malá mořská víla. Zatoužil po ní tak moc, až to bolelo. Sotva se mu podařilo usnout, uviděl ji jak k němu běží po pláží, vlasy rozpuštěné a ústa pootevřená v úsměvu. Vykročil jí vstříc, celý šťastný, že ji vidí. Jenže ona se zastavila a už se nesmála. Hleděla na Alexovy nohy a on si teprve v tu chvíli v hrůze uvědomil, že před ní stojí bez protéz. Krutý sen nabídl Alexovi její tvář v obzvlášť jasném detailu. Posměšně stažené koutky a výraz nechuti a odporu v jejích temně modrých očích se nedaly přehlédnout. Znechuceně se odvrátila, obraz se rozplynul ... a Alex se probudil.
Zíral do tmy a srdce mu tlouklo jako o závod. Otočil se na bok a než znovu usnul, stačil si uvědomit, že má polštář mokrý od slz.